Glasvegas budou vaši sociální pracovníci

Pavel Turek
17. 10. 2008 15:00
Debut britského objevu mluví za dělnickou třídu
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Debut skotských Glasvegas se podobá podvečernímu bezcílnému zevlování na sídlišti s rukama vraženýma hluboko do kapes. To gesto si můžete vykládat jako povýšené ranařství i ublíženost, osamělost, nebo jen prostou zkřehlost. Nejspíš to bude všechno dohromady; důležité je pouze vědět, že úsměv sem nepatří.

Postoj jednoho z letošních nejvýraznějších objevů ostrovní scény Glasvegas totiž vyrůstá ze silného, typicky britského mýtu o reprezentaci dělnické třídy. Marná snaha. Pocit, že "to" někdo řekne za nás všechny dole - co se po večerech do úmoru opíjíme, protože jen v kocovině se dá naše práce snést - se britským popem táhne od dob Johna Lennona. Odráží se v tamních publicistických měřítkách úplně stejně jako si ve Spojených Státech cení podivínů a loserů.

Právě pro tohle zakořenění bývají Glasvegas srovnáváni s Oasis; ale stačí si pustit jen jejich singl Geraldine a uvědomíte si, že jsou od zmíněných hrdinů všednodenní rutiny vzdáleni asi tak stejně jako demokracie od KLDR.  

Glasvegas - Daddy's gone

Co se celé dvě sloky jeví jako bezmezné vyznání oddané milenky nebo etický kodex anděla strážného - „Budu tvůj pastýř, přísahám, budu tvůj průvodce, když se ztratíš v nejtemnějších zákoutích" - se v posledním verši změní v suché konstatovaní sociální pracovnice. A nejenže to neshodí budovanou křehkost, dokonce si uvědomíte, že jejich vztah bude pevnější než leckterá romance. 

Foto: Aktuálně.cz

Oasis nedokázali víc než vnést do mainstreamu na začátku devadesátých let hlas dělnické třídy. Přesunuli do skladeb a rozhovorů to, o čem by mluvili na pivem. Z dobového hlediska to možná bylo podstatné, ale bez šance na dlouhodobější fungování. Manic Street Preachers zase umrtvili svoje angažované texty tím, že si je záhy začali plést s poznámkovým aparátem k diplomové práci a přetížili je citáty od Marxe přes de Musseta a Sartra až po Paula Robesona.   

Glasvegas mají v tomto ohledu možná nejvíc vkusu. Uvědomují si nutnost stylizace, ale zároveň nepropadají kazatelským svodům, jdou náročnější cestou: reflektují, experimentují s příběhy a převleky.

Zpěvák James Allan na sebe bere identity tu oné fiktivní kurátorky Geraldine, tu skutečné matky patnáctiletého Krisse Donalda, který byl v roce 2004 unesen a zabit pěti muži. Jí je věnována úvodní skladba Flowers & Football Tops, jež se v poslední třetině symbolicky změní v notorickou školkovou zpívánku You Are My Sunshine.

Pokud se vám to už teď zdá stejně přepjaté jako bědování sicilské vdovy, tak jen proto, že jste se neproposlouchali ke kusu Stabbed. V něm James Allan do klavíru Měsíční sonáty recituje, že dnes v noci bude ubodán. Mohla by to být jen prázdná emo manýra, kdyby se za ní neskrýval aktuální britský teenagerský trend - rostoucí číslo útoků spáchaných nožem, o kterém už vznikají divadelní hry a MTV pořádá osvětovou kampaň. Pak dává smysl i volba Beethovenovy skladby, která vede hitparádu klasiky v pohřebních ústavech.  

Foto: Steve Gullick

Pro ideologické srovnání se sice hodí Oasis, ale hudebně Glasvegas těží výhradně z Jesus and Mary Chain. Sonické plochy, masivní zvukové stěny a kytarové vazby prolínající se takřka celými skladbami by samy osobě mohly mít tendenci vytvořit z jakéhokoli sdělení cukrárenskou pompu, ale u Glasvegas málokdy přemůžou samu emoci.

Vlastně je to úleva, když se v ironickém 21. století, které si podle posledních módy většinou nonsensově zpívá o mořských konících, indických princeznách (které jsou offline) a superženách s elektrizující mocí, slyšet někoho, kdo na sebe chce vzít melancholii města a tvářit se vážně. A povede se mu nebýt u toho směšný.      

Glasvegas: Glasvegas. CD, 42 minut, vydala firma Sony BMG, 2008

 

Právě se děje

Další zprávy