Floex: Lidé si dnes nevšímají, že za okny hoří svět

Adam Pešek
13. 9. 2013 14:25
Rozhovor s Tomášem Dvořákem o EP Gone a experimentální středověké elektronice
Floex
Floex | Foto: Michal Pajdiak

Rozhovor - Není v Čechách moc hudebníků, jejichž tvorba by oslovovala širší vrstvy posluchačů i v zahraničí. Producent, skladatel a klarinetista Tomáš Dvořák si vybudoval jméno se soundtracky k nezávislým hrám Samorost a Machinarium. Po vydání druhé autorské desky s projektem Floex, v němž propojuje downtempo elektroniku s akustickými nástroji, ho pak dokonce vyzvalo ke spolupráci progresivní vydavatelství Denovali Records.

Jeho první počin u německého labelu, kde vydávají mimo jiné Hidden Orchestra nebo The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, představuje krátké EP pojmenované po apokalyptické skladbě Gone.

Floex
Floex | Foto: Tomáš Jakubec

Přestože nahrávka přichází s více než ročním odstupem od řadovky Zorya, uzavírá na ní Floex tvůrčí kapitolu, kterou se zmíněnou deskou načal. Momentálně se věnuje práci na soundtracku k třetímu pokračování hry Samorost a po jejím dokončení se chce zavřít do studia, aby svou autorskou diskografii znovu rozšířil.

A právě o budoucích plánech, expanzi do zahraničí nebo o nových videoklipech doprovázejících aktuální EP Gone jsme si s Floexem povídali.

Aktuálně.cz: První skladba na novém EP se jmenuje Saturnin Fire and the Restless Ocean. Proč?

Tomáš Dvořák: Je to delší a osobní příběh, ale vlastně je celá skladba o nestabilitě. Mám jednoho kamaráda čínského doktora a ten mi popisoval různé formy vnitřní stability, způsoby nastavení harmonie mezi hlavou a srdcem. Je tam přirovnání jasného živého ohně a klidné hladiny oceánu. Tohle je převrácené. Oheň je takový přidušený, zádumčivý a hladina oceánu nepokojná.

A.cz: Saturnin v názvu tedy nemá nic společného s románovou postavou?

Ne, je to vyjádření toho skomírajícího ohně, ale víceznačnost Saturnina mi přijde vtipná, tak sem vypustil to „e" na konci, které by normálně ve slově Saturnine mělo být. (smích) Hledal jsem nějaké slovo, které nestabilitu vyjadřuje. Je mottem celé desky, objevuje se na ní v různých polohách, v makro i mikro rovině, uvnitř člověka i v celém světě, což představuje třeba skladba Gone.

A.cz: Měl jste koncept předem promyšlený?

Vyplynulo to. O různých věcech často přemýšlím a ty moji hudbu ovlivňují. Čím jsem starší, tím víc se v ní projevují moje úvahy. Je to v každé písničce a neměla to být žádná apokalyptická vize, ale spíš jakási melancholie nad tím, jak o něco přicházíme.

Floex a Sára Vondrášková
Floex a Sára Vondrášková | Foto: Andrea Petrovicová

A.cz: Zmínil jste apokalyptický klip Gone. Ten také vyplynul až časem?

Vymyslela ho Anna Stuart, což je kamarádka, která mi také píše texty. Dlouho jsem hledal textaře a díky ní teď můžu říkat, že dělám písničky. Předtím, než jsem ji poznal, byla pro mě zpívaná skladba složitě naplnitelný formát. Vzniklo to tak, že jsem s ní udělal text na písničku Gone a ona mi nabídla, že k tomu udělá i videoklip. Objevila tapisérie v klášteře Angers kousek od Paříže, které zobrazují apokalypsu. Chtěla v klipu převést některé z těch obrazů do současnosti, vytáhla z nich význam a udělala z něj třeba scénu ve městě.

A.cz: Vůbec jsem nevěděl, že předlohou byly tapisérie…

Anna to nechtěla zdůrazňovat, protože jí nepřišlo, že je to nějak zásadní. Mně se to zdálo jako zajímavý koncept a hrálo to důležitou roli při vzniku, kdy podle nich komponovala scény.

A.cz: … a našel jsem si tam vlastní motiv střetu rodinných tradic, přírody a městského prostředí. Takový záměr tam původně nebyl?

Každý dnes dělá umění hodně otevřené. Pro mě je to o zachycení momentu, kdy končí svět. V některých scénách hoří baráky a svět se rozpadá, ale lidi si tam pořád slaví narozeniny nebo si dělají vlastní věci, jako kdyby se nic nedělo. Myslím si, že to je metafora dnešní doby. V tomhle světě se dějí velké změny a my si jich nevšímáme, v toku našeho života a našeho času jsou zdánlivě pozvolné. Ve skutečnosti je tomu ale naopak. Tohle tam pro mě bylo nejdůležitější, že ve slow motion scénách lidem za hlavama hoří baráky, ale oni si dál drží svůj styl života. Postava Sáry tam má být spíš jako víla, která apokalypsu metaforicky zvěstuje. Ale to je samozřejmě jenom jeden výklad.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

A.cz: Vypovídá EP něco o tom, kam se bude Floex dál ubírat?

