reklama
 
 

Foals: Uspokojení po dobrém koncertě trvá mnohem déle než po sexu

7. 8. 2016 16:09
Britští Foals se začátkem léta opět podívali do tváře českému publiku, když dorazili jako headliner druhého dne premiérového ročníku pražského festivalu Metronome. „Spoléháme jen sami na sebe. Nemáme tanečnice, sbory nebo nějaké megalomanské předtočené doprovody. Všechno to jsme my sami, nemůžeme se na nic vymlouvat a často je to velký tlak,“ říkají v rozhovoru kytarista Jimmy Smith a basák Walter Gervers.

Jaký je vlastně stav krátce po dohraném koncertě? Není to okamžik podobný orgasmu?

Jimmy: Oproti orgasmu je stav po odehraném koncertě úplně něco jiného. Příjemný stav po sexu trvá poměrně krátce, ale když odejdeš z pódia po dobré show, to následné uspokojení si užíváš mnohem déle.

Walter: Občas se ale stane, že se ti na pódiu něco nečekaného přihodí. Stačí nějaká nepříjemná maličkost, a ačkoliv odehraješ dobrý set a publikum i tví spoluhráči jsou po koncertě nadšení, ty s nimi ty pocity nesdílíš a cítíš se neuspokojeně a divně. Je mrzuté, když se něco takového přihodí.

Pouhé dva dny před Metronome festivalem jste hráli na slavném Glastonbury. Jaký je odtamtud váš nejsilnější zážitek?

Walter: Prvního člověka, kterého jsem viděl bezprostředně po našem koncertě, byl bubeník Metalliky Lars Ulrich a hned po něm Bradley Cooper, populární americký herec. Byl jsem z toho tak vedle, že jsem si nemohl vybavit jeho jméno. Hodně jsem ho tím pobavil.

A co váš set? Hodně nadpozemský zážitek?

Jimmy: Bylo to skvělé! Hráli jsme na Pyramid Stage a bylo to prostě ohromné, ale zároveň hodně stresující. Byli jsme docela unavení z cesty tourbusem a pak prostě vylezeš na pódium před tu masu lidí a nemůžeš se z toho vzpamatovat. Mohlo tam být 50 nebo 60 tisíc lidí, někdo dokonce tvrdil, že 90 tisíc. Stojíš tam, řešíš to jen sám sobě a moc nevíš, co si s tím počít. Nakonec musíš sám sebe přesvědčit: “No tak chlape, neřeš to a prostě si to užij!”

Walter: Byl to takový zvláštní typ stresu. Nic ve smyslu, že poděláme show. Něco takového jsme zažili úplně poprvé a stále se to snažíme nějak zpracovat.

Podobnou zkušenost už jste ale museli mít z dřívějška, jelikož na Glastonbury jste letos nehráli poprvé.

Jimmy: Letos to bylo dokonce celkově počtvrté, ale poprvé, co jsme vystupovali na Pyramide Stage. A to je úplně jiný level.

Byl to váš dosud nejsilnější koncertní zážitek v kariéře?

Walter: Neřekl bych, že to byl nejlepší zážitek, který jsem kdy jako muzikant zažil. Poslední dobou sice často hráváme hlavní sloty před opravdu početným publikem, ale to nikdy nebyl náš cíl. Během našich vystoupení se totiž spoléháme jen sami na sebe. Nemáme tanečnice, sbory nebo nějaké megalomanské předtočené doprovody. Všechno to jsme my sami, nemůžeme se na nic vymlouvat a často je to velký tlak. Na těch obřích koncertech, jako bylo i poslední Glastonbury, máme pocit, že se trochu odcizujeme. Vlastně i pražský koncert jsme si užili víc než poslední Glastonbury. I tak si to ale budu pamatovat do konce života.

Jimmy: Já jsem si to vystoupení užil hlavně po koncertě. Zašel jsem na místo, kde jsem kdysi sám kempoval, možná i na stejný záchod. Dal jsem si cigáro tam, co kdysi. Určitě jsem tam tehdy ani nepřemýšlel, že budu mít jednou kapelu. A najednou mi došlo, že je jen pár minut po setu Foals na Pyramide Stage. Neskutečné! Byl to skvělý poct, protože je to patrně nejlepší stage na světě. Až se tam objevíme příště, bude to ještě úžasnější.

Jaký je první zásadní rozdíl, který vás napadne mezi festivaly, jako je Glastonbury, a menšími jako třeba Rock for People, kde jste hráli před třemi lety?

Jimmy: Určitě už zmíněný tlak a stres. Čím menší akce, tím víc bývá v pohodě a tím víc si to svým způsobem užíváme. Stresující faktor na Glastnobury není jen ten ohromný dav, ale i přítomnost kamer. Dlouho před festivalem do tebe lidi kolem hučí, že to bude natáčet BBC a budou na tebe koukat miliony lidí doma u televize. Tenhle festival je takový mírumilovnější. Váleli jsme se na sluníčku, hráli fotbal, zašli do místního baru a pak jsme prostě zahráli super koncert. Zkrátka jsme byli v klidu, což je pro samotný výkon na pódiu to vůbec nejlepší!

V Praze s vámi na jednom festivalu vystupoval i Iggy Pop. Troufám si tvrdit, že po smrti Lemmyho je momentálně právě on rokenrolovým králem. Souhlasíte?

