Ve čtyřiadvaceti má za sebou tři alba s domovskou skupinou Syndrom Snopp, dvě sólové desky, produkování hudby, vlastní label i hymnu první série Česko hledá Superstar. Jeho názory nezapřou sebevědomí a sebedůvěru. Ať mluví o hudbě, rasových problémech nebo oblíbeném pivu.
Jak to začalo s Bobanem Markovičem, se kterým dnes vystupuješ na festivalu balkánské dechovky?
Byla to iniciativa jeho manažera. Boban Markovič má rád různý spolupráce s lidma odjinud. Já jsem vlastně vůbec nevěděl, kdo nějakej Markovič je. Tady v Akropoli jsme si padli do oka a nakonec jsem jel s nima do Drážďan a pak do Berlína. Prostě náhodička.
A kdy to bylo, před první sólovkou?
Potom. Myslím, že loni, ale já mám s časem trochu problémy - jestli byl rok 2003 nebo 2005, to moc neřeším.
A živá kapela přišla taky až po desce?
Jasně, až potom jsem potkal Jirku Smrčka, tím to začalo. Kapelu jsem měl naposled ve třinácti s bráchama. Tady jsem začal znova od nuly. Nebyl jsem zvyklej na živý hraní a teď jsem se najednou musel něčemu podřizovat. Najednou to byla muzika.
A jak ses dostal k produkování?
To už je dost dlouho. Skoro vždycky jsem se snažil poslouchat hudbu tímhle způsobem, přistupovat k ní vlastně producentsky. Já jsem byl u BMG zapsaný jako autor a oni mě oslovili. Hodně mi pomáhal Milan Herman. Že jsem dělal Superstar, je hodně jeho zásluha.
Tahle mainstreamová věc je docela příznačná - poslední dobou to vypadá, že dnešní český hip hop už se v tom taky veze...
Dřív to byl underground, teď ne. Místo aby vznikly dvě hladiny, komerce a underground, vznikla jen ta komerce, ve který se underground rozpustil. Dneska už je všechno jen o prachách, čubkách a tak. Co tady vzniklo, je neuvěřitelný, já s tím nesouhlasím a vůbec se k tomu nehlásím.
Pokračování rozhovoru ZDE
