Zároveň ztělesňuje velký emancipační příběh: hraje na nástroj kora, v dávné africké tradici vyhrazený mužům z jedné kasty.
Že tradici udržovanou 700 let lze narušit, ale přitom nezbořit, Jobartehová dokáže tuto neděli na pražském Rohanském ostrově, kam přijíždí jako hvězda festivalu etnické hudby Respect. 23. ročník akce, která začala za éry Václava Havla na Pražském hradě, bude v době pandemie koronaviru jednou z mála mezinárodních hudebních přehlídek, jež se teď v Praze konají. Kvůli cestovním omezením pořadatelé do poslední chvíle měnili program, postupně přišli o více než tucet účinkujících. Přesto každý víkendový den vystoupí čtyři špičkové kapely, Jobartehová v neděli vpodvečer.
Kora, na kterou hraje, je jedenadvacetistrunný nástroj vyrobený z tykve pokryté kravskou kůží a opatřený nylonovými strunami. Evropanům zvukem připomíná harfu nebo loutnu, protože je ale z přírodních afrických materiálů, prostý lepidla či šroubků, vytváří jinak rezonující, pestrý zvuk.
Tradičně na koru hrávají jen virtuosové z kmene Mandinků nebo kasty griotů: několik vybraných rodin z Mali, Guineje, Senegalu či Gambie, které mají příjmení jako Diabaté, Kouyaté nebo právě Jobarteh.
Když přišla na svět Sona Jobartehová, její dědeček už vše, co o koře věděl, předal synovi, a ten to právě učil staršího bratra Jobartehové. Dívka, která se roku 1983 narodila anglické matce v Londýně a část dětství trávila v Gambii, od bratra něco málo pochytila. Zprvu ale šla jinou cestou: na Purcellově škole v Londýně nebo tamní Královské akademii hudby studovala hru na violoncello, chvíli také klavír a cembalo, později skladbu.
Nevydržela u toho, protože jí západní systém vzdělávání přišel omezující. "Jasně vám dávali najevo, že se musíte upnout na jeden nástroj a naprosto se mu odevzdat. Odrazovali od jakékoliv pestrosti," vysvětluje, proč jako sedmnáctiletá opustila potenciální kariéru skladatelky vážné hudby, vrátila se do Gambie a navázala na rodovou tradici hry na koru.
Od dědečka už ji přebrat nestihla, zemřel, když bylo Jobartehové deset. Učila se však od bratra, s nímž v dětství hrávala reggae, a hlavně od otce, který souhlasil, že znalosti určené synům předá i dceři. "Toho času žil v Norsku, kam jsem za ním přiletěla. Celé měsíce jsme seděli na jeho posteli a jenom mě učil," vzpomíná Jobartehová.
Otec byl přísný. "Řekl, že mě bude učit ne jako svoji dceru, ale jako své dítě. A měl podmínku: budeš hrát tak, abys byla dobrý hráč na koru. Ne hráčka. Hraj tak, aby nepoznali, že hraje holka," parafrázuje Jobartehová otcovo přání, aby se schopnostmi vyrovnala mužům.
Postupně začala koncertovat, natočila dvě desky. Jestli se jí podařilo otcovu tužbu naplnit, dlouho nevěděla. "Až nedávno tatínka zpovídali novináři. Ptali se ho, jestli se jeho dcera na koru naučila obstojně. A on řekl, že ano. To pro mě strašně moc znamenalo, do té doby jsem nevěděla, jestli jsem ho nezklamala," líčí.
Jobartehovou, která zpívá a vestoje kromě kory hraje také na akustickou kytaru, doprovází čtyřčlenná kapela: anglický kytarista s jamajskými předky Derek Johnson, známý z žánru reggae, dále baskytarista Andi Mclean a dva perkusisté, Westley Joseph a Senegalec hrající na africké bubny djembe či kalabaš Mamadou Sarr. S ním Jobartehová v průběhu vystoupení často improvizuje rytmické dialogy.
V repertoáru má i tradiční písně griotů jako Jarabi, složenou krátce po osamostatnění Mali v roce 1960, postupně je ale přearanžovala. Africkou lidovou hudbu kombinuje s postupy té "vážné": vloni v londýnském Southbank Centre uvedla celovečerní kompozici pro africké a západní nástroje. A stejně tak je jí blízká pop-music.
Už přes 13 milionů zhlédnutí má na YouTube její hit Gambia, ozvláštněný korou a vícehlasy, ale v základu postavený na čtyřech akordech, které kytara hraje v jemném africkém rytmu, s typickými ozvláštňujícími vyhrávkami.
"Gambie je dobrá země / Ať jste kdekoliv, nikdy nedopusťte / Abyste zapomněli na svůj domov, na Gambii," zpívá Jobartehová v novodobé hymně převážně muslimské země, kde na přelomu let 2016 až 2017 skončily více než dvě dekády represí a která se nyní s novým prezidentem snaží postavit na nohy.
Sona Jobartehová o problémech své domoviny nejen zpívá, také se je snaží řešit. "Studium v Londýně pro mě bylo důležité, ale ještě důležitější bylo tam nezůstat a vrátit se s tím, co jsem se naučila, do Gambie. Spousta lidí odejde, vystuduje v cizině a už tam zůstane," vysvětluje žena, podle níž všechny problémy Gambie pramení ze špatného systému vzdělávání. "Všichni by pořád jen stavěli další školy, ale nikoho už nezajímá, co se na nich učí."
Kvůli tomu před několika lety sehnala peníze a založila v Gambii vlastní akademii: jmenuje se po jejím dědečkovi a kromě běžných předmětů klade důraz na africké dějiny a kulturu. Děti do prvního ročníku vybrala Jobartehová sama: ne z privilegovaných rodin ve městech, ale z chudších venkovských oblastí, které kvůli tomu několik měsíců objížděla.
Dnes už Jobartehová pro akademii staví novou budovu, jež kromě koncertního sálu zahrne nahrávací studio, a jejím cílem je zdejší osnovy rozšířit do dalších afrických škol. Pozornost už vzbudila: akademii představila anglickému princi Charlesovi nebo německému prezidentovi Franku-Walteru Steinmeierovi. Kromě toho zastupovala rodnou zem při jednáních se Světovou bankou nebo OSN a podporuje emancipaci afrických žen.
Poslední dobou kvůli tomu Sona Jobartehová neměla čas rozvíjet hudební dráhu: desku vydala naposledy před devíti lety, přestože už natáčí další, a teprve vloni podnikla velké světové turné. Není vyloučené, že jednou vstoupí do politiky, jako to udělal zpěvák Youssou N’Dour v sousedním Senegalu a stal se ministrem turismu.
Sona Jobartehová je z jiné generace. Jinými prostředky dělá totéž co mladí Afričané, kteří hudební dědictví zužitkovávají v žánrech jako rap: přijímá tradici a přizpůsobuje ji dnešní době.
