reklama
 
 

Glosa: Dvořákova Praha má tvář i vítr v plachtách

8. 9. 2014 17:05
Sedmý ročník festivalu vážné hudby, který nese jméno skladatele Antonína Dvořáka, nabízí mezi 8. a 22. zářím celkem dvacet koncertů. Pozoruhodných.

Glosa - Jak se pozná nápaditý hudební festival? Umí přinést originální program, který nikde jinde není. Zároveň umí přinést to, o co se všichni ve světě perou. A umí aspoň do určité míry odolat třem nejstrašnějším pokušením: „malá domů“, „sázka na jistotu“ a „já na bráchu, brácha na mě“. Sedmému ročníku Dvořákovy Prahy se v tom všem daří jít dobrým směrem.

Lákaví hosté ze světa

Polský klavírista Krystian Zimerman na plakátech Dvořákovy Prahy je přesně to jméno, při kterém se posluchačům klasiky rozbuší srdce. Možná vůbec nejlepší klavírista světa – stejně fenomenální jako nedostupný – se Praze tři desítky let vyhýbá.

Anebo jinak: žádnému tuzemskému pořadateli se třiatřicet roků nepodařilo pianistu žijícího ve Švýcarsku přesvědčit, aby přijel. Proto je úspěch, že tu bude. Praha je první zastávkou na evropském turné, při kterém Zimermana doprovází Národní symfonický orchestr polského rozhlasu. Hrát bude Brahmsův olbřímí 1. klavírní koncert. A všichni budou do poslední chvíle v napětí, jestli a jak to dopadne…

Izraelská filharmonie je v Praze naopak pravidelným hostem. A na závěrečný koncert festivalu (22. září) se s ní vrací jedna z dirigentských legend – osmasedmdesátiletý indický mistr taktovky Zubin Mehta.

Pozoruhodnou událostí budou festivalová vystoupení Vadima Repina (15. a 16. září), belgického houslisty ruského původu žijícího ve Vídni a hostujícího u významných světových orchestrů a festivalů. Vokální soubor Ars Nova Copenhagen, který vede Paul Hillier, je zase příslibem výjimečného zážitku s duchovní hudbou – v průřezu od 13. století až po Arvo Pärta (21. září).

Má přitom svůj půvab (a možná je to jenom šťastná shoda okolností), že se na Dvořákově Praze vedle osmapadesátiletého mistra klavíru Krystiana Zimermana objeví mladý pianista Jan Lisiecki (19. září), Kanaďan s polskými kořeny. Devatenáctiletý umělec, který exkluzivně nahrává pro Deutsche Grammophon, se představí v chopinovském recitálu.

Stejně tak je zajímavé kromě Berlínských a Vídeňských filharmoniků, kteří do české metropole zajíždějí (dík Pražskému jaru) častěji než kdy dřív, slyšet tentokrát Komorní orchestr Vídeň-Berlín, ve kterém spolu hrají hráči obou konkurenčních orchestrů.

Novosvětská bude! Ale taky Alfred…

Festival změnil svůj přístup ke Dvořákovi. V předešlých letech jste mohli mít pocit, že se jeho hudba vybírá spíš nahodile. Jako by se každému z účinkujících řeklo: prosím vás, a ještě potřebujeme, abyste hráli nějakého Dvořáka… Výsledkem bývala smyčka: Novosvětská – Violoncellový koncert – Americký kvartet – Karneval – Romantické kusy.

Novosvětská přitom letos bude. A Violoncellový koncert také. Jenže vedle Novosvětské zazní ještě Dvořákovy symfonie č. 3, 5 a 7 s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, která je rezidenčním orchestrem festivalu. A Musica Florea, soubor hrající na historické nástroje, přidala jako prolog festivalu provedení skladatelovy První symfonie „Zlonické zvony“. Přímo v kostele ve Zlonicích, kde mladý Dvořák získával hudební vzdělání.

Slavný Violoncellový koncert h moll má zase na festivalu svůj protějšek. Dvořákův první pokus o violoncellový koncert, který vůbec slavný není. Ale to ještě není důvod, proč by se neměl hrát. Na Dvořákově Praze zazní dokonce v původní verzi pro violoncello a klavír.

Je výborné, že se na festivalu objevuje víc hudby z prvního desetiletí Dvořákovy kompoziční práce. Což je doba, k níž se pořád přistupuje s pocitem, že to vlastně není TEN Dvořák, jakého bychom chtěli. Ale možná se tím o něco podstatného připravujeme.

Čerstvý laureát Ceny Antonína Dvořáka Jiří Bělohlávek nedávno pro Aktuálně popsal svoji zkušenost s ranými Dvořákovými symfoniemi: „Dvořák nezapře báječnou melodickou invenci a krásnou instrumentaci, ale formálně je to trochu neohrabané a trochu rozvláčné. Věci se hodně opakují, což je určitý rys skladatele, který se poprvé dotýká symfonické formy – v První, Druhé, částečně i ve Třetí a Čtvrté symfonii. Od Páté ten moment elévství – určité nedokonalosti – už vůbec není. Jsou to díla zralého mistra, který přesně ví, čeho chce docílit. A sledovat Dvořákův vývoj je strašně zajímavé a zábavné.“

Dvořákova Praha nabízí právě tento zážitek. Kromě raných symfonií a Violoncellového koncertu A dur zazní ještě čtvrtý Smyčcový kvartet, který složil devětadvacetiletý Dvořák v roce 1870.

Ze stejného roku je další s napětím očekávaný Dvořákův opus: jeho první opera Alfred, která na festivalu zazní ve světové premiéře. Dílo psané na německý text jako by se k českému národnímu skladateli v posledních 140 letech moc nehodilo. I proto se nehrálo. Poprvé a naposledy zaznělo v prosinci 1938. V Olomouci a v češtině.

Zajistit důstojné místo a třeba i pravidelné uvádění dílům, na kterých Dvořák rostl, a učit se rozumět, jak se jako skladatel zdokonaloval, to je pro Dvořákovu Prahu důstojná výzva!

Festival, který má tvář

Jako omyl se jeví angažmá rakouského barytonisty Wolfganga Holzmaira, festivalem navíc prezentované jako „vystoupení nekorunovaného krále písňového recitálu“.

Soudě podle loňského Holzmairova koncertu v Praze je tento pěvec prostě jinde než skuteční králové písňových recitálů, jakými jsou dnes Mark Padmore nebo Christian Gerhaher. A svědčí o tom i Holzmairova současná angažmá… Mimochodem: jistá střízlivost „píárových řečí“ by (nejen) Dvořákově Praze slušela.

Festival tradičně myslí na komorní hudbu, na mladé interprety (vystupují mj. na třech koncertech s Českou filharmonií) i mladé posluchače. A taky na nejmenší, pro které chystá Rodinný den.

Nejdůležitější pro každý festival je dramaturgie. Ta mu dává myšlenku a tvář. Dvořákově Praze se daří dělat dobrou dramaturgii. A vybírat interprety, kteří ji podpoří nebo i spoluvytvoří. Festival pak samozřejmě nemůže zdaleka uspokojit poptávku mnoha desítek domácích interpretů. Zároveň se nedostává do situace, kdy se dramaturgie sestavuje třeba podle toho, kdo už si dlouho nezahrál, jestli má daný soubor nebo umělec nějaké jubileum, anebo podle toho, kdo by si měl zahrát jenom proto, aby zajistil kontakt na někoho dalšího…

Dvořákova Praha je prostě festival sestavený se zřetelem na kvalitu. A je přitom objevný. Takové by měly být všechny.

A zároveň má kam růst. Vždyť má za sebou teprve prvních pár let.

autor: Petr Kadlec | 8. 9. 2014 17:05

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama