Recenze - Debut skotských Glasvegas se podobá podvečernímu bezcílnému zevlování na sídlišti s rukama vraženýma hluboko do kapes. To gesto si můžete vykládat jako povýšené ranařství i ublíženost, osamělost, nebo jen prostou zkřehlost. Nejspíš to bude všechno dohromady; důležité je pouze vědět, že úsměv sem nepatří.
Postoj jednoho z letošních nejvýraznějších objevů ostrovní scény Glasvegas totiž vyrůstá ze silného, typicky britského mýtu o reprezentaci dělnické třídy. Marná snaha. Pocit, že "to" někdo řekne za nás všechny dole - co se po večerech do úmoru opíjíme, protože jen v kocovině se dá naše práce snést - se britským popem táhne od dob Johna Lennona. Odráží se v tamních publicistických měřítkách úplně stejně jako si ve Spojených Státech cení podivínů a loserů.
Právě pro tohle zakořenění bývají Glasvegas srovnáváni s Oasis; ale stačí si pustit jen jejich singl Geraldine a uvědomíte si, že jsou od zmíněných hrdinů všednodenní rutiny vzdáleni asi tak stejně jako demokracie od KLDR.
Glasvegas - Daddy's gone
Co se celé dvě sloky jeví jako bezmezné vyznání oddané milenky nebo etický kodex anděla strážného - „Budu tvůj pastýř, přísahám, budu tvůj průvodce, když se ztratíš v nejtemnějších zákoutích" - se v posledním verši změní v suché konstatovaní sociální pracovnice. A nejenže to neshodí budovanou křehkost, dokonce si uvědomíte, že jejich vztah bude pevnější než leckterá romance.
Oasis nedokázali víc než vnést do mainstreamu na začátku devadesátých let hlas dělnické třídy. Přesunuli do skladeb a rozhovorů to, o čem by mluvili na pivem. Z dobového hlediska to možná bylo podstatné, ale bez šance na dlouhodobější fungování. Manic Street Preachers zase umrtvili svoje angažované texty tím, že si je záhy začali plést s poznámkovým aparátem k diplomové práci a přetížili je citáty od Marxe přes de Musseta a Sartra až po Paula Robesona.
Glasvegas mají v tomto ohledu možná nejvíc vkusu. Uvědomují si nutnost stylizace, ale zároveň nepropadají kazatelským svodům, jdou náročnější cestou: reflektují, experimentují s příběhy a převleky.
Zpěvák James Allan na sebe bere identity tu oné fiktivní kurátorky Geraldine, tu skutečné matky patnáctiletého Krisse Donalda, který byl v roce 2004 unesen a zabit pěti muži. Jí je věnována úvodní skladba Flowers & Football Tops, jež se v poslední třetině symbolicky změní v notorickou školkovou zpívánku You Are My Sunshine.
Pokud se vám to už teď zdá stejně přepjaté jako bědování sicilské vdovy, tak jen proto, že jste se neproposlouchali ke kusu Stabbed. V něm James Allan do klavíru Měsíční sonáty recituje, že dnes v noci bude ubodán. Mohla by to být jen prázdná emo manýra, kdyby se za ní neskrýval aktuální britský teenagerský trend - rostoucí číslo útoků spáchaných nožem, o kterém už vznikají divadelní hry a MTV pořádá osvětovou kampaň. Pak dává smysl i volba Beethovenovy skladby, která vede hitparádu klasiky v pohřebních ústavech.
Pro ideologické srovnání se sice hodí Oasis, ale hudebně Glasvegas těží výhradně z Jesus and Mary Chain. Sonické plochy, masivní zvukové stěny a kytarové vazby prolínající se takřka celými skladbami by samy osobě mohly mít tendenci vytvořit z jakéhokoli sdělení cukrárenskou pompu, ale u Glasvegas málokdy přemůžou samu emoci.
Vlastně je to úleva, když se v ironickém 21. století, které si podle posledních módy většinou nonsensově zpívá o mořských konících, indických princeznách (které jsou offline) a superženách s elektrizující mocí, slyšet někoho, kdo na sebe chce vzít melancholii města a tvářit se vážně. A povede se mu nebýt u toho směšný.
Glasvegas: Glasvegas. CD, 42 minut, vydala firma Sony BMG, 2008