Neřekl bych, snad kromě toho, že mě teď třeba víc zajímají písničky. Je to pro mě spíš uzavření předchozí desky Zorya. Původně jsem to tak i zamýšlel, jako singl, ale pak to Denovali vzali za své a chtěli udělat desku, tak jsem ji rozšířil.

A.cz: Znamená to, že nová deska Floex se momentálně nepřipravuje?

To ano, ale bude dost jiná, o dost větší posun.

Foto: Aktuálně.cz

A.cz: Dokázal byste říct jakým směrem?

Asi ano, ale může to dopadnout úplně jinak. Teď jsou ty věci víc elektronické a s jasnějším zvukem. Vybral jsem si určitý soubor nástrojů a postupů a s nimi chci pracovat. Dřív jsem se víc snažil, aby každá skladba měla jinou barvu, aby to bylo víc rozkročené.

Hodně mě teď zajímá hledání primárnějších zdrojů, odkud to všechno přichází. Mám teď například některé skladby inspirované tarotem. Ne, že bych si nějak vykládal skladbu, ale tarot popisuje možné životní cesty, jsou v něm všechny univerzální emoce a životní situace. To se mi líbí, protože hudbu stále beru v první řadě jako vyjádření emocí. Je to hrozně zajímavé napojení, třeba si vezmu jednu kartu a na ni udělám skladbu - o těch emocích i příběhu, který se může kolem vymyslet. Teď jsem třeba udělal jednu na viselce. Je to taková podivně experimentální středověká elektronika. (smích)

A.cz: Například při živých vystoupeních prošla velkým vývojem skladba Mecholup. Od akustického zvuku až k dnešní podobě, kdy ji na koncertech hrajete s elektronickými taby. Dá se na ní ilustrovat to, jak se mění vaše uvažování o hudbě?

To zase ne. Chtěl bych teď dělat víc techno věci, ale akustický svět mě pořád zajímá. Jen ho nechci využívat prvoplánově, chci jít víc do hloubky. Zajímá mě používat elektronické prvky a tvořit s nimi stejně organický pocit, jako vytváří akustické nástroje. A naopak. 

Floex
Floex | Foto: Tomáš Jakubec

A.cz: Letos jste podepsal u německého progresivního labelu Denovali. Jak se povedlo spolupráci navázat?

Oslovili mě. Já už bych dnes asi nikam nepsal. Když jsem dělal Zoryu, komunikoval jsem s nějakými lidmi a docela mě to odradilo. Spousta energie, která k ničemu kloudnému nevedla. Největší úlet byl, že jsem jednal s člověkem z Warp Records, který pro ně hledá nové talenty. Zajímal se o moje věci a strašně jsem se k tomu upnul. Samozřejmě z toho nic nebylo, jenom si to poslechl a řekl, že ho to nezajímá. Pak jsem tři nebo čtyři měsíce jednal s vydavatelstvím Tru Thoughts. Už bylo vydání dojednané, ale nakonec to odřekli.

Zjistil jsem, že má váhu, buď když ti člověk sám od sebe napíše, nebo když tam působí umělec, který tě doporučí. Nechci to generalizovat, ale nemyslím si, že by jiným způsobem mohlo něco vzniknout pro neznámého umělce. U mě to vzniklo přes Hidden Orchestra, kteří tam vydávají. Protože mě Joe (Acheson, pozn. red.) podporuje, tak mě tam doporučil.

Foto: United Islands

A.cz: Co vám nové vydavatelství přineslo?

Hodně se to posunulo třeba s živým hraním. Dělají i booking a začaly tím vznikat zajímavé nabídky.

A.cz: Například do konce roku hrajete takřka výhradně v zahraničí, to je také práce Denovali?

Zhruba tak polovina. Příští rok už nechci vůbec hrát živě a jenom ve studiu dělat nové věci, protože jsem zjistil, že se nedá všechno skloubit. Tenhle rok jsem už taky vůbec neměl hrát, ale nakonec jsme dostali tak zajímavé nabídky na koncerty, že to nešlo odmítnout.

A.cz: Skladbu Time to Go jste pro nové EP nahrál s Jiřím Libánským, s nímž příležitostně vystupujete jako Orlak. Chystáte s projektem nějakou nahrávku? A jak došlo k jeho propojení s Floex?

Jirka je kamarád, se kterým se scházíme už tak šest nebo sedm let u mě doma. V projektu hraje důležitou roli improvizace. Vzniklo to tak, že jsme si prostě hráli pro radost. Pak jsme si řekli, že bychom to mohli zkusit živě. Vedli jsme nekonečné debaty o tom, jak má koncert vypadat. Jirka by radši hrál jenom improvizace, má pocit, že hudba musí vznikat v přítomnosti. Já jsem zdeformovaný tím, že celý život dělám skladby a baví mě je budovat. Výsledkem je, že hrajeme půl na půl - polovina jsou připravené skladby a polovina improvizace.

S tím také souvisí, že nevíme, jak uchopit tu nahrávku, když vycházíme z improvizace. Pozitivní i negativní na tom je, že s Orlak nemáme žádné ambice. Já bych chtěl něco udělat, ale jak to pro nás není stěžejní, neustále to odkládáme.

 

Právě se děje

Další zprávy