Rozhovor - Mezi nejočekávanější koncerty z "alternativnější části" programu letošních Colours Of Ostrava patřilo i vystoupení britské kapely Porcupine Tree. V České republice hráli neposledy před deseti lety, a to ještě jako předkapela Dream Theatre.
Porcupine Tree patří už dvě dekády k výrazným postavám britského alternativního rocku. Jejich mozek Steven Wilson naviguje kapelu na širém hudebním moři mezi svými láskami k dřevní rockové psychedelii, ohlasy moderního ambientu i alternativního metalu.
Wilson je bojovník proti zploštění zážitku s hudbou ve formátu MP3 a raději svoje desky vydává ve futuristické surround soundu. „Lidé si hudby úplně přestali vážit," říká muzikant, který nenávidí iPod a miluje vinyl.
S Porcupine Tree působíš v hudebním průmyslu už dvacet tři let. Co tě pořád žene dál?
Nejdůležitější je mít k hudbě pořád stejně vřelý vztah, což sice zní jako klišé, ale je to pravda. Když jsi v hudebním průmyslu tak dlouho, nesmíš ztratit touhu objevovat nové věci.
Je to třeba důvod proč se sound Porcupine Tree tak často proměňuje?
Ano, moje hudba se mění, protože se mění můj hudební vkus. Z něho všechno vychází - pro mě je přirozené kreativně vracet do své hudby všechno, co získám z poslechu muziky jiných lidí - ať už je to ambient, pop, metal, jazz nebo progresivní rock.
Porcupine Tree bývají často spojováni s termínem progresivní rock. Zdá se mi, že po letech všeobecného pohrdání, které začalo s punkem na konci sedmdesátých let, se progresivní rock zase vrací do módy. Proč se to stalo?
Neřekl bych, že prog rock bude znova módním směrem, ale už to není nic, za co by ses měl stydět. Obzvláště anglická hudební média byla proti němu hodně vysazená, dlouhé roky se muzikanti nesměli přiznat, že je tahle éra v něčem inspiruje. Když si ale poslechneš kapely jako Radiohead nebo Muse, každému musí být jasné, že vyrostli na Pink Floyd stejně jako na Sonic Youth. V médiích nicméně vždycky mluvili jen o Sonic Youth…
V jednom rozhovoru jsi řekl, že „ambice už dneska není pro muzikanta sprosté slovo", což se mi hodně líbilo. Objevuje dnes rock znovu svoje umělecké kořeny?
Jedna skvělá věc spojená s tímhle revivalem je to, že kapely znovu začaly přemýšlet o hudebním albu jako o umělecké formě a o tom, že hudba nemusí být jen tříminutový pop song, ale že se s ní dá udělat něco ambicióznějšího. Že to může být něco jako „kino pro uši". Tohle všechno začalo už s deskami jako Sgt. Pepper nebo Pet Sound a pak se to rozvinulo přes King Crimson nebo Pink Floyd. Dnes máš kapely jako Mars Volta, Flaming Lips nebo třeba Porcupine Tree, které z téhle éry konceptuálního rocku čerpají inspiraci.
Lidi dnes znovu začali oceňovat polozapomenuté hudební scény ze sedmdesátých let, ať už se jedná o psychedelický či space rock nebo třeba německý krautrock. Jak velkou roli v tom hraje internet a sdílení hudby?
Jedna ze skvělých věcí na internetu je to, že osvobodil hudbu. Až donedávna byli fanoušci závislí na hudebním tisku a médiích, které jim říkaly, jakou hudbu by měli poslouchat. Bohužel, většina hudebních novinářů má dost omezený rozhled. Samozřejmě, že píšou tak, jako kdyby znali všechno, ale není to pravda.
Kolikrát se mi stalo, že jsem dělal rozhovor s někým z NME nebo Rolling Stone a mluvil o kapelách jako Can, Faust nebo Tangerine Dream a oni je neznali. To je dost smutný, přesně tihle lidé dlouhou dobu ovlivňovali vkus posluchačů. Dneska je to jiné, díky internetu můžeš ignorovat profesionální novináře, rádio i televizi. Proto se krautrock, progresivní hudba a další experimentální žánry vrací do popředí. To je hudba, která nikdy do formátu velkých médiích nezapadne.
Na druhou stranu patříš mezi lidi, kteří brojí proti tzv. download culture...
Historie nás učí, že každá technologická inovace sebou přináší něco dobrého a něco špatného. Internet osvobodil hudbu, usnadnil objevování obskurních žánru, ale učinil to tak nesmírně snadné, že lidi si hudby úplně přestali vážit. Může za to i fakt, že hudba už dnes obyčejně nemá fyzickou podobu, už to není něco, čeho by ses mohl dotknout, u čeho bys měl pocit, že to skutečně vlastníš.
Hudba byla zredukována na software, což je skvělé, pokud rychle potřebuješ něco najít a poslechnout si. Když jsem byl dítě, bylo třeba hrozně těžké získat experimentální hudbu, která mě zajímala. Dokonce i desky Franka Zappy bylo skoro nemožné sehnat a já se jsem se po nich musel dlouho pídit. Dneska si jeho kompletní diskografii stáhneš během patnácti minut. Bohužel, v lidské povaze je to, že věcí, které získáš příliš snadno, si nejsi schopen vážit. A naopak - to co si v potu tváře vybojujeme, má pro nás největší cenu.
V klipu propagujícím tvé poslední album jsi rozmlátil deset iPodů. Je tahle věcička pro tebe symbolem zla?
Ipod je pro mě symbolem toho, jak byla hudba zredukována na software. Hudba ve formátu MP3 zní strašně a každý muzikant ti řekne, že jejich hudba vMP3 souboru je jako fotokopie slavného obrazu. Věci se dnes mění tak rychle, že chci lidem připomenout, že díky novým báječným technologiím také něco ztrácíme.
Je poslouchání hudby z vinylu řešením?
Vinyl bude žít věčně. Pro lidi, kteří chtějí svoji hudbu vlastnit a užít si ji, bude vždycky vinyl volbou číslo jedna. Mít doma gramofonovou desku v krásném obalu je jako vlastnit umělecké dílo. Nepochybuji, že se zrychlujícím se internetem a levnějším hardware se bude snižovat komprese hudby a zvedne se její kvalita. Nikdy se ale nezlepší její prezentace. Dítěti, které vyrostlo na iPodu, bohužel nevysvětlíš, že má zaplatit 20 nebo 25 liber za krásný vinyl, když může hudbu stáhnout zadarmo.
Proto je pro tebe tak důležitá vizuální podoba hudby - ať už se jedná o obaly vinylů nebo koncertní prezentaci?
Jistě, fyzickou zkušenost z internetu nikdy nestáhneš. Proto bude důležitost koncertů ještě stoupat, stanou se divadelním zážitkem. Mě vždycky zajímalo spojení hudby a kinematografie: naše koncerty nejsou o tom, že na pódiu stojí chlápci hrající rock'n'roll. Chceme, aby to byl celostní multimediální zážitek. Přesně to co bych chtěl vidět já, když jdu na koncert.
V posledních letech se do hudby Porcupine Tree promítly vlivy z externího metalu. Natáčel jsi a koncertoval s Opeth a v rozhovorech jsi se přiznal k ovlivnění kapelami jako Sunn O))), Neurosis nebo Gojira. Co je na téhle scéně pro tebe zajímavé?
Tahle hudba pro mě vždy byla velmi čistá; nejsem si ale moc jistý, jestli to ještě platí. Každý, kdo dělá hudbu, která je nějak extrémní nebo prostá kompromisů, k tomu má jediný důvod -posedlost. Muzikanti to nedělají kvůli kariéře, slávě nebo penězům, tihle lidé ví, že z nich nikdy nebudou U2 nebo Metallica - a z toho důvodu se v extrémním metalu soustředí epicentrum experimentů. Netýká se to ale jen metalu, platí to i v dalších okrajových žánrech. A to jejich odhodlání je v hudbě slyšet.
| Čtěte také: Začínají Colours of Ostrava s Reginou a Iggym Lidé ode mě často čekají nějakou eskimo music Američan v Rumunsku: Východní Evropa je posedlost |
Porcupine Tree byli předloni za album Fear Of Blank Planet nominováni na cenu Grammy v kategorii Nejlepší album ve formátu Surround sound - a v tomto formátu vyšly i všechny vaše poslední desky. Co vás na něm tak fascinuje?
Jestli je MP3 nejnižší forma hudebního zážitku, tak Surround je její přesný opak. Poslouchat desku v tomto formátu je zážitek, při kterém máš pocit, jako kdybys byl uvnitř hudby. Myslím si, že technologie Surround je stejná revoluce, jako když se v šedesátých letech začaly desky natáčet v stereo místo mono. Je velká škoda, že se to nechytlo trochu víc. Bohužel, iPod a digitální hudba na sebe strhly veškerou pozornost, lidi dnes dávají přednost pohodlnosti a dostupnosti. Samozřejmě zařízení na Surround stojí peníze a vyžaduje jistá omezení při domácím poslechu, ale pomalu nabírá na síle. Nejdůležitější je, že čím dál více muzikantů natáčí v tomto formátu, což zase přináší více posluchačů. Surround je budoucnost.
