Jako z Twin Peaks. Bob Dylan natočil noir koncert v zakouřeném baru

Daniel Konrád Daniel Konrád
20. 7. 2021 16:06
Nakřáplými žaluziemi do nočního baru proniká minimum světla. Hodiny se zastavily po desáté. Pár zapomenutých věnců připomíná dávný vánoční večírek. Teď už se ale třpytivé třásně chvějí před zapnutou klimatizací. Na stolech přibývá vypitých lahví od piva. Popelníky se plní. A na jevišti zpívá Bob Dylan.

Z podniku, který vypadá, jako by stál na konci světa, v neděli večer streamoval americký písničkář a laureát Nobelovy ceny za literaturu. Místo živého vystoupení nabídl předtočený černobílý koncertní film. Jmenoval se Shadow Kingdom (Království stínu) a natočila ho izraelská rodačka Alma Har’elová, autorka hraného snímku Sladký chlapec s hercem Shiou LaBeoufem.

První dobrá zpráva zní, že čerstvě osmdesátiletý Dylan je zdráv a ve formě. Až pandemie koronaviru přerušila jeho takzvané Nekonečné turné, na kterém od roku 1988 absolvoval přes 3000 koncertů včetně 13 v Česku.

Poslední dobou vystupoval zhruba osmdesátkrát ročně. Naposledy však publikum viděl v prosinci 2019 a pak se jako všichni odmlčel. Vloni v létě nečekaně vydal několik singlů včetně sedmnáctiminutového Murder Most Foul, který se jako jeho první dostal do čela americké hitparády. A vzápětí následovalo nové album Rough and Rowdy Ways.

Z něj tuto neděli nezahrál jedinou skladbu. Místo toho vybral méně známé písně ze 60. a 70. let minulého století včetně dvou, které v tomto století oprášil poprvé: Pledging My Time a What Was It You Wanted. Nejen v tomto ohledu to bylo o hodně jiné než Dylanovy tři předloňské návštěvy ve velkém sálu pražské Lucerny.

Světlo a stíny

Vystoupení, které lze zhlédnout do úterní půlnoci, Dylan vysílal přes málo známou platformu Veeps. Posluchač uhradil lístek, za který česká banka včetně poplatku naúčtovala 650 korun, a otevřel si skupinový chat diváků z celého světa. Ti se řádně zasmáli, když odpočítávání posledních vteřin do začátku show nahradilo nové odpočítávání.

Za zvuku tikajících hodin pak stoupala očekávání, už tak vysoká, neboť Dylan na koncertech nepoužívá velkoplošné obrazovky a před kamerami delší dobu stál naposledy roku 1994 v pořadu MTV Unplugged. Jestli od něj někdo něco nečekal, byl to stream.

Překvapí už úvodní záběr: Dylan znovu hraje na akustickou kytaru, kterou v posledních dvou dekádách takřka nebral do ruky. Tentokrát ji má ve čtyřech skladbách a pro změnu ani jednou nevyužije klavír.

Vystoupení trvá 50 minut, scéna se mění s každou písní. Muzikanti občas stojí, jindy posedávají. Zpěvák střídá černý a bílý oblek, na nohách psí dečky. Hraje na kytaru, foukací harmoniku nebo jen gestikuluje u mikrofonu. Tvář má schovanou v přítmí, když ho ale na vteřinu osvítí reflektor, dívá se do kamery. Za zády se mu míhají spoluhráči a jejich stíny.

Je to enormně stylizované, až snové. Bar, kde se koncert koná, by mohl stát u texasko-mexické hranice nejpozději ve 40. letech minulého století. Připomíná klipy Toma Waitse nebo seriál Městečko Twin Peaks.

Publikum, zhruba dvacetičlenné, je ve skutečnosti dobově oděný komparz. Při jedné písni u stolů sedí kovbojové, v jiné černošské paničky, později chlapi, co vypadají, že přišli ze šichty. Neteční jako duchové kouří jednu cigaretu za druhou, civí do prázdna a Dylana si nevšímají. Ani nezatleskají.

Krátká ukázka z koncertního filmu Shadow Kingdom. | Video: Bob Dylan

Písně prokládají inscenované mikroscénky: zákazník si objednává drink, indián v publiku vyzývá černošku k tanci. Vedle Dylana se opře brunetka s pivem a cigaretou. Pak ho obestoupí dvě múzy, celou dobu sošné až na jediný okamžik, kdy mu černoška opráší smítko z ramenou.

Hranice mezi muzikanty a publikem se stírá. Že je to celé hra, zdůrazní občasný vtip. U stolu najednou místo lidí sedí dvě krejčovské panny. Ve skladbě Queen Jane Approximately přes celý obraz vleze elektrická kytara Telecaster, aby zahrála malý riff: pod strunou má přichycenou cigaretu a není zapojená do zesilovače. Co to celé znamená, nikdo neví.

Zabil jsem někoho?

Další překvapení: kytara nepatří nikomu z Dylanovy dlouholeté kapely, nýbrž čtyřiatřicetiletému Bucku Meekovi ze sestavy Big Thief. Po zpěvákově boku debutuje, stejně jako všichni ostatní: blondýnka u kontrabasu Janie Cowenová, Joshua Crumbly, Alex Burke a Shahzad Ismaily, známý coby doprovazeč kytaristy Marca Ribota.

Poznat, kdo je kdo, ale skoro nejde. Ani není vidět, jestli se občas usmějí. Všichni jsou odění v černém, mají černé klobouky a černé roušky, takže připomínají kapelu bankovních lupičů.

Střídají akustické kytary, mandolíny, kontrabasy, a dokonce akordeony. Ten už zněl na desce Together Through Life z roku 2009 a teď díky němu staré skladby nabírají nádech hudby z texasko-mexického pohraničí. Jinak se ale jedná o Dylanovu dnes typickou kombinaci předválečného swingu, folku, blues, country a rockabilly s minimem instrumentálních pasáží. Protože však celou dobu chybí bicí, zní o hodně komorněji. Málokdy rockově.

Některé písně, třeba Just Like Tom Thomb’s Blues, Dylan spíš recituje. Další vyniknou nečekaným aranžmá, jako když procítěnou Forever Young podbarví cinkavý zvuk dolceoly, což je zvláštní citera s klaviaturou místo pražců.

Poslední tóny vždy plynule přecházejí v začátek další písně. A přestože nápis na obrazovce oznamuje, o kterou jde, není to potřeba: Dylanovi je rozumět každé slovo. Nechrchlá jako na koncertech, nepolyká hlásky, nemá předčasné nástupy. Když se v naprosté pěvecké pohodě pustí do mollové balady What Was It You Wanted, je to jasný vrchol večera.

Posluchač může vnímat i pozměněné texty: z When I Paint My Masterpiece vypadl verš o rande s Botticelliho neteří, půlstoletí starou To Be Alone With You dokonce Dylan kompletně přepsal. "Co se mi stalo, miláčku? / Co jsi viděla? / Zabil jsem někoho? / Utíkám před zákonem?" zpívá, čímž kdysi bezstarostnému songu o milencích dodává temný nádech.

Snímek ze Shadow Kingdom.
Snímek ze Shadow Kingdom. | Foto: Veeps

Mystifikace

Rok a půl trvající koncertní pauza Dylanovu hlasu nepochybně prospěla, zároveň je ale zřejmě vypulírovaný. Film musí být předtočený: zpěvák příliš rychle střídá převleky, kapela se náhle přemisťuje a kytary mnohdy hrají něco, co neodpovídá pohybům prstů na pražcích.

Zřejmě aby měl z čeho vybírat, štáb nabral každou skladbu víckrát, pročež zvuk ne vždy pasuje k obrazu. A protože Dylanovi záleželo na výsledku, možná něco ve studiu dotočil nebo dozpíval. Nic neobvyklého: kdo před osmi lety slyšel Rolling Stones v londýnském Hyde Parku, nestačil se divit, jak pak na oficiálním záznamu zněli bezchybně. V Dylanově případě nicméně bije do očí, když celý koncert začíná pasáží na harmoniku, kterou však zpěvák v tu chvíli nemá. Že by záměr?

Snímek ze Shadow Kingdom.
Snímek ze Shadow Kingdom. | Foto: Veeps

Dylan je znám specifickým smyslem pro humor a rád mystifikuje. Tak jako si do předloňského dokumentu o turné Rolling Thunder Revue přimyslel fiktivní postavy, tentokrát pro změnu v závěrečných titulcích děkuje hudebnímu klubu Bon Bon v Marseille. Žádný samozřejmě neexistuje. Kde se natáčelo, zůstává záhadou.

I proto by člověk měl být opatrný a nevyvozovat z jednoho streamu závěry. Že Dylan postavil novou kapelu, neznamená, že rozpustil tu starou: třeba se kvůli protipandemickým opatřením nemohli sejít.

Komornější aranžmá bez bicích mu sluší, příště ale klidně může zase hrát rock. A že zrovna teď, když Německo s Belgií zažívají tragické povodně, na barové zdi visí obraz lodního neštěstí a Dylan ve skladbě Watching the River Flow zpívá "Tahle stará řeka se valí dál / Bez ohledu na to, co jí přijde do cesty a odkud fouká vítr", bude prostě náhoda. To se tak někdy sejde.

Jinak na tom koncertu nahodilého není nic. Dylan si dal záležet.

Film

Bob Dylan: Shadow Kingdom
Koncertní film lze do úterní půlnoci pustit na Veeps.com, lístek stojí v přepočtu 650 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy