Glosa: Eurotrialog je alternativním ostrůvkem v srdci Pálavy

Marek Čech
30. 8. 2015 16:20
Mikulovský Eurotrialog oslavil třicátiny kapely Už jsme doma, nechával protékat „dunajskou vlnu“, zavzpomínal na Filipa Topola a s vínem a burčákem se loučil s festivalovou sezónou.
Jana Tothová na mikulovském festivalu Eurotrialog.
Jana Tothová na mikulovském festivalu Eurotrialog. | Foto: ČTK

Glosa – Mikulovský Eurotrialog, tak jako všechny festivaly s vyprofilovanou dramaturgií, se opírá o některé programové položky, jež k němu neodmyslitelně patří.

Jednou z nich je otevírací výstava v galerii Konvent. Kmenový fotograf festivalu Karel Šuster na nich představuje snímky umělců a kapel, i momentky, které vytvářejí jedinečnou atmosféru těchto pálavských setkání na konci léta.

Symbolické uvedení dokumentu o Filipovi Topolovi

Na předloňskou výstavu fotografií Filipa Topola a Psích vojáků, v nichž byl kladen důraz na jejich mikulovská zastavení, letos navázala vernisáž výstavy k třicetiletému výročí skupiny Už jsme doma. V roce 1985 v Teplicích vznikla tato legenda české alternativní scény, která zde každoročně vystupuje a jíž byl letos zasvěcen páteční program.

Hudebníci kolem kytaristy, klávesáka, zpěváka a leadera Už jsme doma Miroslava Wanka si proto na hlavní pódium pozvali spřízněné skupiny. Opakoval se tak v jiném aranžmá loňský nápad, kdy zde na počest Psích vojáků ožily jejich písně v interpretaci zdejších vystupujících.

Tyto úpravy písní Psích vojáků pak našly společné vyústění na desce Sbohem a řetěz, která vyšla letos v květnu. S Topolovým odkazem se na ní vyrovnali jeho undergroundoví spřízněnci volbou (Pavel Zajíček, Plastic People), generační souputníci (Už jsme doma, Echt!, Zuby nehty, Garage, Krch-off), ale i kapely mnohem mladší (Květy).

Nezapomněli na něj nejen kolegové hudebníci, ale i posluchači, kteří přes crowdfundingovou sbírku na serveru Hithit vybrali skoro půl milionu korun, aby mohl vzniknout dokument Takovej barevnej ocas hořící komety, který byl v mikulovském městském kině uveden v neděli na závěr festivalu v předpremiéře.

Symbolika tohoto uvedení je zcela zjevná. Právě v neděli se totiž konaly proslulé varhanní koncerty Filipa Topola v Dietrichsteinské hrobce, na jejichž výjimečnou atmosféru nemohou zapomenout nejen letití návštěvníci festivalu, ale i manažer Psích vojáků a zakladatel festivalu Romek Hanzlík: „Fanoušci se scházeli k náměstí, na těle i ve tváři vepsanou dvoudenní dávku hudby, zážitků i vína, ale i jakéhosi smíření, aby dostali závěrečnou dávku kostelní hudby. Byla to neuvěřitelná síla.“

Stanové oživení dramaturgie

Psí vojáci, stejně jako Už jsme doma byli a jsou nedílnou součástí programové skladby tohoto festivalu. Ta se rekrutuje z okruhu kapel, jež Romek Hanzlík produkčně zaštiťuje nebo jsou mu svým undergroundovým či alternativním charakterem blízké. Před dvěma lety na toto téma při svém vystoupení žertovaly Čokovoko, které zmínily, že zde vystupují stále stejné kapely.

Ano, na hlavním pódiu se opravdu střídají kapely, které můžeme za těch sedmnáct let, co festival trvá, považovat za jeho erbovní. To je příklad Petra Váši, DG 307 nebo již zmíněných Už jsme doma. Loni ale došlo k výraznému oživení dramaturgické skladby, když se na druhém pódiu ve stanu zabydleli umělci a kapely z okruhu vydavatelství Polí5.

Festivalová dramaturgie v tomto trendu letos pokračovala, a tak jsme mohli ve stanu vidět šansonový underjazz (jak to oni sami nazývají) skupiny Z davu, Schrödingerovu kočku, osobitého písničkáře Jiřího Konvrzka nebo Toma Waitse a blues vzývající Děti kapitána Morgana. Kabaret dr. Caligariho kolem páteční půlnoci evokoval mystérium bizarní éry kinematografie 20. let i náklonnost k formaci The Residents.

Složení vystupujících ve stanu nemělo nějakou jednotící linii jako v případě loňského zaštítění hlavičkou vydavatelství Polí5, ale i tak tvořilo zajímavý doplněk k účinkujícím na hlavním pódiu, kteří představují taháky všech domácích festivalů alternativního zaměření.

Akusticky jemné sobotní odpoledne

To je příklad kyjovské rodačky Nikoly Muchové a její čím dál ostřeji znějící femipunkové skupiny Mucha, jež měla čest letošní ročník zakončit. Před ní se během horkého sobotního odpoledne střídaly na hlavním pódiu spíš křehčeji znějící záležitosti.

Na cestu po severní a západní Africe, Středním východu i Středozemí nás pozvala izraelská skladatelka, zpěvačka, perkusionistka a mistryně ve hře na etnický bubínek Hang Drum Liron Meyuhas. Ve svém projektu La Gitana zpívá texty v hebrejštině, angličtině, portugalštině a italštině a spolu s cellistkou Carmiellou Bernstein vzdává poctu hudebníkům, kteří jí inspirovali během její hudební i lidské cesty.

Duo Kieslowski vsadilo na intimitu i syrovost základního akustického zvuku kytary a piana a kontrastu dvou barevně výrazných hlasů. Pražská indie folková kapela Republic of Two loni natočila skvělou desku Silent Disco s prvky elektroniky, country a retra. V Mikulově se představila v triu Jiří Burian, Mikuláš Růžička a houslistka a vokalistka Anežka Bzirská a působivost jejich jemného akustického vystoupení umocnilo v závěru zapadající slunce.

Ze Slovenska přijela v pátek na pozvání UJD kapela Tornádo Lue. Formace kolem zpěvačky Jany Tóthové, přirovnávané kvůli jejímu dráždivě nezúčastněnému hlasu k Nico z Velvet Underground, zahrála „best of“ ze své tvorby, které mělo příjemně kabaretní ráz. Škoda jen, že ze země našich federativních bratrů a sester sem přijeli pouze oni. Živé kvety, Katarzia, ti všichni by se sem dramaturgicky velmi hodili.

Brněnská dunajská vlna

Eurotrialog měl ještě před Besedou u Bigbítu výrazný visegrádský rozměr, který ale nebyl v letošním programu takřka vůbec patrný. Mnohem víc připomínal v prvním dnu sraz generačních souputníků Už jsme doma, jimž Hanzlík dělá už léta manažéra. To je příklad Dunajské vlny neboli znovu vzkříšené legendární brněnské kapely Dunaj. Viděl jsem je už v Trutnově a chybělo mi tam to, co postrádám i u současných Plastiků. Onen výrazný leader typu Mejly Hlavsy nebo Jiřího Kolšovského. Kolšovský uměl písním Dunaje dát rys vybičovaného šílenství, v podání Vency Václavka působí mnohem civilněji.

Dalším členem Dunaje, který během pátečního večírku UJD vystoupil se svou kapelou, byl kytarista Josef Ostřanský. Ten se spojil s bubeníkem Martinem Kopřivou (Lanugo, Aneta Langerová) a zpěvačkou Dorotou Barovou (Tara Fuki, Vertigo) ve skupině Kuzmich Orchestra. V jejich vystoupení se elektroakustická poloha prolínala s tou ostřejší bigbítovou, jíž dominovaly repetitivní kytarové a baskytarové riffy a minimalisticky pojaté bicí.

Generačním pojítkem mezi umělci, vystupujícími na pozvání UJD první den a těmi mladšími z dne druhého (Kieslowski, Republic of Two, Vložte kočku, Metronome Blues) se stala dvojice Tvrdý/Havelka s projektem U nás v garáži.
Souznění s duchem místa

Na nějaký doprovodný program ve stylu Kryštof kempů tento festival nehraje. „Žádný mainstream, žádné kolotoče. Jen hudba, za kterou stojí přijet a již náročné publiku ocení“, shrnuje filozofii festivalu dramaturg Romek Hanzlík.

Do tohoto rámce přesně zapadá páteční vystoupení Josefa Klíče v Dietrichsteinské hrobce, kdy tento koncertní mistr Národního divadla v Brně představil svou sólovou kompozici pro hlas a několik violoncell Requiem za Magora. V sobotu po poledni pak v synagoze vystoupilo rakouské duo Winkler/Kellerer se Stravinského svatebními tanci v klezmer úpravě.
Při těchto přesazích k moderní vážné či artificiální hudbě Eurotrialog využívá vyhledávané turistické lokace města Mikulov a snaží se souznít s jejich duchovním geniem loci. Hlavní festivalový program probíhal v místě jeho tradičního konání, tedy v mikulovském amfiteátru, který prošel rekonstrukcí.

Prosluněné loučení s festivalovou sezónou

Organizaci programu ve stanu bych vytkl snad jen to, že vystoupení jednotlivých hostů druhé scény se částečně překrývalo s děním na hlavním pódiu. Mnohem lepší by bylo, kdyby festivalová dramaturgie zvolila model, který se letos výborně osvědčil na Besedě u Bigbítu, kde na sebe jednotlivá vystoupení navazovala a překrývala se méně než v minulých ročních.

Prostor na to, aby se to v Mikulově vyřešilo obdobně, zde určitě je. Vystoupení účinkujících by mohly začít mnohem dřív než v sobotu ve tři odpoledne a trvat déle do noci než do nějaké jedné. Chápu, že organizátoři festivalu dávají jeho návštěvníkům prostor, aby se seznámili s Mikulovem, s jeho památkami, okolím nebo nabídkou jeho vinoték, ale vzhledem k tomu, že do Mikulova jezdí poměrně pravidelně stálí podporovatelé tohoto festivalu, mohli by jim klidně touto časovou úpravou festivalového programu vyjít vstříc.

To, že se se s programem začínalo později odpoledne, ale většině návštěvníků nevadilo. Horké počasí je vyhnalo k vodě či do stínu vinoték. Malebný vinařský kraj v srdci Pálavy jich ukrývá hned několik a festival díky ochutnávání burčáku a vína měl svůj tradiční jiskrný charakter. Mikulovem sezóna letních festivalů končí. Jeho letošní ráz nejlépe vystihl Mikuláš Růžička z Republic of Two. „V Praze už máme pomalu podzim a tady vládne pořád léto“. To letošní festivalové budiž pochváleno.

 

Právě se děje

Další zprávy