Grinderman nemá pravidlo, že musíme mít všichni vousy

Karel Veselý
17. 7. 2011 22:36
Hlavní hvězdou letošních Colours byl Nick Cave & spol.
Foto: Aktuálně.cz

Rozhovor - Nick Cave je Grinderman. Zestárnul, ale místo, aby zpíval sentimentální balady, popustil raději uzdu svým zvířeckým pudům a transformoval je v ten nejnestydatější blues rock pod sluncem. V neděli s ním uzavřeli festival Colours of Ostrava.

Karteto vydalo dvě fantastické desky a na jejich koncerty jdou jen ty nejlepší reference. Když vypustí rockový brusič své šelmy, není místo, kam se schovat.

Spíše než Cave a spol. vystupuje Grinderman jako pulzující organismus rockové kapely, v níž má každý nezastupitelné místo. Písničky vznikají na jamech ve studiu a spontánní atmosféru kapela ráda přenáší na pódium. Cave se po letech zase chytil elektrické kytary, po jeho boku ale stojí další nepřehlédnutelné persony: multiinstrumentalista Warren Ellis a další veterán z The Bad Seeds,  basák Martyn Casey.

Foto: Aktuálně.cz

Všechno to z bubenické židličky jistí dvoumetrový čahoun Jim Sclavunos, který si může nárokovat titul legendy. Patřil k důležitým postavám newyorské no wave scény osmdesátých let. Hrál na první desce Sonic Youth Confusion Is Sex, prošel si Teenage Jesus and the Jerks s Lydií Lunch nebo The Cramps. I on od poloviny devadesátých let patří mezi hlavní tahouny The Bad Seeds.

„Bad Seed je tradičně spíše hudební komunita, zatímco v Grindermanovi jsme jen čtyři, což znamená, že máme mnohem větší svobodu," vysvětluje Sclavunos hlavní rozdíl mezi dvěma personálně propojenými kapelami. „Do muziky může mluvit každý z nás. Ve čtyřech se nám dýchá mnohem volněji."

Výhradním autorem materiálu už tedy není Nick Cave?
Ano. Materiál dáváme dohromady společně, všechny skladby začínají jako improvizace, při které ve studiu zkoušíme různé nápady. Když se natáčí album Bad Seeds, většinou to vypadá tak, že Nick napíše skladby, my se je prostě naučíme a případně je trochu vyšperkujeme. V Grindermanovi není na začátku nic, muzika vzniká přímo na místě.

Foto: Aktuálně.cz

Jak bylo obtížné přenést tento improvizovaný materiál z desky na pódia?
Marty (basák) a já jsme to neměli zase tak moc těžké, písničky jsou vesměs hodně přímočaré;  ačkoliv jsem na několika místech používal syntetické bicí, vlastně jsem jen dělal věci, které dělám dlouhé roky. Pro Nicka a halvně Warrena je to naopak hodně složité. Skladby nemají žádný pevný tvar, na desku se dostane ta nejpovedenější verze z improvizací - takže on se vždycky před turné musí písničky naučit podle desky.

Někdy je to docela těžké, protože používá hodně pedálů a pochopitelně ne vždycky trefí konstelaci, kterou měl v ten konkrétní moment ve studiu. Nějak to ale vždycky zvládáme a všechno do sebe zapadne. Vlastně je dobře, že nehrajeme skladby v úplně stejné podobě jako jsou na desce, někdy na pódiu začneme improvizovat, což do nich vnese trochu nepředvídatelnosti. Aspoň z toho není rutina.

Grinderman se zdál být na začátku krátkodobým projektem, ale teď předpokládám, že ho asi nechcete jen tak pustit k vodě. Chystáte se natáčet třetí desku?
Zatím ne. Letošní léto věnujeme jen koncertování. Možná se dostaneme k natáčení nějakých nápadů a k demokazetám, ale třetí deska Grindermana ještě rozhodně není na pořadu dne. Teď je před námi nové album Bad Seeds, ale to jsme také ještě nezačali připravovat. Až bude mít Nick v kapse nějaké nové skladby a uzná, že jsou dost dobré, teprve pak se do toho pustíme.

Máte za sebou dlouhou a bohatou kariéru. Je i tak pro vás zkušenost s Grindermanem něčím novým?
Každá kapela je trochu jiná. Grinderman rozhodně nepřipomíná nic, co jsem kdy dělal. Myslím, že ani kdybychom se my čtyři potkali třeba před deseti lety, nedělali bychom takovouhle muziku. Grinderman je dítětem specifického času a kontextu, v němž se nacházíme.

Foto: Aktuálně.cz

Jsme už docela staří chlápci, což ale není žádné traumatické stigma, spíše to znamená, že jsme nabrali spoustu zkušeností, ze kterých můžeme vycházet. Ať už hudebních nebo životních. Moc dobře víme, kam se chceme vydat. I přes personální obsazení nikdy nebudeme znít jako The Bad Seeds. Dost možná to ale dopadne naopak - a The Bad Seeds budou časem znít jako Grinderman.

Promofotky k první desce hodně napověděly, kam se chcete s Grinderman vydat. Měly být zarostlé tváře a plnovousy něco jako rituální symbol rozchodu s hudbou domovské kapely?
Nemyslím si, že by za tím bylo něco úplně rituálního nebo symbolického. Vlastně to vzniklo jako takový vtípek. V roce 2006 jsme odjeli turné s Bad Seeds a po dlouhé přestávce jsme se pak dali dohromady, abychom zahráli jako Nick Cave a doprovodná kapela před dánským princem. Měli jsme dlouhou dovolenou, neholili jsme se a Nicka napadlo, že by bylo vtipné vystoupit takhle zarostlí. Někteří lidé byli hodně překvapení, když nás takhle viděli,  a říkali, že si nikdy nepředstavovali, že by Bad Seeds mohli vypadat takhle necivilizovaně. A tak jsme to nechali. Z toho vtipu se tak trochu stalo poznávací znamení. Na druhou stranu neexistuje žádné kapelové pravidlo, že musíme mít vousy. Je to jen detail.

Čtěte také:
Nick Cave tentokrát brousí vlkodlačí mlhou

Kromě hraní se slavnými kapelami jste také spoustu desek produkoval.
Album Grinderman pomáhal produkovat Nick Launay, který dlouhé roky natáčí i s The Bad Seeds. Je typem producenta, který umí lidi pobláznit. Neříká, co máme dělat, jen radí, kde máme přidat, a kde naopak ubrat v tom, co děláme. Správný producent ti nemá snášet nápady, ale mít kritické ucho a dávat pozor, aby ses řídil svojí vizí.

Foto: Aktuálně.cz

Snažím se tyhle věci dělat podobně. Beru to tak, že kapela si mě pozvala do studia jako někoho, kdo má nějaký vkus a jemuž věří. Ptají se, co říkáš na jejich věci, a ty máš právo jim říct, co si o nich myslíš. Někdy mají muzikanti jiný názor a to je samozřejmě správné. Producent má pomáhat formovat jejich uměleckou vizi a dostat z nich to nejlepší.

Když jsem si připravoval rozhovor, narazil jsem na váš dlouhý článek z britského deníku Guardian o řecké lidové hudbě rebetico. Pustil jsem si ukázky na YouTube a došlo mi, že tohle „řecké blues" je možná i klíčem k vaší bubenické technice.
Jak prozrazuje moje jméno, mám řecké předky a vyrostl jsem v řecko-americké rodině. Tahle hudba patřila k mému dětství a dospívání, jen jsem nevěděl, jak se jí říká. Protože jsem se učil jen anglicky, nerozuměl jsem slovům, ani tomu, jakou roli písně hrají v tamním kulturním kontextu. V dospělosti jsem si jí začal víc všímat,  až když jsem se přestěhoval do Melbourne, kde je řecká komunita a hodně lidí tam tuhle hudbu hraje. Zatímco v Americe v řeckých komunitách není moc muzikantů rebetico, v Melbourne tahle tradice nebyla nikdy přetržená.

Našel jsem tam obchody s deskami a začal zjišťovat souvislosti. Najednou se mi spojovala jména a autoři a nástroje a vracely se mi vzpomínky z dětství. Do Guardianu mě tehdy pozval Alex Kapranos z Franz Ferdinand, který má taky řecké kořeny a věděl, že mě rebetico zajímá. Sám moc nedokážu posoudit, jak moc je ta hudba zapsaná v DNA mého stylu, ale předpokládám, že dětství v její přítomnosti se na mě nějak podepsalo.

 

Právě se děje

Další zprávy