GLOSA Jak se dělá hudební festival? Grape může poučovat

Andrea Šafářová
19. 8. 2014 15:46
Letošní „hippie ročník“ piešťanského hudebního festivalu Grape ohromil prvotřídní organizací a představil interprety, kteří aktuálně zdobí obálky nejprestižnějších britských hudebních časopisů.
Fanoušci Editors.
Fanoušci Editors. | Foto: Grape

Glosa - Z Rock for People na Colours přes Pohodu až na Grape. Česko-slovenská transfestivalová pouť je u konce. U orgasmického konce na piešťanském letišti, k jehož dokonalosti chybí snad už jen bibliografický zářez slovenských organizátorů s titulem Jak se dělá hudební festival.

A jistě by se ve vzniklé příručce opakovalo pár rad a pravidel, při jejich četbě by zkušení pořadatelé hudebních festivalů zřejmě považovali autory za příliš naivní pisálky, jak by se poučky zdály dětinské. Jenže kde je jejich dodržování? Shánět se po tuzemském festivalu, nad nímž nevisí byť jen otazník, je stejná ztráta času, jako hledat na Grapu špatnou kapelu.

Foto: Grape

Už při prvotním bleskurychlém odbavení, kdy v uších ještě několik vteřin poté rezonovalo popřání krásného festivalu od doširoka rozesmátého pracovníka, a vstupu skrze originální bránu z kontejnerů navrženou studenty architektury se návštěvník dostal do role potenciálního čtenáře oné příručky s podtitulem Alenka v říši divů. Jen na nohou nemá střevíce, ale vansky. A spíše než na králičí řeč slyší na chráněnce Pitchforku.

Umění domýšlet

Po organizační stránce patří ze všech čtyř v úvodu zmíněných festivalů špice Grapeu. Bez diskusí. Tajemství úspěchu? Entuziasmus a předvídatelnost. Rovnice je přitom tak jednoduchá – jeden spokojený návštěvník dnes, dva zítra. Pořadatelé piešťanského desetitisícového festivalu to mají v hlavě pořádně srovnané.

Stačilo jim přitom si v předstihu zodpovědět na tři základní otázky: Pro koho festival dělám? A kolik lidí chci přitáhnout? Hranice rozpočtu netřeba komentovat.

I díky silnému hlavním sponzoru O2 se Grapu podařilo vybudovat pohodlné zázemí pro deset tisíc návštěvníků, a festival tak vyprodat (ale nepřeprodat). Ani generační zacílení není tajemstvím – stačilo se na místě činu porozhlédnout kolem.

Piešťanské letiště zasáhla invaze příslušníků komunity novodobých hipsterů – chlapců s vyholenými týly a ohony na temenech hlav a děvčat s květovanými čelenkami ve vlasech. Pořadatelé se několikrát nechali slyšet, že se při vytváření programu ohlíží na mladého posluchače. Nutno uznat, že jeho potřeby a zájmy mají zmapované okem detektiva.

Odráží to nejen alternativní hudební dramaturgie, ale i omračující množství suchých i splachovacích toalet s avivážemi (zrcadlící stále hysteričtější hygienické návyky u obou pohlaví), četné stánky s oblečením nebo dostupnost vegetariánského jídla. Gastronomicky však akce ve výsledku zklamala – pokrmy, jež se připravují v lázni přepálených tuků, co do četnosti (už zase) zvítězily.

Věkovému průměru dvacet pět se přizpůsobil i areál s trendovým sportovním vyžitím, počínaje streetballem přes freestyle BMX po surfboarding na vodní dráze. Nerozumíte? Pak na Grape nepatříte, chce se napsat. Ostatně už jména interpretů na plakátu prozradila, jakým jazykem se na tomto festivalu bude mluvit – trendovým se zákazem klišé a konzervativních formulí. Na nic se nečeká (ani na pivo nebo sprchu), neznalost neomlouvá, opozdilcům současnosti se sladké piešťanské hrozny nenabízí.

A teprve tehdy, když všechny nehudební nezbytnosti fungují, jak mají, nic už nebrání podvolení se headlinerům, co s jedinou výjimkou plnili sny. Hezky popořadě.

Dlouhá chvíle na Editors

Bombay Bicycle Club. První velké jméno pátečního programu, první britské pokušení, jež si nešlo odepřít. Ani mu odolat, třebaže si libujete ve zvukové temnotě – nenásilný optimismus letošní desky So Long, See You Tomorrow i její přirozeně živelné provedení působily podprahově. Úvodní singl Overdone s pohádkovým syntezátorem připravil na nefalšované radovánky a slovy navazující písně „it's all right now“ jako by zpěvák Jack Steadman předpověděl, že se z tohoto festivalu bude odcházet s úsměvem.

Bombay Bicycle Club.
Bombay Bicycle Club. | Foto: Grape

Totožné živé provedení skladeb ze studiových desek narušila snad jen skladba Home By Now – její nosný počítačový sample nahradil nefunkční kytarový riff Jamieho MacColla. Ale tuhle drobnou nedokonalost rázně „zamázla“ indická tancovačka Feel a singl Carry Me, který svým jádrem z lůna post-punkového revivalu rozehnal delirium v publiku a donutil protáhnout končetiny i hlasivky.

Což přišlo vhod – Rangleklods neměli slitování. Ostré lokty pro zisk alespoň částečné svobody v nacpaném stanu, pružná kolena pro schizofrenní pohybové kreace na odpovídající rytmy – kodaňský pár svými brutálními beaty vytaženými z minimal techna i z ambientu dav totálně odrovnal. Nově příchozím se tak naskytla poměrně bizarní podívaná na rozčilenou masu křepčící na temnou elektroniku pod opulentní květinovou výzdobou, upevněnou pod střechou.

Očarování bylo obousměrné: „Páni, včerejšek byl úžasnej. Díky, Grape. Byli jste kurva rozzlobení! Nemůžeme se dočkat, až se vrátíme na Slovensko,“ napsala dvojice na svůj Facebook. Jak výmluvné…

Foto: Grape

Dokonalá spojka mezi Bombay a Editors – dalo by se říct o Rangleklods. Nabuzení návštěvníků, jejichž valná většina přijela do Piešťan právě kvůli post-punkerům ze Staffordu, se proměnilo v explozivní reakci na příchod pětice za tónů Sugar. Horkem sálající ortodoxní příznivce však vzápětí spláchla dvojitá studená sprcha – ta deštová i zvuková. Zpětně se asi dvacetiminutový výpadek elektřiny jeví trochu tragikomicky při pomyšlení na slova, s jakými se s publikem dočasně rozloučil: „Neodcházej, neodcházej, chci, abys byla při smyslech, až umřu.“

Editors.
Editors. | Foto: Grape

Kapela se ale nenechala rozhodit a navíc překvapivě odehrála plný set složený celkem rovnoměrně ze skladeb všech čtyř alb. Nelze předstírat, že počáteční hypereuforií zvukový kiks nezamával. Na svoje srdcovky – dle ohlasů nějaká z An End Has A Start, The Racing Rats nebo nejnovějších Honesty či A Ton of Love – se ale ukázalo, jakou oblibu si zástupci novomiléniové vlny post-punkového revivalu dokázali vypěstovat.

Koncovka s osmiminutovou symfonií Papillon se svou emocionalitou i vlivem neutuchajícího dešťového skrápění otužilců dočasně podepsala na jejich psychice. Vyvolávání slovenské hymny na toaletách budiž toho svědkem.

Ledová královna v zajetí showmenů

Sobotní program na hlavním pódiu poukázal na nesnadný úděl skupin zrozených na britské hudební scéně. Kvarteto alternativních ostrovních „svalovců“ ve své posloupnosti potvrdilo tvrdou konkurenci uvnitř i vně ostrovů. Outsideři a „průměrňáci“ nemají v království co dělat, říká nepsané pravidlo, jehož platnost ve festivalovém kontextu zpečetili interpreti The Feud, Palma Violets, Klaxons a La Roux.

Manchesterská kytarovka nezklamala a odehrála svůj set pěkně od podlahy. V porovnání s vystoupením na letošním ročníku Rock for People, kdy se při jejím vystoupení značně otřásala konstrukce stanu, se jí nepodařilo zpočátku dostat slovenské publikum do varu. Ještě že ví, jak na to – stačí zkřížit přirozenou radost z hraní s protřelým zobákem zpěváka Jamieho Walkera, připomínajícího chladně diktátorským, frackovitým projevem Alexe Turnera z Arctic Monkeys, a nechat příznivce, ať se starají.

Díky vnímavosti vůči posluchačům a suchému britskému humoru, stvrzenému hláškou „uvidíme na támhle tom malém pódiu, budeme nazí, přijďte“, však uspěl spíše několikaminutový akustický set na miniaturní stagi, jenž dal vyniknout citovým „vydíračkám“ Running Up That Hill Kate Bush nebo Johnny's On The Rooftop z připravovaného alba. I další novopečené písně naznačují malebnou budoucnost trojice, co na svůj debut čeká už čtvrtým rokem.

Ještě před absolutním vrcholem s Klaxons se pod největší konstrukcí prohnali jako uragán Palma Violets z londýnského Lambethu. Od garážových punkerů nikdo víceméně nic nečekal. Jejich první singl Best of Friends sice zvítězil v anketě NME o nejlepší skladbu roku 2012, na svou bytelnou základnu příznivců v Česku a Slovensku ale pořád čeká. Dost možná to ale nebude trvat dlouho – jejich pankáčství v tvorbě i jejím živém provedení po vzoru Babyshambles neodolala většina festivalových návštěvníků.

Oslavují totiž nejen tradici garážovorockových počátků poloviny šedesátých let, ale ctí i hudebně anarchistickou představu o koncertování, totiž zanechat po sobě „kůlničku na dříví“ namísto pódia. Několikeré švihnutí mikrofonu o zem, točení se jako čamrda a rychlost tryskomyše – baskytarista se s přezdívkou Chilli nenarodil náhodou.

„Jsme mistři iluze v době neurčitého chaosu,“ zpívají Klaxons v New Reality, titulní písni aktuálního alba Love Frequency. Sami sebe tak definují – vždyť před devíti lety svou šílenou hudební futuristickou vizí pobláznili svět. A tehdy šokujícím spletencem poblázněných klaksonů, burácivými basy a tanečními rytmy odzbrojují i dnes. Byť už tolik netlačí na pilu.

Po rozpačité druhé desce Surfing the Void se londýnští pionýři nu raveu rozhodli odlepit od místa na půli cesty mezi tvrdým a popovým tanečním břehem. Tedy vydat se směrem kupředu. Love Frequency jako by bylo ženským protějškem debutu Myths of the Near Future. Co z toho plyne? Smrtící koncertní setlist.

Posluchači se prakticky nedostávalo dechu, především při sekvenci rytmových skoků s hity Atlantis to Interzone, Children of the Sun, There Is No Other Time a Gravity's Rainbow. Londýňané nevynechali jediný šlágr – připočítáme-li kompletně bílé oděvy všech členů, zprostředkovaná show se přesně vpasuje do představ o životní alternativní diskotéce. I Klaxons byli ze skromnější společnosti poměrně u vytržení – vypovídá o tom nejen utržená blána kopáku či výrazy nadšení u muzikantů, ale i fotka baskytaristy a zpěváka Jamieho Reynoldse na pódiu se zdviženými pažemi a popiskem „Ruce nahoru, kdo má rád Grape“, zveřejněná na Twitteru. Uvidíme se v listopadu v Lucerna Music Baru!

La Roux.
La Roux. | Foto: Grape

La Roux na konec, od jedné do dvou v neděli, nebyla úplně šťastná volba. Organizátoři se ji snažili získat už od vzniku Grapeu, což se na jejím zařazení v line-upu pravděpodobně podepsalo, jejímu flirtovnímu popu by ale slušel spíše než měsíční svit dopadající na unavené tváře oranž zapadajícího slunce.

Po „vyšťavení“s Klaxons již chyběly festivalovým nadšencům síly na dojezd. Jejich laxní přístup androgynní rusovlásku popudil – nezmohla se snad na jediné poděkování ani průpovídku, a když už, tak před singlem Tropical Chancer ledově pronesla: „Tohle je můj oblíbenej song, takže po vás chci, abyste kurevsky tancovali.“ Lehké odezvy se přece jen dočkala, ale ve výsledku to byla ona, kdo svlékal svršek.

Foto: Grape

Ani posluchačům nenachystala žádné překvapení v podobě pozměněného aranžmá některé z písní. Facebookoví uživatelé dokonce na stránkách festivalu rozvířili debatu o playbacku, na nějž měla zpívat, což by prý vysvětlovalo i vypnuté projekce přenášející dění na pódiu. Pořadatelé na to zareagovali informací, že si zpěvaččin management nepřál živý přenos a že kapela zvučila od osmi do půl dvanácté dopoledne. Netroufám si z pozice na úrovni zvukaře vynášet soudy, jisté však je, že La Roux se černobílým vystoupením na Grapeu v paměti neudrží.

Velikost versus image

Nutno ještě připomenout, že hudební program piešťanského festivalu každoročně čítá i několik aktuálních tuzemských jmen. Dramaturgové Ján Trstenský a Juraj Podmanický bedlivě střeží, co se na české hudební scéně kde šustne. Na první ročníku v roce 2010 představili talenty Rara Avis a Lus3, o rok později The Roads, Luno nebo Cartonnage, předloni Charlie Straight s A Banquet a na loňský ročník dovezli Evelynne či Vees. Letos se více drželi objevů domácí scény a kromě fantazírujících rockerů Tichonov vsadili na zajetá jména jako Prago Union, The Prostitutes nebo Skyline.

Malý formát Grapeu svědčí. A hned z několika důvodů: jednak návštěvník není frustrován objemem jmen v návaznosti na rozlohu areálu, a tak si může dovolit na sebe nechat plně působit atmosféru festivalu, druhak není díky dvoudennímu termínu unavován nekonečným čekáním na headlinera, s čímž se částečně potýkal třeba návštěvník Colours of Ostrava.

Zároveň snazší zvladatelnost organizace „jen“ několikatisícového davu dovoluje pořadatelům soustředit se na detaily a zušlechťovat tvář akce – obdélníkově uspořádaný areál s posezením na balíkách slámy nebo v houpacích sítích uprostřed, zmíněné vytříbené sportovní vyžití nebo rok co rok se obměňující ústřední téma festivalu odsouvají Grape stranou všech identických letištních festivalů. I kdyby areálu chyběla cedule s názvem akce, nepochybovali byste o správnosti cíle cesty.

Nekonečné ódy jen krátce přeruší výkřiky o neefektivní odpadkové četě. A ústy ranních ptáčat možná hlasitý program na hlavní stagi až do svítání, případně termín akce překrývající se s maďarským Szigetem. Ale nemá cenu hledat špínu na festivalu, který až dojímá precizním organizačním pořádkem. Festivaloví velikáni, třeste se.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 1 hodinou

Ve věku 93 let zemřel předseda Klubu dr. Milady Horákové a bývalý politický vězeň František Šedivý

Ve věku 93 let zemřel v úterý večer dlouholetý předseda Klubu dr. Milady Horákové František Šedivý. Za klub to ve středu oznámil Jiří Bulan. Šedivý za války spolupracoval s odbojem, po únoru 1948 strávil 12 let v komunistických věznicích a lágrech. Po listopadu 1989 působil také jako místopředseda Konfederace politických vězňů ČR. O svém životě napsal několik knih.

Šedivý podle Bulana zemřel po dlouhé nemoci. Poslední rozloučení se uskuteční v rodinném kruhu, veřejnost se bude moci se Šedivým rozloučit, jakmile to umožní situace s epidemií koronaviru, napsal.

"Mnoho let svého života se potýkal s totalitou, ale ani dlouholeté věznění v komunistických lágrech ho nezlomilo, stále si uchovával svůj cit pro spravedlnost a obdivuhodný smysl pro humor," uvedl Bulan. Šedivý podle něj byl masarykovec, spisovatel, křesťan, milovník přírody a myslivec, výborný řečník a především laskavý člověk. "Patřil také k těm, díky jejichž úsilí mohla být obnovena činnost České obce sokolské. A významnou měrou se zasloužil i o vznik pražského Gymnázia Milady Horákové v roce 2009," dodal Bulan.

Zdroj: ČTK
Další zprávy