Belgická kapela Hooverphonic se dostala ve známost díky reklamám; i u nás skladbu Mad About You použil do své kampaně mobilní operátor. To ale nesnižuje fakt, že trojice hudebníků - zpěvačka Geike Arnaert, kytarista Raymond Geerts a skladatel, textař a baskytarista Alex Callier - natočila povedená alba Blue Wonder Power Milk, Jackie Chane, Sit Down And Listen To Hooverphonic nebo No More Sweet Music.
Kapela si v poslední době našla klidnější polohu, v níž medituje společně se svými posluchači. U nás Hooverphonic můžeme slyšet 12. srpna na pražském Výstavišti, kde vystoupí na zahraničními hosty bohatě obsazeném festivalu Love Planet.
Více o Love Planet čtěte v naší festivalové příloze Letní festivaly
O belgické identitě, angličtině, reklamách i novém albu si s Aktuálně.cz povídal mozek kapely Alex Callier.
Z Belgie se k nám zprávy dostávají hlavně díky Evropské unii, ale jaká je u vás hudební scéna?
Řekl bych, že dost zajímavá a různorodá. Hodně populární jsou dEUS a také Soulwax, máme dobré DJs i hudebníky, kteří možná nejsou za hranicemi tak známí, ale svoje kvality mají: zpěvák Henry Ozark nebo kapela Novastar... Prostě mám rád hodně belgických kapel, protože každá z nich má svůj zvuk a nezaměnitelnou identitu.
Je to vyloženě belgická identita?
Právě že ne, tyhle kapely typicky belgicky nezní a kdybys nevěděl, odkud jsou, tak to nepoznáš. Neměli jsme tu komunisty jako vy, takže naše společnost je otevřenější a pod vlivem různých kultur, románské, německé, všechno tady kombinujeme. To ve Francii nebo Anglii nemají, tam žijí po svém, Holandsko je takové americké, takže jen v Belgii najdeš ten divoký mix kultury a životních názorů.
S jakou originalitou se pak hudebnímu světu chlubíte?
Originalitou sebe sama. Vím, není to jednoduché a o všem rozhoduje, kolik je do tebe firma ochotná dát peněz. Rozpočet na album prodávané jen v Belgii je nesrovnatelně nižší než na desku, která má celosvětové ambice. Na druhou stranu to má velkou výhodu: peníze nesvazují naši uměleckou svobodu, nahráváme přesně to, co chceme.
Ale začátky byly jaké? Co jste museli udělat pro překonání národních hranic?
Když jsi z Belgie, České republiky nebo nějaké podobné menší země, je to samozřejmě těžší. Nezbývá ti než věřit, že děláš dobrou hudbu a že jí ocení i ve zbytku světa. Zároveň jim musíš nabídnout něco výjimečného - je jasné, že britskou kytarovku nebo americký soul umí udělat lépe Britové a Američani než kdokoliv jiný, nemá smysl v tom s nimi soupeřit.
Myslíš, že by se Hooverphonic podařilo prorazit, kdybyste zpívali vlámsky nebo francouzsky, ne anglicky?
To v žádném případě ne, vždyť nizozemštinou mluví jen nějakých dvacet milionů lidí, dost málo na to, aby ti zajistili větší popularitu. Neříkám, že to nejde, ale my jsme si vzali za svoji angličtinu, protože chceme dělat univerzální hudbu, která se dá poslouchat po celém světě. Dobrá, mohl bys namítnout, že i francouzština nebo španělština je hodně rozšířená a měl bys pravdu, ale já ty jazyky moc neumím a psát v nich písničky je fakt dost těžké.
Písně Hooverphonic často doprovázejí televizní reklamy, zazněly v několika filmech. Neobáváte se, že to z nich dělá produkt na jedno použití?
Jasně, znám lidi, co by svoji písničku do reklamy nikdy nedali, ale já to tak ostře nevidím. Nakonec vždyť děláme populární hudbu, něco, co je součástí denní potřeby stejně jako reklama. A mezi námi, je jednodušší, když prodáváš dvacet milionů desek a můžeš dělat ramena, než když jich prodáš pár tisíc... Jen boháči můžou říkat, že peníze nejsou důležité. Naše hudba není úplně pro každého a rádia ji moc nehrají, takže i díky reklamě najdeme lidi, kteří by nás jinak nepoznali. Na tom přece není nic špatného.
To určitě ne, ale nepatří tohle uvažování spíš do marketingového oddělení?
Řeknu ti dvě věci: z vydavatelství na nás nikdo nedohlíží, od firmy dostaneme peníze a jdeme si do studia užívat dobrodružství. Považujeme to za velmi důležitou součást naší práce, je na nás, co fanouškům nabídneme. Máme věrné publikum i uměleckou svobodu. Jo, v tomhle se nám vede dobře...
Jenže naše poslední album No More Sweet Music některé regionální pobočky vydavatelství úplně bojkotovaly ne zrovna v Česku, ale třeba ve Francii. Prostě otálely s vydáním desky a neudělaly nám promo. Nejenže to byla škoda, ale taky nás to dost naštvalo. No, život jde dál a my jsme si vzali poučení, že další album si vydáme na vlastním labelu.
Je novinka důvodem, že podzimní turné má jen devět koncertů v Nizozemí, Polsku a Belgii?
Ano, rozhodli jsme se vybrat jen pár zastávek v místech, kde to máme rádi, a budeme se soustředit na práci ve studiu.
A vrátíte se s novinkou k temné elektronice, nebo vidíte cestu ve smyčcích, jak jste je nechali s hlasem Geike znít na desce Sit Down And Listen to Hooverphonic?
Deska bude víc rocková, temná a pomalá, takže zase změna. Hooverphonic ale doufám - budou pořád znít jako Hooverphonic.
Už máte pro novinku jméno?
Uvažujeme o názvu Presidents of the LSD Golf Club. To zní dobře, ne?
Oficiální stránky Hooverphonic
