Během dvou dnů zde vystoupila taková jména, že by pokryla počet světových headlinerů na všech českých festivalech během jednoho léta. Pro příchozí milovníky muziky nastal asi nejtěžší okamžik v sobotu v noci, kdy současně hráli The Libertines, Macklemore & Ryan Lewis a Fatboy Slim.
Berlín - Hudebně se návštěvníci berlínské zastávky kultovního hudebního festivalu Lollapalooza mohli cítit naprosto saturovaní, horší to ale bylo s organizací. Zejména sobota byla ve znamení front. První problém nastal u hlavního vchodu, kde se kupily tisíce příchozích.
Když se člověk konečně dostal do areálu, zjistil, že pokud chce jít na toaletu nebo si koupit něco k jídlu, stráví další desítky minut čekáním. Při odchodu zase nastal kolaps na ulici a ucpal se vchod do metra. Německá preciznost se na Lollapalooze neprojevila.
Českým návštěvníkům mohlo připadat zvláštní, že na celý areál byly asi jen dvě stanoviště, kde šlo koupit tvrdší alkohol. Možná i díky tomu se na festivalu nepohybovali hudební fanoušci v podroušeném stavu a všichni byli až "příliš" ukáznění.
Nejpočetnější publikum přilákali samozřejmě dva hlavní headlineři - Muse a Macklemore s Ryanem Lewisem. Mnoho zvědavců ale přišlo na Brita Sama Smithe, jehož debutové desky In the Lonely Hour se prodalo téměř devět milionů kusů.
Smith začal skladbou I'm Not the Only One a hned od začátku ho doprovázely chorály z hlediště, které dokonale znalo texty jeho rádiových hitů. Ačkoliv Sam patřil k nejpopovějším zástupcům na Lollapalooze, přivezl si živou kapelu a trojici doprovodných zpěváků, díky kterým předváděl definici kvalitního popu.
Mladý Brit vyzařuje specifický druh charismatu, není nějak zvlášť pohledný, pohybově je totální dřevo, ale má charakteristický hlas, podle kterého ho každý identifikuje po pár vteřinách. Ten se však hodí zejména k jeho vlastní produkci. Sam do svého repertoáru zařadil i několik coververzí, kde mu vokál spíše překážel.
Nejvíce se to projevilo při skladbě Tears Dry On Their Own, která v jeho podání postrádala životní zkušenosti Amy Winehouse. I v Ain't No Mountain High Enough Marvina Gaye byli silnější jeho doprovodní zpěváci, kterým zde dal velký prostor. Naopak dobře zvládl hit La La La od dalšího Angličana Naughty Boye. Nejsilnější skladby si samozřejmě nechal nakonec.
V kontrastu se Samem Smithem působil koncert The Libertines, kteří se klasicky dostavili na scénu se zpožděním. Hned v úvodu rebel Pete Doherty shodil stojan s mikrofonem, a tak musel jít zpívat ke kolegovi Carlu Barâtovi. Do dvacetibodového setlistu zařadili devět písniček z alba Up the Bracket a pouze tři z nové desky Anthems for Doomed Youth (vyšla v pátek).
Síla londýnské kapely tkví v autenticitě, kterou na pódiu předvádí. Jejich floutkovství je uvěřitelné, průběžné popíjení a odpalovaní jedné cigarety za druhou je přirozenou součástí jejich prezentace. Preciznost je až na druhém místě. Doherty také projevil "smysl pro humor", když mezi písničkami sledoval show Macklemora a zeptal se, zda to jsou Die Toten Hosen (německá rocková kapela) nebo uprchlíci.
Lollapalooza byla i přes organizační problémy pro Čecha zvyklého na tuzemské festivaly zážitkem. Mnozí si ťukali na čelo, když viděli, jak velká jména se v programu kryjí a co si budou muset nechat ujít. Na druhou stranu tak každý získal dojem, že se účastní velké akce, která by se podle pořadatelů měla v Berlíně opakovat i příští rok.