Jimmy: Jednoznačně! Měl jsem Lemmyho rád, ať odpočívá v pokoji. Ale Iggyho bych určitě nazval skutečným praotcem. Právě on s tím vším přišel. Díváš se na interview z roku 1970, kdy byl snad nejnenáviděnější postavou v celé Americe. On přijde, sedne si do křesla a ty jenom zíráš, jak je strašně chytrý a zároveň neskutečný drsoň. V jeho podání je muzika vášeň, což v případě Motörhead podle mě nebyla. Iggy je prostě neskutečný a, nehledě na to, co zrovna dělá, si veškeré pocty zatraceně zaslouží.

Co pojí Iggyho a vašeho zpěváka Yannise, je ztráta kontroly na pódiu. Sám Yannis o tomhle pocitu mluvil v jednom interview. Přichází tohle odproštění přirozeně, tedy jako účinek adrenalinu, nebo je to trochu hra?

Jimmy: V kapele je každý trochu jiný. Třeba já osobně kontrolu neztrácím. Yannis si to jede po svém, on je týpek, který to tak má. Já stojím na pódiu a hledím si svého. Je to o osobnosti.

Walter: Adrenalin je pro Yannise zásadní faktor, protože on je zpěvák, takže je kolem něj soustředěno mnohem víc energie. A ta koncertní atmosféra na něj působí mnohem víc než na zbytek kapely, protože publikum bezprostředně reaguje právě na něj. My jsme tam taky a pozorujeme to, ale s davem je nejtěsněji propojený Yannis. Minimálně zpěv publika, který on může částečně řídit a vyprovokovat, je ohromně silné spojení.

Yannis se často vydává vstříc fanouškům do davu. Zažili jste v tomhle ohledu něco opravdu nepříjemného?

Jimmy: No jasně. Jsou momenty, kdy hodně lidí v bouřícím davu popadá, což z pódia vypadá vcelku zábavně. Často je to dost hukot, ale v pozitivním slova smyslu. Může to vypadat docela divoce nebo násilně, ale věřím tomu, že naši fanoušci jsou rozumní, chtějí si koncert užít se vším tím řáděním kolem, ale zároveň mají k sobě vzájemně respekt a nechtějí nikomu ublížit.

Myslím, že máš pravdu, ale ptal jsem se na něco jiného. Stalo se přímo Yannisovi během jeho výletů mezi lidi něco nepříjemného? Třeba holky, co by z něj stáhly triko?

Jimmy: Ano, to se jednou stalo. Ale ten úplně nejděsivější zážitek se stal před pár lety, už si nepamatuju kde. Když se vracel z davu k zábranám mezi publikem a pódiem, ochranka ho držela za ruce, lidi v davu ho drželi za nohy a najednou ho začali z každé strany tahat k sobě. To bylo poprvé, kdy skutečně vyšiloval. V očích měl výraz “Oni mě snad roztrhnou vejpůl, já tady umřu”, ale security to nakonec zachránili. Yannis měl po tomhle incidentu modřiny na těle kolem dokola přesně v místech, kde byla zábrana, přes kterou ležel. Přitom celá ta situace vypadala úplně neškodně, protože v publiku nebylo nijak moc lidí.

Vzteká se někdy Yannis, když se přihodí něco nepříjemného?

Jimmy: Ne. Ví, do čeho jde. Je to riskantní, ale kromě zmíněného průšvihu se nic podobného nestalo. Jednou mu ukradli peněženku, takže od té doby chodí do davu s prázdnými kapsami.

Pojďme k hudbě. S každou vaší deskou jste udělali znatelný progres. Dokážete si představit, kam až se můžete dostat s další nahrávkou?

Jimmy: Ani náhodou. Nemáme nejmenší tušení, jak bude znít další deska a to je na tom to vzrušující.

Walter: Každý z nás doufá, že bude vypadat právě tak, jak by on rád, ale ve výsledku to může dopadnout jakkoliv. Ten čas před nahráváním, kdy třeba na něčem začneme dělat, pak už se k tomu nikdy nevrátíme a já se ptám sám sebe, jak to všechno ve finále dopadne, tak tenhle čas mám opravdu rád.

Od začátku hrajete ve stejné, nezměněné sestavě. Jaký je váš recept, jak spolu takovou dobu vydržet?

Walter: Tohle jsme se naučili v prvních letech kapely. Bylo mezi námi spoustu věcí, které jsme si vzájemně neřekli, protože jsme prostě chtěli fungovat v klidu a míru. Ale stejně jako ve vztahu musíš být upřímný, aby ty problémy nebublaly pod povrchem a jednoho dne z ničeho nic nebouchly. Díky tomu, že jsme k sobě upřímní, spolu stále můžeme trávit čas v jedné šatně. A to je hlavní předpoklad, aby spolu kapela dlouho vydržela. Některé bandy kolem nás spolu hrají třetinu času, co my a mají to úplně jinak. Netráví spolu čas, mají oddělené šatny, členové se neobejmou. Když je to v kapele takhle, je to průser, hra skončila.

Rád bych vám na závěr složil poklonu za klip k písničce Late Night, úžasný kousek. Vnímám tam symboliku koloběhu života, tedy početí, zplození a smrt. Ale co ten opilec, je v tom symbolika ničitele?

Walter: Já ti spíš řeknu historku s tím oběšencem, který v koloběhu života symbolizuje smrt. Ten herec se během natáčení vinou technické závady téměř skutečně oběsil. Stáli jsme kolem něj, když visel na tom laně a říkali si “Proboha, my jsme někoho zabili?” Nakonec to ten frajer ustál. Zahlásil, ať mu doneseme nějakou vodu a že to jdeme natočit znova a pořádně. To nepochopíš.

autor: Petr Adámek | 7. 8. 2016 16:09

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama