Počeštěný Angličan, rodák z Manchesteru, tedy už byl experimentujícím folkařem i příslušníkem zdejší hudební smetánky. Na nové desce Superstition (Pověra) teď s pomocí osmatřicetiletého klávesisty a aranžéra Viliama Béreše sebevědomě vykračuje nečekaným směrem.
Kudy, je patrné hned z úvodní skladby, podle níž se album jmenuje. Píseň Superstition je gospelová halekačka s dupotem kongregace na první dobu a tlesknutím na druhou. Optimisticky nabitá nahrávka s ozvěnou velké modlitebny nebo koncertní haly.
V textu si James Harries dylanovsky hraje s dokumentární zkratkou - "Dojnou krávu jsem odvedl na jatka, jak mě to mohlo napadnout?" - a v refrénu zase s dráždivostí rozdílu mezi pojmy náboženství a pověra. Tam však podobnosti s písničkářským řemeslem i hra se slovy končí.
Ve třpytivém saku
Na společné nahrávce se Harries a Béreš pouští proti proudu času ke kořenům popu, ať už v gospelu, nebo soulové hudbě.
Hned následující skladbu Before We Were Lovers jako kdyby natočili ve studiu Stax Records v americkém Memphisu koncem 60. let minulého století, včetně zpěvákovy roztoužené fistule ve stylu Marvina Gaye či Stevieho Wondera, za souhlasného pobrukování dechové sekce. Ostatně právě soulový génius Stevie Wonder kdysi nahrál Superstition, skladbu téhož jména.
Duet Something Like This připomene šťastnější chvíle Markéty Irglové s Glenem Hansardem. Jemně pulsující, rafinovaně gradované skladby Lonely Dancer nebo Reckless Love and Slow Redemption jsou nenápadným signálem, že Harries s Bérešem ovládají manuál ke vzniku chytlavé, nikoliv podbízivě ulepené popové písně.
Naléhavostí i jistou podobnost hlasu se Harries blíží Jeffu Buckleymu, slavnému rockovému zpěvákovi, který zemřel ve třiceti letech, příliš mladý na to, abychom se dozvěděli, kam by směřoval dál. A našli bychom další spřízněnosti - entertainery, kteří jsou zároveň skvělí zpěváci, jako Justina Timberlakea či Michaela Bublého.
Třpytivé sako takových bavičů začíná být Harriesovi volné v ramenou, jakmile je listening příliš easy. Viz skladby Sorry a You Meant Everything.
"Chytrý pop" a jiné polibky smrti
Vynikající album, nejen na české poměry, deska náročná k tvůrcům a přístupná posluchačům. Takže brzy v rotacích těch nejposlouchanějších rádií? Takhle jednoduše to u nás nefunguje.
Obvykle se hudrá na málo odvážnou dramaturgii mainstreamových rádií, včetně veřejnoprávního Radiožurnálu. Selhávají, protože hrají stále totéž dokola. Trh si žádá stále nové zboží podobné tomu starému. Jenomže komerce je příliš snadný terč.
Ani náročnější hudební prostředí si s popem neví příliš rady - vynikající Midi lidi, pro širší publikum nestravitelní svým bizarním humorem, bývají označováni za "chytrý pop".
Dokonce i ambiciózní kapely jako Lanugo nebo Toxique, s nimiž hrával či hraje Harriesův kolega Viliam Béreš, patrně mají za to, že pop je triviální záležitost, kterou hudebníci s jazzovým vzděláním na konzervatoři zahrají s prstem v nose. Mnohdy ji ale dovedou jen bravurně napodobit.
Album Superstition nejspíš vědomě odkazuje k hitu nevidomého klávesisty a zpěváka Stevieho Wondera. Ten v písni vypočítával pověry a jejich důsledky. V souvislosti se stejnojmenným albem Jamese Harriese a Viliama Béreše se tedy nabízí jedna domácí pověra - že podobné nahrávky dokážeme obdivovat jedině u zahraničních hudebníků. Album Superstition bude testem prostředí, do něhož přichází.
James Harries: Superstition
Tranzistor 2020
