V pořadí třináctá studiová nahrávka se jmenuje Father of All Motherfuckers (Otec všech zmr*ů) a měla být nejzábavnější, jakou kdy sestava natočila. Ve skutečnosti na ni sedí spíš označení "nevýrazná". Green Day přišli s albem, jehož stěžejní nápad tkví jen v těžkotonážní těžbě z postupů populární hudby a rockového písničkářství.
Frontman, osmačtyřicetiletý Billie Joe Armstrong, dopředu avizoval, že na novém albu si dělali, co chtěli, a nezajímalo je, kdo si o tom co pomyslí. A také že výsledek bude znít jako velká rokenrolová party před koncem světa.
Co se za těmi slovy, sama o sobě zavánějícími dvojitým klišé, skrývá, ilustruje už obal, který představuje výsek z nejslavnějšího alba Green Day, 16 let starého American Idiota. Název novinky je vytetovaný na ruce, jež drží červený granát - a tomu přihlíží jednorožec, který zároveň prdí oheň a zvrací duhu. Tyhle hranice humoru, vkusu a rozhledu Green Day na desce nepřekračují.
Motiv obalu a název desky, zjevně ukazující do Bílého domu, jsou zároveň také jedinými odkazy k současnosti. Zbytky revolty, údernosti a schopnosti vystihnout obecnou frustraci, radost i náladu v jednom sloganu, kterými komerčně nejúspěšnější americká pop-punková kapela disponovala, zmizely. Vystřídala je bezradnost, kudy se vydat, aby to ještě dávalo smysl.
Album je úsečné, deset písniček sotva přesáhne stopáž šestadvaceti minut. A neskrývají žádné výjimečné nápady, klenuté melodie, nečekané změny ani vnitřní vývoj nebo dynamiku.
Kapela, která v Armstrongově maniakálním období proslula komponováním "punkových minioper", prochází katarzí a znovu hledá základní formu jednoduché, funkční rokenrolové písničky. Jenže o to samé se pokouší posledních 11 let na každé desce počínaje opulentním 21st Century Breakdown. A navenek to příliš dobře nefunguje.
Technicky zní přitom Green Day dokonale, nelze jim upřít schopnost psát silné melodie a chytlavé refrény nebo udržet rockovou i taneční energii. Vycizelovanému výsledku však chybí bezprostřednost, lehkost a uvěřitelnost.
Písničky na Father of All Motherfuckers jsou formálně dotažené a perfektní, stejnou měrou ale už na první poslech nudí.
Deska zní, jako když se rockeři s padesátkou na krku probírají sbírkou oblíbených kousků ze své hudební sbírky a nadšeně je vytahují, aby si je přehráli ve zkušebně a na jejich základě postavili nový repertoár.
Takže: tuhle píseň uděláme jako The Kinks, tenhle riff a rytmus sjedeme od Joan Jettové (nová skladba Oh Yeah!). Beatles byli nejlepší v Hamburku a v začátcích beatlemanie (Stab You in the Heart). A kdo by neměl rád soul a Motown? Když se zahraje trochu rockově, zní skoro tak, jak ho hrávala skupina Dexy’s Midnight Runners - které se na novém albu Green Day podobá skladba Meet Me on the Roof.
Kapela postupně vyměnila vlastní rukopis za ozvuky těch, jež má ráda. A udělala to tak pompézně a dokonale, tedy americky, že zábavu, kterou musela zažívat u natáčení, už nedokázala převést na posluchače.
Přestože Green Day na novince znějí jinak než dřív, novým skladbám chybí stopy něčeho lidského. Už vůbec pak písně neobstojí ve srovnání s těmi staršími - byť třeba refrén nového I Was a Teenage Teenager je jasný hit, skutečně zabijácky chytlavý, a okamžitě utkví. Kouzlo ale stejně rychle vyprchá.
Jako by se Green Day vzdali ambice nadále být tou velkou rockovou kapelou, co umí dělat skladby s globálním dopadem a popkulturním přesahem. Další krok už ale nedotáhli, a tak v jejich písních zůstala jen velká prázdnota, obalená dokonalou produkcí a rutinou.
Green Day: Father of All Motherfuckers
Reprise Records/Warner 2020