Recenze - Bylo by poměrně jednoduché najít datum, kdy Foo Fighters odstranili sebeironii z rejstříku výrazových prostředků a transformovali se v banální rockovou kapelu.
Singl Learn To Fly, který vyšel 9. listopadu 1999, doprovodil jeden z nejvtipnějších klipů, v němž frontman a ceněný bubeník Dave Grohl uplatnil talent dělat opičky a mihnul se v rolích pilota, gay-stevarda, tlusté ženské i pubertální holčičky s copánky.
Letecký klip každopádně zakončil sérii vynalézavě odlehčených videí, která začala parafrází reklamy na Mentos (Big Me) a pokračovala snově potrhlým Everlong od Michela Gondryho.
O pár let později už působí Learn To Fly jako nekrolog za schopností udělat si ze sebe srandu - což je u klasické rockové skupiny, která vyprodává arény a stadiony, spolehlivý indikátor ztráty soudnosti. A když už se nesmějí sami sobě, je na čase, aby se jim začali smát jiní.
Nejlepší popis novinky Echoes, Silence, Patience & Grace asi zní, že jde o překlopenou kratší variantu předcházejícího elektricko-akustického dvojalba In Your Honour. Nejenže oba názvy nesou patos, jako kdyby je někdo opsal ze stejného pomníčku na vojenském hřbitově, ale i singl The Pretender je v podstatě refreshovaná verze někdejšího Best Of You.
Foo Fighters - The Pretender
Když si pustíte průvodní video k The Pretender vložené do této recenze, spatříte kapelu, jejíž enormní nasazení a explozivní zvuk odráží útok policejních těžkooděnců. Až se musíte ptát, jestli tahle exaltovaně heroická (jinými slovy neskonale trapná) sebeprezentace je jediný způsob, jak se udržet v mainstreamu.
U Foo Fighters se začíná projevovat platnost syndromu "Staneš se tím, čím nejvíc pohrdáš". Jestliže Nirvana (v níž Dave Grohl kdysi bubnoval) stála v opozici k vyfintěnému bezobsažnému pop metalu konce osmdesátých let, pak Foo Fighters si dnes co do strnulosti s tohle formou v mnohém nezadají. Jen mají lepší účesy.
Poslední alba hrají na maskulinní notu, vrší klišé na klišé - zpomalit, zrychlit, zařvat si - a zbytnělost byste na nich mohli vyučovat stejně názorně jako u propitých jater na výstavě Bodies.
Ne že by všechny ty rockové formule a stereotypy nedokázali Foo Fighters v praxi vydojit. Jejich vystoupení na letošní megaakci Live Earth bylo to nejintenzivnější, co festival nabídnul. Ale pořád tu zbývá lapidární otázka: K čemu?
Poslech Echoes, Silence, Patience & Grace připomíná cestu veřejnou dopravou do práce. Víte odkud, kam i kdy vám to jede a že v autobuse budete polovinu ksichtů znát od vidění.
Není vyloučeno, že zažijete sympatický mikropříběh, němý flirt, který vás vytrhne z letargie (Stranger Things Have Happend). Ale jinak je na té trase všechno dokonale zautomatizované a vlastně se to odehrává bez vašeho vědomí.
V jednom ze starších rozhovorů, které provázely vydání prvních dvou alb Foo Fighters, se Dave Grohl nechal slyšet, že pokud kapela funguje víc než osm let, stane se z ní cirkus. Foo Fighters spolu hrají už o polovinu déle. Tak pořád čekám, kdy se objeví na promo fotkách v červeném fraku, cylindru a s opičkou na vodítku.
Foo Fighters: Echoes, Silence, Patience & Grace. CD, 51 minut, Sony BMG 2007.
