reklama
 
 

GLOSA Český pop je džungle. Vyhrát můžou jen renegáti

Aktualizováno 10. 4. 2014 17:50
Nové desky Tomáše Kluse, Bena Cristovaa a Paulieho Garanda dokazují, že velké nahrávací společnosti ztratily svůj dominantní vliv. Na jejich místo se tlačí malé agentury i agilní hvězdičky.

Glosář - Hudební mainstream v České republice trochu připomíná svět, v němž se zhroutila mocná království a ze všeobecného chaosu nenápadně povstávají noví vládci. Dříve panující velké nahrávací společnosti zde postupně ztratily svůj dominantní vliv, na jejich místo se ale tlačí malé agentury i agilní hvězdičky, které vzaly svůj osud do vlastních rukou.

Dříve by nejspíše nezapadli do škatulek nahrávacích společností, teď ale přišla jejich šance - dávají posluchačům něco, co tu ještě nebylo, a přes počáteční nedůvěru se jim daří prosazovat i v konzervativních médiích.

Tomáš Klus utekl od velké nahrávací společnosti, která mu pomohla stát se nejprodávanějším českým hudebníkem posledních let, a na nové desce Proměnamě chce dokázat, že to umí i sám. Ben Cristovao s agilní agenturou Championship Music za zády je příkladem hvězdy nového typu, která místo tradičních médií boduje na sociálních sítích. A Paulie Garand z Ty Nikdy Records dělá rap bez ramenatých póz.

Je na obzoru úsvit nezávislých hudebníků, v rámci středního proudu tolik očekávané okysličení, nebo budeme sledovat, jak i největší popové hvězdy bez pomoci profesionálů sklouznou do škatulky amatérské produkce? A je nějaká šance, že v novém rozložení trhu vznikne i něco hudebně zajímavého?

Král domácího popu se svlékl. Nezakrývejte si oči

Když Tomáš Klus pěl v singlu Napojen: "Ty jsi já, jako já tebou jsem, společná je nám planeta Zem", vypadalo to, že nejprodávanějšího českého zpěváka posledních tří let pohltila newage mystika.

Byla by to další mutace třineckého písničkáře, který posluchače nejprve uhranul jako romantický bard s kytarou, který následně přijal roli morální autority a v protestních písničkách tepal nešvary politiků (ve skutečnosti hlavně vymýšlel slovní hříčky na jejich příjmení). Jeho čtvrté studiové album Proměnamě je ale nakonec stejnou měrou kronikou sebeuvědomování tváří v tvář narození prvního potomka, jako portrétem mladého muzikanta, který si konečně poprvé bez dohledu nahrávací společnosti může dělat, co se mu zachce.

Protřelý manažer velkého labelu by nejspíš vybral jiný pilotní singl, přikázal by změnit příliš divné aranže skladeb jako Procit a nechal Kluse přezpívat některé pasáže, které vyloženě tahají za uši (třeba právě v singlu Napojen, který rádia ignorují).

Velké nahrávací společnosti vždycky disponovaly odborníky, kteří dokázali "normalizovat" písničku, tak aby bez problémů zapadla do schémat dramaturgů rádií i televizních estrád. Klus ale od Sony Music nedávno odešel s přesvědčením, že je k ničemu nepotřebuje, a částečně má pravdu - desku si natočí i distribuuje sám a o zbytek se postará jeho sláva.

V jednom by se mu ale šéf/ová hodili – řekli by mu, že se prodanými statisíci desek rozhodně nestal géniem experimentálního folku, ale jen někým, kdo měl v určitý okamžik zatracené štěstí a padl do noty posluchačům notně unaveného středního proudu v Čechách.

Proměnamě je do jisté míry fascinující mišmaš všemožných pokusů a omylů, v nichž Klus neustále naráží na hranice svého talentu. A to jak autorské (zbytečné hříčky Pan Toffel či Taneční), výrazové (iritující imitace Vysockého v protestsongu Žabí král) i aranžérské (když se v první skladbě Jsem zvednou smyčce, zní to jako podklad z televizní reklamy).

