Za významnou roli, kterou Mali hraje na hudební scéně, paradoxně může další hendikep: místní jazyky neznaly písmo. O to důležitější roli zde už před staletími měli profesionální hudebníci zvaní grioti, kteří poselství vladařů šířili formou zhudebněných příběhů.
Z dědičné kasty, situované na jednu z nejnižších společenských příček, pochází mnoho slavných afrických hudebníků. Nejznámější je senegalský zpěvák Youssou N'Dour, který se jako jeden z prvních prosadil v globálním měřítku.
Letos jedenašedesátiletý Habib Koité se však vymyká. Vyrůstal v dobře situované intelektuální rodině. "Můj starší bratr často cestoval do Evropy a vozil domů desky. Poslouchali jsme třeba kapelu Genesis, ale nejlepší ze všeho byl americký bluesman John Lee Hooker. Z jeho hudby čišelo cosi blízkého. Jako by si to vypůjčil od nás z Afriky," vzpomíná Koité.
V jeho hudbě spřízněnost funguje také v opačném směru. A vysvětlení opět spočívá v historii. Před více než čtyřiceti lety americký černošský spisovatel Alex Haley dokončil knihu Kořeny, v níž se snažil vypátrat, odkud pochází jeho rod - a dostal se až do západoafrické Gambie, která byla důležitým lovištěm otrokářů.
Ti zavlekli šestnáctiletého Kuntu Kinte, Haleyho domnělého předka a ústřední postavu Kořenů, v řetězech do Ameriky. Tehdy se hudba západní Afriky rozvětvila: zatímco v Americe vzniklo blues a jazz, nositeli té původní, africké linie zůstali grioti.
Do Mali jezdil celý svět
Spojitosti mezi americkým blues a jeho africkými kořeny jsou dodnes aktuálním tématem. Když do Česka roku 1998 přijel Habib Koité poprvé a vystoupil na mezinárodním rozhlasovém setkání World Music Workshop, v následné besedě předvedl typickou bluesovou "dvanáctku" ve dvou podobách: v africkém pentatonickém ladění i americkém pojetí, kde odchylky od evropského ladění řeší jemné posuny zvané blue notes. Obojí znělo jako dva dialekty jednoho hudebního jazyka.
I když bluesový feeling je pro oba břehy Atlantiku společný, hráčským přístupem se tyto světy liší. Například v českých propagačních textech je Habib Koité označován za "afrického Erica Claptona", jenže právě kytara zní v Koitého rukou dost odlišně.
K původním nástrojům západní Afriky patří různé druhy louten: kora z vysušené tykve, potažené kůží z telete, nebo nástroj ngoni z vydlabaného dřeva. Přičemž z ngoni, které je předchůdcem banja, tryskají kaskády závratně rychlých a staccatových pasáží. Je to úplně jiný zvukový svět než kytarová škola Angličana Erica Claptona či Američana B. B. Kinga, jejichž cílem bylo rozezpívat elektrickou kytaru pomocí dlouhých melodických linek.
Kytaru, na kterou hraje Habib Koité, začali Afričané objevovat zhruba před šedesáti lety - a na její hmatník tedy logicky přenášeli pasáže z tradičních louten. Tehdy vznikla široká paleta nových hráčských technik. Jednalo se o unikátní fenomén a kytaristé z celého světa jezdili do Mali, aby zde studovali u afrických hráčů a psali doktorské práce o jejich nástrojových technikách. Dnes podobný úžas coby kytarista vzbuzuje také Koité.
Umělec jako společenský vzor
Habib Koité vyrůstal začátkem 60. let minulého století, kdy se africké státy těšily z čerstvě získané nezávislosti. Hudba získala novou roli jako jednotící prvek v etnicky různorodých státech.
Tento přístup ilustruje i Koitého zatím poslední, pět let staré album nazvané Soô, tedy Domov. Vedle majoritního jazyka bambara, kterým v Mali mluví dle odhadů 15 milionů lidí, tu slyšíme i jazyky menšin - malinké, dogon či khassonke. A byť zpěvák a kytarista jako bonus přidává písně v angličtině a francouzštině, zůstává maximálně přirozený bez náznaku podbízivosti.
Poselství Koitého skladeb je jednoznačně pozitivní: v napjatých časech, kdy integritu jeho rodného Mali ohrožují útoky islámských teroristů, kteří infiltrovali Saharu kokainovými pašeráckými trasami, se snaží nasměrovat své krajany zpět k míru a rovnováze.
I takové poselství navazuje na tradici: v mnoha afrických zemích dodnes platí, že umělec, hudebník, básník, kronikář, což byla tradičně jedna kombinovaná profese, disponuje moudrostí důstojného starce, označovaného termínem cheikh.
Umělec je v tradiční společnosti vzorem, což představuje odlišný koncept od novodobé západní pop-music. Například ve své době fenomenální éra senegalského rapu, která se datuje od 80. let minulého století, byla de facto hnutím aktivistů, kteří se zasazovali o vzdělání, společenské změny a kritizovali korupci.
Bibb a Habib
Spřízněnost mezi americkým blues a hudbou z Mali inspirovala Habiba Koitého také ke společnému projektu s černošským kytaristou a bluesmanem Ericem Bibbem. "Poprvé jsme se setkali v Kalifornii na turné, které navazovalo na vydání alba Mali to Memphis. Byla to kompilace bluesových nahrávek ze Spojených států a hudby z Mali," vzpomíná Koité na desku z roku 1999.
O 14 let později vyrazil Eric Bibb naopak do Mali a v jeho hlavním městě Bamaku natočil s Koitém album Brothers in Bamako. Po něm následovala série dalších společných turné, včetně koncertů na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou či festivalu Blues Alive v Šumperku. Díky nim už dnes Koitého hudbu znají také Češi.
Zatímco mnoho západoafrických kapel dnes tradiční nástroje užívá už jen jako vizuální dekoraci hutného zvuku kláves a elektroniky, Habib Koité si od mainstreamových rutin drží odstup. Při hře na kytaru rád užívá ladění převzaté od malijské loutny kamalengoni, která tónovým rozsahem zhruba odpovídá violoncellu.
Habib Koité
Palác Akropolis, Praha, 4. dubna
Nástroj má zajímavou historii - původně byl součástí nočních rituálů lovců z jižního regionu Wassoulou, které měly zajistit bohatý úlovek. Se společenskými změnami si ale loveckou loutnu přisvojila mladá generace, a tak bylo nutné nastavit nová pravidla.
Spiritismu zasvěcený nástroj nahradil modernější model kamalengoni, určený nikoliv k rituálům, ale zábavě. V Koitého šestičlenné skupině, která tento týden vystoupí v Česku, baskytara alternuje právě s loutnou kamalengoni. Je to až symbolické u muzikanta, který se mezi americkou a africkou hudbou přirozeně pohybuje celý život.
Autor je hudební novinář specializující se na etnickou hudbu.
