Recenze - Roman Holý je bezpochyby jednou z klíčových postav českého porevolučního popu. V zemi, kde tradičně zeje obrovská propast mezi středoproudým rádiovým popem, jeho inspirativními okraji i pravověrným undergroundem, byl „funkmaster" Holý vždy jedním z mála muzikantů, kteří si dali tu práci a atakovali mainstream chytrou hudbou s rádiovým potenciálem.
Je výkon hodný obdivu, že se mu podařilo infiltrovat konzervativní terén popových rádií energickými hity vycházejícími z dlouhé, u nás ovšem ignorované nebo málo známé černé hudby od šedesátých do osmdesátých let (funk, soul, r'n'b). Nikdo jiný takhle výrazně domácí pop poslední dvě dekády nenakopl.
Roztržky s konzervativní tradicí domácí pop potřebuje jako prase drbání a Holého projekty J.A.R., Monkey Business nebo jednorázoví Sexy Dancers jich za dvacet let (první jmenovaní debutovali už v roce 1990 na kompilaci Rap-Hip-Hop-House Music) nabídli poměrně dost. Od prvního domácího rapového hitu Jakýpak vokolky, jdeme balit holky přes úžasný „modrooký" soul Piece of My Life až po ambientní variace na imaginárním soundtracku Crushing Bliss.
Jenže revoluce se nedá dělat každý den. Monkey Business se na posledních dvou deskách začali povážlivě opakovat, Holého útěk do hardrockových krajin s loňským Nerudou vyzněl do ztracena a někdejší divočáci J.A.R. na svém sedmém studiovém albu Dlouhohrající děcka najednou připomínají staré pány, kteří na dvorku za domem vzpomínají na slavné časy (a trochu při tom slintají po holkách).
Akademičtí rappeři
Pokud nepočítáme Manžele Lesíka Hajdovského, jsou J.A.R. společně s královéhradeckými Piráty pionýry rapu v češtině. Jejich klip Jakýpak okolky byl v hitparádě na Československé televizi patrně prvním setkáním našinců s hip hopem. Žánr postavený na rytmické údernosti a jednoduchosti přinesl v osmdesátých a devadesátých letech do světového popu nové paradigma - a ačkoliv se od něj J.A.R. brzy začali vzdalovat, vždy z něho čerpali jeho energii a schopnost dělat věci po svém.
Viktořík a Klempíř nikdy nebyli rappeři ve stylu verbálních ostřelovačů (jedno vysvětlení zkratky J.A.R. bylo Jednotka Akademického Rapu) a také na nové desce se celkem pochopitelně nepouštějí do měření s domácí hiphopovou špičkou. Na albu se podíleli i James Cole a Vladimír 518, ovšem dluh spřátelené Holého partě z alb Orikoule a Epilog vracejí jen symbolicky.
Cole otevře skladbu Optimistický toxikoman pětivteřinovým úvodem, 518 stvořil kouzelný obal desky, ale do hudby nezasáhl. Mimochodem stejně zvláštně to dopadlo s dalšími avizovanými hosty - Matěje Rupperta a Terezu Černochovou na albu budete hledat marně.
Holý svým rapperům servíruje na Děckách pomalejší rytmy, do kterých můžou spíše povídat než přímo rapovat. Po energickém úvodu swing-punku Zlejch starejch dědků je plnej svět sklouzne deska do defilé zaměnitelných skladeb středního tempa. Odvázanější J.A.R. z pět let staré desky Armáda špásu jsou pryč; místo frenetických funkových dechů aranžuje tentokrát Filip Jelínek měkčí klarinety a flétny.
Když ve Vývoji hňupa spustí tvrdý houseový spodek, zbylých šest minut se ve skladbě kromě krasodušství flétniček nic zásadního nestane. Ve většině skladeb je tak vysvobozením alespoň refrén Dana Bárty, který ale ke své smůle musí občas zpívat ptákoviny jako „Když tě život láká, vyndej svýho ptáka ven" (Kosti minulosti), což je ještě o jeden stupeň trapnější než slogan „neváhej a zabodávej svý superpéro" z minulé desky. U J.A.R. se nikdy hiphopový mačismus nedal úplně vážně, teď se tu paradoxně objevila jeho nehorší, hospodská varianta.
Mezi pubertou a senilitou
Texty jsou samozřejmě poetická licence J.A.R. a fanoušci na ně s oblibou přísahají. Mně jejich humor čím dál víc připomíná představu o vkusné zábavě kreativců z reklamky, kteří potřebují zveršovat slova „sleva" a „chutná poleva". Reklama vás aspoň ušetří nekonečného opakování sloganů jako „Má milá koketuje s Hamasem, do týhle chvíle žila s mamlasem" nebo „Já narazil si zajdu, zajda vyrazila mě". Je to humor dokonale aseptický, apolitický a mimo čas. V tom jsou hudebně kosmopolitní J.A.R. vlastně velmi čeští a to aby bylo jasné: to není pochvala. Tedy pokud si nemyslíte, že Ivan Mládek = mučení.
Někde pod všemi těmi pubertálními vtípky a hříčkami je sice na Děckách skrytá úzkost ze stárnutí a zodpovědnosti, ale při běžném poslechu ji může docela dobře ignorovat. J.A.R. sice v úvodu vzpomínají na Rumcajse i nechvalně proslulou vodu po holení Pitralon, ale od vážných témat kvapem utíkají a svoji dědkovitost rychle obrací v rádoby vtip.
Podobně jako když o chvíli později konstatují, že „časy s tvým spodkem zametou". Prostě dvojsmyslný, ale bezzubý humor musí být, i kdyby na chleba nebylo. Sami se trošku shodíme, aby to vypadalo, že máme nadhled, ale ve skutečnosti je to jen alibi (mimochodem přesně tak fungují i české filmové komedie).
S hudbou se to má podobně - ačkoliv ve skladbě Moc not zpívají, že nadvláda jazzmanů končí, Dlouhrající děcka jsou ve skutečnosti posedlá konzervativními styly a hudebností jako takovou. Čert vem, že pro Holého se hudební vývoj zastavil v polovině osmdesátých let; na Děckách dává průchod jazzovým móresům, které by v popu neměly co dělat.
Jistým předznamenáním zvuku Děcek bylo už mimořádně konzervativní Bártovo album Theyories, které nahrál s triem Roberta Balzara (v J.A.R. hraje také). Popové hity zde přeměnil v dokonale aseptický jazzíček a bezbolestné uměníčko. Možná to už bylo první varování, že Holého generace funkových bojovníků svou válku o český pop definitivně vzdává.
Nedávno Holého fetiš dřevního funku a diska nechutně vykradli Nightwork, zbavili ho inteligence a lehkosti a zválcovali s ním český rozhlasový éter. Říkal jsem si, že nastal čas, aby okradený hitmaker vrátil úder. Dlouhohrající děcka jsou namísto toho pomalým ústupem do bezpečí interních fórků, muzikantského „kumštýřství" a jistoty houpavých rytmů, které nikoho neurazí. Jinými slovy do kánonu českého středoproudého popu, který před dvaceti lety chtěli rozbít.
Možná už mají stařešinové po dvaceti letech na podobně vyklidněnou desku právo; ale každopádně to jde proti duchu všeho, co kdy pro domácí hudbu udělali.
J. A. R.: Dlouhohrající děcka. CD, 54 minut. Sony Music, 2011.
