Recenze: Sázka na mladé a Kellnerův sál vyšla, Hancock odehrál fantastický koncert

Daniel Konrád Daniel Konrád
11. 11. 2019 18:56
Americký klavírista Herbie Hancock rád říká, že jazz člověka vybízí, aby riskoval. V koncertní show, se kterou teď Hancock potřetí v končící dekádě zavítal do Česka, je risku poměrně dost.
Herbie Hancock do Prahy přijel popáté, prvně tu byl roku 1986, kdy podpořil disidenty z Jazzové sekce.
Herbie Hancock do Prahy přijel popáté, prvně tu byl roku 1986, kdy podpořil disidenty z Jazzové sekce. | Foto: Live Nation

V devětasedmdesáti letech stále neúnavný čtrnáctinásobný držitel Grammy a jedna z klíčových osobností jazzového vývoje druhé poloviny 20. století Herbie Hancock objíždí svět s čím dál mladšími muzikanty, které zapojuje do dobrodružných zvukových experimentů a improvizací.

Vždy se zároveň jistí: také jeho sobotní vystoupení v novém pražském sále O2 universum vycházelo ze známých skladeb, symbolického průřezu různých fází Hancockovy tvůrčí dráhy. Volbou spoluhráčů, skvělým zvukem v sále a celkovým dojmem to byl nejlepší z jeho posledních českých koncertů.

Stejně jako před pěti roky v Brně a předloni ve Foru Karlín zhruba dvouhodinový večer začal abstraktní plochou, při které pět členů sestavy hledá a zkouší různé zvuky, než se sjednotí okolo ustáleného rytmu. A pak už to jde rychle za sebou: skladba Cantaloupe Island s výrazným klavírním ostinatem, neustále se opakujícím rytmickým motivem s prvkem blues coby jediná připomínka 60. let minulého století, kdy Hancock působil v takzvaném druhém kvintetu trumpetisty Milese Davise.

Dále: jazzrocková kompozice Actual Proof se zabijáckým groovem, původně natočená v 70. letech s kapelou Head Hunters. Zpívaná, popu či R&B se blížící Come Running to Me z konce téže dekády. Dosud nenahraná kompozice Secret Sauce. A v závěru samozřejmě Chameleon, osvědčený hit, při němž se Hancock promenuje po pódiu s klávesami Roland AX uzpůsobenými k pověšení na krk.

Tento divácky vděčný vrchol show už Češi dvakrát zažili - teprve v O2 universu ale mohli přiběhnout až pod pódium, kde pak kapelu zblízka sledovali z blízkosti snad půldruhého metru. Hancock, ročník 1940, se jim odvděčil i skokem do vzduchu.

Stejně jako při minulých zastaveních v Česku však témata skladeb byla druhotná, většinou párkrát zopakovaná v refrénu, ale dál už jen volně rozvíjená. Kapele slouží jako odrazové můstky k dlouhým, někdy klidně čtvrthodinovým improvizacím, které přecházejí jedna ve druhou. Muzikanti si předávají hlasy, nadhazují nápady a zase je opouštějí. Publikum někdy ani neví, kdy tleskat. Kupříkladu téma z Chameleona tak zazní zkraje večera, avšak naplno je rozvito teprve v závěru.

Lionel Loueke a Elena Pinderhughesová.
Lionel Loueke a Elena Pinderhughesová. | Foto: Live Nation

Zásadnější je, co se odehrává mezi skladbami, ze kterých jednou zbude harmonie, podruhé rytmus a někdy jen nálada. Vzájemné interakce mezi instrumentalisty postupně gradují v členité dialogy, nejčastěji mezi Hancockem a kytaristou Lionelem Louekem nebo flétnistkou Elenou Pinderhughesovou.

Hancock, oblečený v růžové košili a s brýlemi občas hledící do not, má po levé ruce akustické klavírní křídlo značky Fazioli, napravo klávesy typu Korg Kronos s pestrou knihovnou zvuků. Chvílemi hraje každou rukou na jiný nástroj.

Zprvu na klávesách hledá futuristické zvuky, kterým hned mění výšku tónů nebo na ně skrze dotykovou obrazovku lepí různě pleskající či kvákající efekty. Tradičně si chvíli pohrává s vokodérem značky Roland, elektrickým přístrojem pro syntézu zvuku a řeči, jímž vytváří efekt mluvícího nástroje. Oboje symbolicky připomíná, že Hancock byl jedním z prvních jazzových muzikantů užívajících syntezátory a svého času vymýšlel přelomové fúze s elektronikou, rockem a funky.

V Praze tentokrát ale čím dál víc času trávil za akustickým klavírem, na nějž odehrál skoro všechna delší sóla. Spojovaly je někdy až banálně jednoduché začátky, náznaky romantických melodií, ze kterých Hancock konstruoval syté, výrazovými prostředky barvité, emocionálně působivé a někdy bleskurychlé improvizace.

Skladba Cantaloupe Island, jak ji Hancock vloni hrál v USA. | Video: Austin City Limits

Hancockovo experimentování se zvuky předloni v pražském Foru Karlín napodoboval mladý saxofonista a klávesista Terrace Martin. Ten v sestavě tentokrát chyběl, což uvolnilo víc prostoru pro kytaristu Lionela Louekeho. Šestačtyřicetiletý rodák ze západoafrického Beninu hrál na sedmistrunnou kytaru, jejíž zvuk neustále měnil prostřednictvím efektů jako wah-wah nebo oktátovým děličem.

A především: k Louekeho hře patří přejíždění prstů po hmatníku nebo střídání rejstříků, které kytaře propůjčují zvonivý zvuk blízký africké loutně kora, kostelním varhanům nebo mnohohlasému sboru. I když jednou také zapnul vysloveně rockové zkreslení à la Jeff Beck.

Herbie Hancock v O2 universu.
Herbie Hancock v O2 universu. | Foto: Live Nation

K tomu všemu Loueke několikrát zpíval v africkém nářečí - oproti předešlým koncertům třeba dodal slova skladbě Secret Sauce - a ústy vytvářel zvuky jako nějaký africký beatboxer. Ohromující. Loueke je naprostý originál. Přesvědčit se o tom ostatně lze prostřednictvím desky, kterou předloni natočil s českým saxofonistou Lubošem Soukupem.

Spoleh je tradičně na baskytaristu Jamese Genuse, známého z kapely televizní show Saturday Night Live nebo účinkování na desce Random Access Memories elektronického dua Daft Punk. V O2 universu jeho velká chvíle přišla, když si do krabičky u nohou nahrál několik smyček, které pak zpětně pouštěl a sóloval proti nim. Především ale celý večer fantasticky udržoval rytmus s bubeníkem Justinem Tysonem, kterého Češi po Hancockově boku slyšeli poprvé, ač ho jinak mohou znát od klávesisty Roberta Glaspera.

A pak přišlo největší překvapení: mladá americká flétnistka Elena Pinderhughesová, někdy známá jako Elena Ayodele nebo prostě jen Elena. Čerstvá absolventka Manhattan School of Music hostuje v rapových skladbách jako Mask Off od Američana Futurea, kromě toho ale také účinkuje na deskách jazzových trumpetistů Christiana Scotta nebo Ambrose Akinmusirea.

S Herbiem Hancockem v Praze hrála jedno suverénnější sólo za druhým a zvuk jejího nástroje do kapely skvěle zapadl - však třeba v původní verzi písně Come Running to Me ze 70. let minulého století Hancock na klávesy emuloval právě flétnu.

Záznam kompozice Actual Proof z Hancockova vystoupení v Montreux. | Video: Montreux Jazz Festival

Pinderhughesová svůj velký český debut završila několika songy se skoro R&B náladou včetně toho, v němž opakovala refrén "nádech, výdech" - však se posluchačům tajil dech.

Bubeník i flétnistka jsou, jak Hancock řekl při žoviálním představování kapely, příslušníky "příští jazzové generace". Zapadají do toho, oč se devětasedmdesátiletý veterán dlouhodobě snaží: zvát na turné mladé, představovat je širší veřejnosti a zároveň jim předávat, co se kdysi sám naučil od starších.

Zatímco po předloňském koncertu ve Foru Karlín byla slyšet nespokojenost nad tím, kolik prostoru Hancock poskytl Terraci Martinovi, tentokrát do sebe všechny tvůrčí osobnosti na pódiu krásně zapadly. Nikdo nevyčníval.

Zprava James Genus, Elena Pinderhughesová, Lionel Loueke a Herbie Hancock.
Zprava James Genus, Elena Pinderhughesová, Lionel Loueke a Herbie Hancock. | Foto: Live Nation

A ještě: Hancockův koncert byl pro mnohé Pražany prvním, který slyšeli v čerstvě otevřeném sále O2 universum, "malé O2 areně", kterou v sousedství prostornější sportovní haly nedávno zprovoznila společnost Bestsport, náležící do skupiny PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Sál udělal dojem. Žádné Hancockovo české vystoupení nemělo tak skvělý zvuk jako to v O2 universu.

Paradoxně přišlo jen odhadem dvanáct stovek posluchačů, méně, než kolik klavírista přilákal minule. Pořadatelé tak sklopili posuvné tribuny a lidi rozesadili po celé délce sálu.

Menší zájem lze pochopit: příležitost slyšet Hancocka už Češi měli, podzimní sezona je nabitá. Hancockův management navíc dopředu tradičně tají obsazení, a tak i členy současného kvinteta zveřejnil teprve 14 dnů před koncertem.

Přesto to tentokrát bylo lepší než v Brně a lepší než posledně v Praze. Podceňovat Herbieho Hancocka se nevyplácí: s ním je potřeba riskovat.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 3 minutami

Český fyzik Křivánek získal prestižní Kavliho cenu

Fyzik českého původu Ondřej Křivánek se stal jedním z držitelů prestižní vědecké Kavliho ceny za rok 2020. Sedm laureátů oceněných za přínos v oblasti astrofyziky, nanověd a neurověd vyhlásila Norská akademie věd. Křivánek, který se věnuje transmisní elektronové mikroskopii, byl vyznamenán v oboru nanotechnologií.

"Kavliho cena v oblasti nanověd byla udělena čtyřem vědcům za vynález čoček s korekcí aberací (vad zobrazení) v elektronových mikroskopech, které umožnily vědcům na celém světě sledovat struktury a chemické složení materiálů ve třech rozměrech v bezprecedentně malých měřítkách," uvádí se v tiskovém prohlášení akademie.

Zdroj: ČTK
před 31 minutami

S růstem platů učitelů ministerstvo počítá i nadále, hlásí Plaga

Ministerstvo školství stále počítá s růstem platů učitelů v příštím roce o devět procent, jak se na tom loni domluvil ministr Robert Plaga (ANO) s ministryní financí Alenou Schillerovou (za ANO). Podle úřadu nadále platí závazek programového prohlášení vlády, podle kterého má být průměrný plat pedagogů v příštím roce kolem 47 000 korun. Údaje o průměrných platech ve školství za letošní první čtvrtletí zatím ministerstvo nemá. K dispozici budou asi na konci června. Loni brali pedagogové v průměru 40 111 korun.

"Závazek programového prohlášení vlády platí, a platný střednědobý výhled na rok 2021 tak navýšení platů pedagogických pracovníků o devět procent obsahuje, stejně tak jako navýšení platů nepedagogů," uvedla mluvčí ministerstva Aneta Lednová. Schillerová podle ní sdělí ministerstvu návrh příjmů a výdajů na rok 2021 do 15. srpna.

Zdroj: ČTK
Další zprávy