reklama
 
 

Glosa: Bratři Orffové se loučí. Děkujeme, přijďte zas!

28. 11. 2014 15:22
Možná nejlepší či snad nejdůležitější česká kapela poslední dekády ohlásila další konec své kariéry. Proč by bylo pro českou alternativní scénu škoda přijít o Bratry Orffy?

Glosa - Rok po vydání druhého alba Šero, které získalo ceny Apollo a Anděl za rok 2013, přichází další odmlka. Bratři Orffové, stejně jako před osmi lety, natočili vynikající desku s potenciálem stát se skutečnou klasikou, jen aby následně unikli před září reflektorů zpět do krnovského prostředí. A přestože samotná kvalita jejich produkce plně stačí k tomu, abychom doufali v další návrat, existují tři konkrétní důvody, proč jsou právě oni dost možná nejlepší či snad nejdůležitější českou kapelou poslední dekády.

Pokud se na tvorbu Orffů podíváme z čistě hudebního hlediska, nejde vlastně o nic extra výjimečného – jak vynikající debut Bingriwingri z roku 2005, tak jeho loňský nástupce Šero jsou ve své podstatě klasickými indie folkovými deskami, které těží z bohaté lokální písničkářské tradice a od začátku do konce zůstávají ponořeny v jasně vymezené komfortní zóně.

Jejich kvalita není odrazem vůle k experimentování, a přestože otevřeně navazují na tradici české alternativy (zejména po instrumentální stránce), zůstávají široce přístupné prakticky jakémukoliv publiku. Nemá asi cenu připomínat, že schopnost napsat dobrou nosnou melodii a doplnit ji vhodným textem jsou atributy, na nichž tento žánr stojí, ani že Orffové zvládají tento nelehký úkol s nevídanou grácií. Takových kapel ale existuje více. Důvody, proč právě po Orffech zůstává na patře tak silná nostalgie, leží jinde.

Důvod první: Serža Vantóš je metaforou lokálního patriotismu

Stěží byste hledali v Čechách kapelu, která ve svém žánru tak přirozeně atakuje světovou úroveň a zároveň se tak ostentativně brání vystrčit nos za hranice; Orffové působí dojmem, že je jim příliš velká i Praha, a jejich estetika zůstává pevně zapuštěna v domovském Krnově. Serža Vantóš, hrdina jejich skladeb, je klasickým příkladem maloměšťáka – jednak má k okolnímu světu, kterému nerozumí, přirozenou nedůvěru, jednak se vypořádává s životními situacemi tak, že je zasazuje do svého dobře známého kontextu.

Zabývat se v české alternativě poetikou maloměsta znamená obrábět pole, které v 90. letech vymezila poezie Petra Fialy; zatímco však mňágovský Valmez může existovat kdekoliv (a Fialův pozorovatelský talent funguje právě proto, že jeho postavami bychom mohli být my všichni), Seržův Krnov je opravdu jediným místem svého druhu na světě.

Pozorovat život kolem sebe a zasazovat ho do městských reálií je v hudbě naprosto běžná věc, jenže Serža to dělá jinak: než by se snažil vysvětlit své pohnutky tak, aby jim rozumněl i okolní svět, raději překládá externí vjemy do jazyka prostředí, kterému rozumí pouze on sám a které je výsostně a neodlučitelně jeho.

V jeho poetice prosvítá cosi autistického – Krnov je sám o sobě poměrně ošklivé město, on ho však vnímá jako dokonalou mapu celého okolního světa, v němž by si jinak připadal sám a ztracený. Nikdo neumí tuto jemnou intimitu soužití člověka s rodným krajem vykreslit tak barvitě jako Serža Vantóš.

Důvod druhý: Ivan Gajdoš je ohroženým druhem hudebníka

Serža je samozřejmě výtvorem kapelníka Orffů Ivana Gajdoše, přičemž důležité je právě slovo "kapelník" – Gajdoš není obyčejným frontmanem kapely, ale její skutečnou, zhmotněnou esencí. Klasický indie frontman trpí určitým druhem exhibicionismu (logicky, to je přesně ta vlastnost, která v hudebnících rozžíhá vůdčí ambice), jenže tady to neplatí, naopak: kapelník Orffů je křehkým introvertem uprostřed tělesa, které mu pomáhá sdělovat jeho myšlenky světu a zároveň ho na slovo poslouchá a snad i chrání před okolím, stejně jako rodný Krnov chrání Seržu Vantóše.

V médiích se v souvislosti s Gajdošovým jménem nejčastěji objevují termíny jako "skřítek" a "Island", a přestože pozorovat jej naživo (či jen poslouchat jeho desky) vyvolává přesně tyto asociace, bylo by nefér brát jej v první řadě jinak než jako mimořádně talentovaného songwritera, skvělého kytaristu a excelentního zpěváka se schopností ukočírovat tak barevnou a členitou kapelu jako Bratři Orffové zdánlivě bez jakékoliv námahy.

Gajdoš je nepopiratelným vůdcem svého "klanu", zároveň však platí za jeho nejkřehčí, nejintimnější těleso. Na scéně, kde je většina zpěváků na své pozici díky své průraznosti, jde o hotové zjevení; žádná jiná kapela současného mladého alternativního okruhu takto zkrátka nefunguje (nejblíže k tomu mají asi Houpací koně).

Důvod třetí: Indie komunita ztrácí přirozenou autoritu

Když kytarista Lukáš Novotný přebíral letos na jaře odměnu za výhru v soutěži Apollo, slíbil, že peníze použije na uspořádání malého komunitního festivalu. A tak se také stalo – akce se odehrála v srpnu v opuštěné vesnici Pelhřimovy na česko-polské hranici, a už po pár hodinách od jejího začátku každý věděl, že se právě účastní něčeho výjimečného, něčeho, co se dost možná nebude opakovat (a i kdyby, první ročník je prostě první ročník; do pár let se o něm bude mluvit jako o legendární záležitosti). Šlo o skvělé ilustrativní shrnutí toho, co reunion Bratrů Orffů pro alternativní scénu znamenal.

Shrňme si fakta – do prostředí, kde v poslední době udávají směr čerství třicátníci jako Kieslowski nebo Kittchen, najednou přišla kapela, na níž každý vyrůstal. O které nebylo osm let vůbec slyšet. Nahrála desku, která svojí kvalitou poměrně suverénně smetla veškerou konkurenci – a o pár měsíců později tihle "tátové scény" uspořádali festival pro zvané, kde trávili čas s ostatními na baru a ještě dobrovolně odklidili své vlastní vystoupení do prvního odpoledního času, aby byla večerní pozornost soustředěna na představitele mladší generace. Teď, když jsou Orffové pryč, není nikdo, kdo by tuto jejich roli převzal.

Nezbývá než doufat, že jsme je letos neslyšeli naposledy.

autor: Dominik Zezula | 28. 11. 2014 15:22

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama