Fotbal za Lužánky nepatří. O stěny rozbořeného stadionu se na Pop Messe tříštil rap

Fotbal za Lužánky nepatří. O stěny rozbořeného stadionu se na Pop Messe tříštil rap
... a v přilehlém Bobycentru.
Dění šlo sledovat také z tribun.
Snímek z vystoupení Kae Tempest.
...
Foto: Martin Zeman
Ondřej Horák Ondřej Horák
1. 8. 2022 12:00
Slovo messe v němčině znamená mši nebo veletrh, pro brněnský festival Pop Messe se hodí obojí. V ruinách socialistické architektury nad nedělním ránem skončila přehlídka alternativní hudby s radikální dramaturgií. Na pobořeném fotbalovém stadionu Za Lužánkami kolidovalo zašlé s novým, přilehlé Bobycentrum se chvělo duněním.

"Fotbal patří za Lužánky," tvrdí vyšisovaný nápis vyvedený sprejem na zdi brněnského stadionu. Musí tam být alespoň deset let, spíš déle. Někdejší domácí hřiště klubu FC Zbrojovka už přes dvě dekády chátrá a nasprejovaný výkřik teď místo sportovních fanoušků míjejí posluchači. Za Lužánky totiž momentálně patří hudba. Pořadatelé festivalu Pop Messe, který se koná podruhé, do moravské metropole sezvali impozantní vzorek současné alternativní scény napříč světem a žánry.

Betonové ochozy stadionu za posledních dvacet let prohlásily za své nálety pajasanu žláznatého. Místa, jež invazivní dřevina z východní Asie ještě nestihla zarůst, si nyní uzmuli návštěvníci akce.

Když člověk vyleze na tribunu, rozestře se před ním zvláštní výjev. Uprostřed betonového oválu na trávě se tyčí dvě pódia, pár pivních stanů, mobilních bister a několik přenosných toalet. Vše obepíná červený pruh běžecké dráhy. Vedle obstarožního hasicího vozu stojí dobrovolný hasič, protahuje se do rytmu hudby, nenápadně přechází do tance a jeho kolegové se smějí. Scénku naruší příjezd druhého hasicího automobilu, kterému se cvičící hasič vydává asistovat při parkování.

Festival není velký, v pátek a sobotu dorazilo okolo 5000 lidí. Působí spíš jako jemný ekosystém vybudovaný uprostřed města a obehnaný hradbami. Měl přijít déšť, nad Brnem ale zůstala viset jen tlustá deka mraků. Stadion Za Lužánkami připomíná svět po apokalypse, který se znovu probouzí k životu. Rostliny raší v ruinách, hrozny lidí korzují po ploše, baví se, tančí a dojímají navzdory neutěšenému terénu.

Podobné drama se odehrává ve finále sobotního programu. Hypnotický závěr za pomoci velmi hlubokých frekvencí v sále Bobycentra vystavěl původně londýnský producent The Bug s asistencí grimeového MC Flowdana. Jejich koncert je niterný zážitek, přesto částečně zklamal. Když Kevin Martin, jak se The Bug jmenuje, vrství jednotlivé zvuky, kvůli jejich intenzitě a neuchopitelnosti těžko rozeznat, jak má znít zamýšlený výsledek. V hlavním sále Bobycentra, kde se nacházejí dvě festivalové scény, očividně vše nehraje tak, jak má.

První půlku koncertu je Flowdanův hlas slyšet pouze z pravé strany pódia. Když se ho konečně podaří nazvučit do všech reprobeden, stále zní jako pod dekou a v hřmotu se ztrácí stejně jako tančící publikum. Zvuk postrádá výšky, údery syntetických bicích v Bugově produkci běžně připomínají detonace, nyní spíš bublají pod povrchem a rytmus lze jen odtušit ze vzduchu rozehřátého vibracemi.

V tracku Pressure od The Buga hostuje raper Flowdan. Foto: Jan Kubát | Video: Ninja Tune

I přes technické potíže však Bug posluchače odnáší kamsi daleko. Brutální hudbu používá jako cestu mimo realitu, poslech je náročný, muzika prostupuje celé tělo. Je to ale očistný proces. Po jeho vystoupení nebolí uši, nýbrž čelisti, a organismus se ještě desítky minut vzpamatovává z šoku, jenž však ve výsledku působí úlevně.

O dvě hodiny dříve dění na hlavním pódiu stadionu uzavírali Kae Tempest. Často něžná show anglické nebinární osobnosti, kteří jsou oslovováni zájmeny oni/jejich, byla opakem Bugova zuření: sdílela ale tutéž očistnou podstatu.

Kae Tempest na Pop Messe.
Kae Tempest na Pop Messe. | Foto: Martin Zeman

Jedna z fanynek si Kae Tempest fascinovaně točí na telefon s rozšvihaným displejem. Právě o prasklinách - ať už na duši, srdci, nebo ve společnosti - Kae Tempest nejčastěji rapují.

Z nahrávky může jejich tvorba znít jako intelektuální rozjímání, naživo ale rap disponuje kadencí i nábojem, jíž by mohla závidět většina české hiphopové scény. Když Kae Tempest začnou, proudem slov a myšlenek člověka unesou jinam.

V Brně se obešli bez laciných a pro jiné častých hecovaček. Stačilo se podívat do hlediště, rukou jemně naznačit gesto, zastavit se a usmát - publikum hned začalo tleskat. Kae Tempest dokázali vytušit jeho náladu. Když se lidé na zpěv necítili, pozornost se stočila k japonsko-skotské hráčce na klávesy a zpěvačce Clare Uchimě, jež občas zastala refrény, a scéna se proměnila v niterný dialog.

Bylo fascinující sledovat, jak Kae Tempest rapují o lepším světě, zatímco se jejich slova tříští o stěny rozbořeného stadionu, z nichž raší divoké rostliny. "Nemůžeme tohle všechno dělat trochu jinak?" recitovali prosebným tónem v závěrečné skladbě People’s Faces, zatímco slova umocňovaly nasvícené kulisy pobořeného světa.

Vyznění pomohla intimita, před pódiem v tu chvíli stálo jen několik stovek lidí. První den, kdy na festivalu vystoupili rapeři Skepta a Smack nebo kapela Algiers, areál působil plněji. V sobotu možná někoho odradil déšť, jiné pohltilo Bobycentrum.

Lidé sedící na tribunách stadionu.
Lidé sedící na tribunách stadionu. | Foto: Martin Zeman

Podobně vtahující efekt jako elektronická hudba měl koncert britské kapely Ride, veteránů žánru shoegaze postaveného na zvukových stěnách kytar. Protože na Pop Messe jinak převažovala elektronika, v tomto případě bylo příjemné sledovat muzikanty, kteří skutečně ovládají nástroje a nespoléhají na různé podoby playbacku. Když hráli, převažovala nostalgie generace, jež hudbě propadla v 90. letech minulého století.

Rozestavět festivalové scény do kulis stadionu Za Lužánkami a okolí byl skvělý nápad. V interiérech Bobycentra se snoubí dozvuky elegance bruselského stylu 60. let minulého století a podnikatelského baroka z konce tisíciletí s estetikou striptýzového baru.

Koncerty v sálu Zoner Bobyhall lze sledovat z pohodlných sedaček potažených rudou kůží, u každého stojí kruhový stolek svítící "klubovou" modří. Ze stropu visí plápolající krystaly uspořádané v řadách. A když se z nedalekého zrcadlového sálu Cafe de Paris rozezní industriální rave španělského dua Dame Area, celé to působí jako scéna z filmu Davida Lynche.

Neskrývanou bizarností oplývá i velká fontána pod schody do prvního patra Bobycentra. Připočteme-li často experimentální a avantgardní program, pořadatelům Pop Messe se podařilo vytvořit působivý svět protikladů a silných vjemů.

Nekompromisní dramaturgie je odvážná a zasloužila by mnohem vyšší návštěvnost. České publikum navyklé na neměnný pop či rock je těžké zaujmout něčím novým a neokoukaným. Pop Messe ale rozhodně má na čem stavět.

 

Právě se děje

Další zprávy