Přestože jde o kapelu spojenou s 90. léty minulého století a jejím členům táhne na padesátku, v hledišti převažovali posluchači o generaci mladší. Repertoár znali do takové míry, že hned ve druhé skladbě večera Shake It On věděli, kde tleskat. A to přitom Jamiroquai v Praze naposledy účinkovali roku 2002 a v éteru o nich bylo slyšet snad jen před lety, kdy coververzi jejich songu Too Young to Die natočil zpěvák Dan Bárta.
Desetičlenná anglická sestava se hudebně nijak zvlášť neposouvá, ani nemusí. Hraje hbitý taneční pop, který podle míry synkopace rytmu osciluje mezi funkem a disco music.
V různých dekádách přichází do módy a zase ustupuje. V 90. letech byl na vrcholu, v novém tisíciletí ho vytlačila elektronická taneční muzika, dnes už slaví návrat jako retro. Přitom Jamiroquai se s trendy zkouší popasovat: předloni po dlouhé pauze vydali desku Automaton, jejíž titulní singl jen na YouTube slyšelo přes 15 milionů lidí. U fanoušků ale narazil, asi kvůli příliš dusavému rytmu.
Tento svůj jediný velký hit posledních roků tak Jamiroquai ani předloni na Colours of Ostrava, kde vystoupili krátce po vydatném dešti, ani včera v Praze nezahráli - jen z něj na začátku večera ocitovali úvodní smyčku.
Pak už následovalo čisté best of, patnáct skladeb, nejvíc z alba Travelling Without Moving z roku 1996 a o pět let mladší desky A Funk Odyssey.
Největší pozornost budil frontman sestavy, zpěvák známý pod pseudonymem Jay Kay. Mimořádně mrštný a neposedný tanečník koncem roku oslaví padesátiny a trochu zápasí s formou. Po nedávné operaci zad se hůř hýbe, častěji zadýchává. Pražský koncert ale zvládl víc než důstojně, v šortkách a typické běžecké bundě se takřka nezastavil, příležitostně dokonce skákal, držel pózy nebo bavil jednoduššími fígly jako čapí chůzí.
Podstatnější je, že Jay Kay si udržuje svůj charakteristický hlas zhruba tenorového rozsahu, kvůli jehož barvě bývá někdy přirovnáván k o generaci staršímu Steviemu Wonderovi. Na rozdíl od něj Jay Kay není muzikant ani skladatel. Zpívá obyčejně, ale pěkně, přesně jak muzika Jamiroquai potřebuje. Jay Kay jí propůjčuje osobitý výraz: i čtvrtstoletí starou skladbu Space Cowboy, na jejímž konci chvíli scatoval, včera v Praze zazpíval s totožným nasazením a emocí jako kdysi na nahrávce.
Na zpěváka Jamiroquai bývala vždy radost pohledět také díky jeho extravagantním kloboukům. Jednoho času dokonce vystupoval v indiánských čelenkách, což je dnes zpětně kritizováno z pozic politické korektnosti.
Jay Kay je ale napřed: už předloni si nechal vyrobit futuristickou svítící helmu, která mu také teď při pražském koncertu vesele fosforeskovala na hlavě, měnila barvu a příležitostně se zatahovala, roztahovala či natáčela do stran.
Pražané na to jednou budou moci vzpomenout, až ve zdejší zoo spatří zvíře zvané luskoun, které při nedávné cestě na Tchaj-wan coby náhradu za čínskou pandu vyjednal pražský primátor za piráty Zdeněk Hřib. Právě podobou luskouna, zvířete s velkými šupinami připomínajícího obří šišku, se inspiroval designér Moritz Waldemeyer, když helmu pro Jaye Kaye vyráběl.
Kromě zpěváka na pódiu O2 areny stálo devět účinkujících, v závěru nakrátko přibyl desátý, snad kytarový technik. Hudebně nejdůležitější byli veteráni: bubeník Derrick McKenzie, který je oporou Jamiroquai od roku 1993, klávesista Matt Johnson, vyzbrojený asi čtyřmi nástroji včetně elektronického piana Fender Rhodes, na které s baskytaristou Paulem Turnerem často unisono hrál kvákavé basové figury, a konečně kytarista Rob Harris. Ten se projevil zejména železnou setrvačností pravé ruky, kterou takřka v každé skladbě hrál funky beglajty složené z šestnáctinových not.
Tomu všemu přizvukovala trojice vokalistek, podle hitu Cosmic Girl přezdívaných Cosmic Babes, které si se zpěvákem prohazovaly fráze a v soulovějších skladbách po něm opakovaly slova.
Muzika ubíhala svižně, píseň po písni nastolovala pěkné groovy, zvyšovala napětí a gradovala v refrénech. Největší ohlas měly hity: populární Canned Heat, do něhož synchronizovaně s blikajícími světly šlehá staccato nasamplovaných smyčců, nebo závěrečná Virtual Insanity, harmonicky postavená na po sobě rychle jdoucích osmi jazzových akordech.
Jamiroquai
O2 arena, Praha, 25. května
Jak je muzika Jamiroquai přímočará, v pořadí skladeb zvoleném pro Prahu už ke konci působila trochu jednotvárně. Čest výjimkám, jako byla kompozice Corner of the Earth volně vycházející z brazilské bossa novy nebo polyrytmická Use the Force, opřená o hru na konga druhého perkusisty Sola Akingboly.
To všechno je ale vedlejší. Jamiroquai hrají muziku k tanci, a pokud se na ni dobře tancuje, na ničem dalším nesejde. Pražané si ji v tomto ohledu užili dosyta.
