Recenze - Pokud vás recenze na Aktuálně neodradila od nového alba Röyksopp, tak už jste si bezpochyby potvrdili, že nablejskanou špičkou na tomhle vánoční stromečku je hostující zpěvačka Karin Dreijer Andersson.
I když se snaží zpívat jemně, cosi v jejím hlase pálí jako tekutý dusík. Karin Dreijer zní ostře a křehce zároveň. Jak dítě, které muselo předčasně dospět; ani si nechci vymejšlet, co se mu mohlo přihodit. I kvůli této ingredienci se z jejího sourozeneckého dua The Knife stala jedna z nejzajímavějších kapel poslední dekády a deska Silent Shout figurovala ve všech kritických anketách za rok 2006.
Jako Fever Ray nyní Karin Dreijer vydává sólové album, které se k The Knife má hodně podobně jako The Eraser Thoma Yorkea ke tvorbě Radiohead, experimenty Atlas Sound k Deerhunter nebo kolážovitou, jakou předvádí Panda Bear vůči Animal Collective. Všechny odbočky charakterizuje skromnost, úkrok od jednoznačnosti (dá-li se to tak o zmíněných kapelách říct) ke skicovité deníkovosti.
Můj naprostý úžas z The Knife vždy pramenil z toho, že jsem se nikdy předtím nesetkal s elektronikou, jejíž chlad by byl plnější citů. Zároveň kdykoli se pustili do citací trashového popu, nikdy to nebylo pro odlehčení - jako kdyby se s lehkomyslností vkrádalo něco zlověstného, za co bude posluchač okamžitě potrestán.
Pokud by se úvaha ubírala směrem, že s Fever Ray odhodila Karin Dreijer středověkou lékařskou masku s dlouhým zobákem, kterou si The Knife nasazovali na všechna focení i rozhovory a svlékla se z teletubbies-overalu, v němž s bratrem koncertovali, pak je to pravda jen částečně.
Fever Ray je na straně nedokonalosti - i s vypiplanou produkcí. Dopřává si prostor pro chyby, budí zdání upřímnosti, ale už v okamžiku, kdy shlédnete videoklipy k singlům If I Had a Heart a When I Grow Up, pochopíte, že Karin Dreijer možná odložila masku, ale přes oči má pořád škrabošku.
Distance tu totiž zůstává, jen už není ryze digitální - ale naprosto staromódní - a daná nespavostí, která se v textech The Knife sice objevovala často, ale na Fever Ray se z ní stává leitmotiv (Triangle Walks, Concrete Walls, Keep the Streets Empty for Me).
Karin se během nahrávání alba narodilo druhé dítě, a co může novopečenou matku postihnout víc než nedostatek spánku? Vědomí, že hluboká fáze nepřijde a na sny nemá smysl čekat; místo nich se dostavují jen jakési polohalucinační výjevy na hranici bdění. A ta škraboška je napůl známka záhady a napůl způsob, jak zakrýt kruhy pod očima.
U Fever Ray stejně jako třeba u Björk se dá pod přehozem archetypů strašně snadno přehlédnout, jak moc jsou jejich alba globální hi-tech. Nejdřív vás to trkne u motivů, které spíš než severské ságy připomínají čínskou restauraci s přepáleným olejem nebo soundtrack Americké krásy.
Plně vám to dojde, když zjistíte, že inspirací pro Fever Ray bylo album Anonymous od kapely Mikea Pattona Tomahawk, na němž v klasické rockové sestavě zhudebnili indiánské písně z přelomu 19. a 20. století.
Pak ještě Karin zmíní film Jima Jarmusche Dead Man a Zrzavou veverku Julio Medema, aby bylo zcela zřejmé, odkud se atmosféra dezorientované ospalosti a nejistoty kolébající se na hladině daleko od obou břehů bere.
Z vyjmenovaných citací by se dala natočit dokonalá popová deska, ovšem to by Karin Dreijer musela mít popové uvažovaní, které upřednostňuje hojnost a nadbytek, snaží se nabízet různobarevné varianty. Namísto toho Fever Ray vytahuje z cizích mytologií a produktů zábavního průmyslu něco, o čem máte pocit, že bylo její „odjakživa". Co už byste po tvůrci měli chtít víc?
Fever Ray: Fever Ray, CD, 48 minut, vydala firma Rabid Records / Mute.