Autorská svoboda tady opravdu neplodí skutečné umění, jak si Klus možná sliboval, ale spíše nekontrolovaný chaos, který může standardního posluchače středního proudu pořádně vyděsit. Spatří na ní totiž krále domácího "uvědomělého" popu nejen nahého, ale ještě navíc i v pozicích, které by nikdo vidět neměl.

Tomáš Klus & Cílová skupina: Proměnamě (Tomáš Klus)


Kam až česká hvězda může zajít?

Bývalý profesionální sportovec angolského původu Ben Cristovao zkusil prorazit před pěti lety v Česko Slovenské Superstar, ale ve finále skončil na sedmém místě. Tehdy mu možná došlo, že poměry v hudebním průmyslu se mění, a tak se vydal k fanouškům po vlastní ose – místo velkého labelu a tlačenky v médiích zvolil klipy na YouTube a sociální sítě.

Těžko měřit jeho úspěchy počty prodaných desek, na Facebooku už ale Cristovao nasbíral 300 tisíc fanoušků (i "Slavík" Klus jich má o sto tisíc méně). Těžko by mohl přijít někdy jindy než právě teď – v době, kdy internet dává obrovské možnosti alternativních distribučních kanálů a kdy zároveň už velké nahrávací firmy nestačí odpovídat požadavkům trhu, a tak je musí nahradit agilní renegáti, jako je třeba Cristovao.

Není třeba nic lakovat - Cristovao dělá hudbu primárně určenou pro teenagery – tedy zvukově blyštivou a plnou chytlavých sloganů. Jenže časy, kdy téhle cílové skupině u nás stačily levné napodobeniny typu Lunetic, už jsou dávno pryč. Dnešní náctiletí žijí na webu a moc dobře vědí, co se děje v hudbě za našimi hranicemi, a nedají se opít rohlíkem.

Ví to i kanadský producentský tým The Glowsticks, který stojí za Benovými skladbami - jejich minimalistický house (Bomby), aktuální mutace drum'n'bassu (Mám) nebo trap (Molly) zní tak současně, jako kdyby to všechno přišlo ze zahraničních hitparád. A díky zpěvákovým africkým kořenům zní věrohodně i R&B balady (Tělo, Moje). Všechno navíc v češtině včetně cool mutací („čillovat a kalit til dí end“).

Když v minulé dekádě posluchači i kritika snili o kvalitním domácím mainstreamu, málokdo asi čekal, že nepřijde ze světa velkých firem. Tady v "kauze Cristovao" těžko nezmínit zásadní roli agentury Championship Music, která v minulých letech stála za raketovým vzestupem rockových "boybandů" Charlie Straight či A Banquet. Dokázala se prosadit proti trochu zkostnatělým molochům velkých firem a navzdory nepříliš výhodně startovní pozici začala měnit zavedené pořádky v domácím showbyznysu.

Made in Czechoslovakia je dost možná maximum toho, jak se dá udělat česká a zároveň úplně nečeská hvězda ve středním proudu. A to, že její futuristické beaty mainstreamová média ignorují, je pro ni vlastně pochvalou. Přesto se slušně prodává i streamuje - aktuálně jí patří 20. místo na českých Spotify a jen Klus je z českých interpretů výš.

Pokud vám současný klubový hédonismus nic neříká, těžko Made in Czechoslovakia nějak smysluplně rozkódujete. Možná si všimnete, že Cristovao nemá úplně hlas tradiční popové hvězdy, ale studiové efekty to slušně maskují. Zástupy slovenských raperů (Ego, Delik, Supa) také až příliš zdůrazňují momentální Benovu prodejní strategii zaměřenou na naše východní sousedy. A dvě nepříliš výrazné anglické skladby připíchnuté na konec alba zase nelichotivě připomínají, že s průlomem na Západ to zatím rozhodně nijak horké nebude.

Až budou všechny současné trendy podchycené na desce minulostí, zůstane Made in Czechoslovakia už jen připomínkou času, který odplynul. Přesto by v bzučení efektů a pyrotechnických beatech něco zapadnout nemělo - Cristovao má potenciál na to, dělat dospělejší i osobitější muziku.

