Hudba z T2 Trainspottingu žongluje s nostalgií a temnotou. Hlavní hvězdou jsou Young Fathers

Karel Veselý Karel Veselý
21. 2. 2017 12:16
Hudebnímu doprovodu k filmu T2 Trainspotting dominuje skotská trojice Young Fathers, jejíž hip hop sycený gospelem i elektronickým popem skvěle sedí do rozjitřených časů nejistoty. „Stejně jako snímek samotný i hudba z něj cíleně pomrkává na fanoušky – film i soundtrack znovu odstartuje Lust For Life, ale tentokrát v remixu od The Prodigy, a obojí ukončuje Slow Slippy – narkotická, zpomalená verze někdejšího klubového hitu Underworld,“ píše v recenzi Karel Veselý.
Foto: Sony Pictures

Renton utíká před policisty ulicemi Edinburghu a k tomu bouří protopunková klasika Lust for Life od Iggyho Popa. A když mu v jakémsi londýnském hotelu dojde, že je vlastně úplně v pořádku okrást své kamarády, vzít tašku plnou peněz a zmizet vstříc novému životu, podkresluje finále tranceová hymna Born Slippy (Nuxx) od Underworld.

Ikonické scény z kultovního Trainspottingu si lze těžko představit bez hudby, ve snímku Dannyho Boylea z roku 1996 punkové, britpopové i elektronické tracky skvěle dohrávaly dramatické momenty včetně feťáckého rauše i následných temných propadů. Vztah to byl ale oboustranný - Iggy Popovi a Lou Reedovi resuscitoval film kariéru a další - jako jsou Underworld - nakopnul k nevídané slávě.

O 21 let později se příběhy partičky feťáků z pera spisovatele Irvina Welshe vrací v druhém díle a na soundtrack se samozřejmě soustředí velká pozornost. Může ale vůbec hudba z pokračování kultovního snímku navázat na kolekci, která ve své době pomáhala definovat jednu dekádu a dodnes patří mezi nejlepší soundtracky všech dob?

Stejně jako snímek samotný i hudba z něj cíleně pomrkává na fanoušky - film i soundtrack znovu odstartuje Lust For Life, ale tentokrát v remixu od The Prodigy, a obojí ukončuje Slow Slippy - narkotická, zpomalená verze někdejšího klubového hitu Underworld.

Hudebně rozhodně nic objevného, ale záměr je jasný - navodit nostalgii po časech, kdy Renton a spol. byli mladí, zároveň ale obě ikonické skladby nenuceně posunout do klaustrofobické přítomnosti, v níž už členové někdejší partičky z Edinburgu museli zpomalit. Asi není náhoda, že úvodní zvuk z remixu Lust for Life zní jako těžké, zavírající se dveře. Těžko najít lepší metaforu pro krizi středního věku, se kterou hrdinové T2 Trainspottingu (ať už vědomě, či nevědomě) zápasí.

Danny Boyle namíchal soundtrack k prvnímu Trainspottingu z "oldies" klasik a aktuálních hvězdiček - ať už to byli příslušníci tehdy zuřící britpopové vlny (Blur, Pulp, Elastica, Sleeper), či kapely zrozené z raveové horečky začátku tisíciletí (Leftfield, Underworld). Zatímco na historii se může bez problémů spolehnout znovu (zazní klasiky od Queen, Frankie Goes To Hollywood, The Clash nebo Blondie), s aktuálními zástupci je to komplikovanější. Britskou hudbou o dvě dekády později rozhodně žádné podobné unifikované vlny necloumají - scéna je rozdrobená a každý si jede na vlastním písečku.

Úkol zachytit ducha doby tak jako se to filmu povedlo v polovině devadesátých let, je odsouzený k nezdaru už od počátku. To, co mají zajímaví muzikanti dnes společného, se totiž už neskrývá v nějakých přesně definovaných žánrových mantinelech - ty už pomalu mizí, ale spíše v nesmiřitelném postoji a tvrdohlavosti jít si za svým stůj co stůj. Něco takového se ale samozřejmě špatně prodává v médiích.

Dvacet let jsem se snažil

Polovina devadesátých let byla ve Velké Británii ve znamení dobové euforie - britské kapely znovu bodovaly v zámořských hitparádách, země uspořádala velkolepé fotbalové EURO a vláda nenáviděných konzervativců se blížila ke konci.

Vzbuzovalo to až přehnaně utopické naděje spojené s osobou Tonyho Blaira, který po převzetí moci v roce 1997 chtěl využít potenciálu "měkké" kulturní síly a změnit image z postkoloniálního konzervativismu v něco dynamičtějšího a dýchající mladistvou energií. Příběh partičky kamarádů posedlých heroinem se této vizi samozřejmě trochu vysmíval, zároveň ale nezakrytě těžil z nejsilnějších dobových trendů, které odrážely zmíněný optimismus. T2 Trainspotting je o dost temnější a bezútěšnější snímek - asi jako byl rok 2016 ve srovnání s rokem 1996 - a výběr mladých interpretů tomu vlastně odpovídá.

Skupina Fat White Family vzešla z jiholondýnských squatů, vzývá špinavý postpunk konce sedmé dekády a točí surové písně o bombardování Disneylandu. Jejich příspěvek na soundtrack Whitest Boy on the Beach je tísnivý krautrock ponořený v efektu ozvěny. Podobně nekompromisní přístup k rocku vyznávají Wolf Alice, jejichž temná epická skladba Silk zní v traileru. The Rubberbandits je pro změnu dvojice irských komiků, kteří v skladbě Dad’s Best Friend rapují o tom, jak cool býval váš táta, když byl ještě mladý. Je to tak trochu pocta dnešním čtyřicátníkům z Trainspottingu, kteří nějakým zázrakem přežili do dnešní doby.

Young Fathers - GET UP | Video: YouTube

Největší prostor na soundtracku ovšem dostala skotská trojice Young Fathers, která - stejně jako Renton a spol. z Welshových knih - pochází z Edinburghu. To ale rozhodně není jejich jediná kvalifikace, eklektický hip hop sycený gospelem i elektronickým popem skvěle sedí do rozjitřených časů nejistoty.

Je zároveň nervní a v něčem i uklidňující, jako kdyby si liboval v chaosu a vzkazoval, že asi bude lepší si na něj teď zvyknout. Starší skladby Young Father Get Up a Rain and Shine, které se nesou v duchu euforie, skvěle na soundtracku vyvažuje nová a poněkud klaustrofobická Only God Knows o temných stránkách našich životů, o nichž nikomu nevyprávíme. Gospelový sbor z Leithu nabízí v refrénu vysvobození z nejistoty, ale rozhřešení našich osudů vkládá do rukou někoho vyššího, než jsme my.

"Jejich písně jsou jako srdeční tep filmu," prohlašoval režisér Boyle v rozhovorech o Young Fathers a trojice, jež za své album Dead dostala před lety Mercury Prize a pravidelně koncertuje v Praze i Brně, by mohla díky T2 Trainspottingu znovu trochu povyrůst.

Superhvězdy typu Underworld z nich ale novinka určitě neudělá, pokračování kultovního snímku je zatěžkané pověstí prvního dílu i neradostným kontextem. Mladická energie dvacetiletých feťáků se prostě prodává lépe než chmury čtyřicátníků, kteří se potácí světem odnikud nikam.

Možná i proto je nejsilnější momentem soundtracku Spudův vzkaz jeho manželce (patrně před sebevraždou), který zní do ambientního bublání Underworld. "Dvacet let jsem se snažil, snažil, ale bylo to k ničemu," říká a trochu tak shrnuje životní lapálie hlavních hrdinů Trainspottingu.

Pokračování snímku Trainspotting je nostalgické vzpomínání na 90. léta. Film vzkazuje, že popkultura je už dvacet let "zaseknutá", tvrdí Kamil Fila. | Video: Kamil Fila
 

Právě se děje

Další zprávy