Ben Cristovao: Made in Czechoslovakia (Championship Music)


Jen závist je na hodnou hiphopovou desku málo

Český hip hop kdysi sliboval, že naruší zavedené pořádky v mainstreamu, podobně jako to udělal jeho americký pravzor. Jenže domácí pop je natolik zrádná bažina, že kdokoliv se do ní z rapových talentů pustí, vážně hrozí, že se utopí v jejích konzervativních představách o všeobecné přijatelnosti.

A tak žádný div, že zakladatelská generace domácího hip hopu (Prago Union či členové labelu Bigg Boss) se raději místo atakování rádiových hitparád zaměřují na své tradiční klubové publikum. Jenže zhruba od roku 2010 (a Jay-Zho hitu Empire State of Mind) už nemá rap do nejvyšších rotací českých rádií zákaz vstupu, a tak tu vyvstala poptávka po českém hip hopu, který by si mohla pustit i vaše babička. A když liberecký Lipo dobyl před dvěma lety číslo jedna v české rádiové hitparádě s hitem Ležím v tvé blízkosti - jako vůbec první domácí raper v historii -, otevřely se před českým hip hopem dosud nevídané horizonty.

Lipo potřeboval k historickému milníku armádu osvědčených popových zbraní - od zpěvačky Debbi v refrénu, producenta Martina Ledviny (Langerová, Klus, Ztracený) ve studiu až po podporu firmy EMI. Jeho kořeny jsou ale v nezávislé rapové scéně - v roce 2010 dostal hiphopového Anděla jako člen projektu BPM (Básníci před mikrofonem), jejichž album Horizonty uvedlo do žánru poněkud nezdravě posedlého machistickými pózami poetickou obraznost i neagresivní styl rapu.

BPM se následně rozpadli, a zatímco Lipo podepsal velké nahrávací společnosti, jeho parťák Paulie Garand se přidal k ideově spřízněnému labelu Ty Nikdy, který svoji představu českých hiphopových hvězd jako obyčejných kluků z paneláku piluje už od poloviny minulé dekády a slaví s tím slušné úspěchy.

Aktuálně pod jeho logem Garand vydává své třetí album Molo.

Představuji si, že typického fanouška Garanda a dalších interpretů z Ty Nikdy odrazují gangsteři a dealeři, futuristické beatové exploze i proklamace vlastní výjimečnosti, a přesto by rádi poslouchali rap. Je dobře, že hip hop už má u nás tolik odrůd - nakonec i v zámoří existuje linie bílého rapu od Beastie Boys po Macklemorea.

Tradiční rapové propriety černého rapu je ale dobré nahradit něčím jiným a právě tady Molo selhává. BPM měli v záloze poetické kudrlinky, Lipo následně do Čech uvedl emo-rap o pochybnostech a úzkostech, Garandovi v roce 2014 už ale zůstalo jen jediné téma - závist těch, kteří mu nepřejí jeho úspěch. A to je na celou desku dost málo.

Garandův rapový kolovrátek mele poctivě jedno souvětí za druhým, ale jinak působí spíš jako automatický generátor slovního balastu. Když pak v skladbě Interiér nastoupí slovenský objev Boy Wonder, je to, jako když do desky udeří elektrický proud a na chvíli se všechno probudí. Ospalé desce také příliš nepomáhá jednotvárná produkce Garandova dvorního beatmakera jménem Kenny Rough, na kterém je slyšet, že by chtěl být "in", ale zase ne tak moc.

Album Molo je důkazem, že hodní rapeři z Ty Nikdy stojí na rozcestí. O to víc, že jim emo-rap obyčejných kluků ukradl průmysl - po Lipovi v českém rádiovém éteru aktuálně straší skladba Andělé & Démoni projektu ATMO Music (uslyšíte je mimochodem i na Garandově novince). V textech dvojice podepsané firmou Warner Music se místo závisti a kamarádů přehazují lopatou velká slova jako "svědomí", "slzy" nebo "pravda", a to všechno do tklivých podkladů klavíru a smyčce. Na jejich příkladu se možná ukazují limity malých nezávislých značek atakujících popový establishment - do něčeho takového by nikdy nešly, protože by měly strach, že odradí svoje starší fanoušky schopné laciný kalkul prokouknout.

Paulie Garand X Kenny Rough - Molo (Ty Nikdy Label)

autor: Karel Veselý | 10. 4. 2014 9:52

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama