Barcelona - Ten týpek s tričkem „Shoegazer" by se měl stát maskotem letošního festivalu Primavera Sound 09 v Barceloně, protože kyselinová psychedelie prostupuje takřka celým line-upem. Začalo to hned v pátek v šest večer na Pitchfork pódiu s brooklynskými Crystal Stilts, kteří berou Jesus & Mary Chain natolik vážně, že taky mají dokonce stojící bubenici.
Acid se dal polykat i z bezkonkurenčně nejextatičtějšího vystoupení zaměstnanců bývalé kominické firmy: kalifornských Crystal Antlers, kteří by 18. srpna měli dorazit i do Prahy.
Nicméně spacerocková rocková fascinace kulminovala na Rockdelux scéně s britskými Spiritualized. To kobaltové moře, které měli během hraní v zádech, jen zdvojovalo to, co sami vytvářeli na pódiu. Na rozdíl od čtvrtečních My Blood Valentine jsou už ale Spiritualized typická devadesátková kapela, která musela čelit líbivému brit-popu - proto se naučili distorzní plochy vyrovnávat oddychovými popinami.
A tak když ve skladbě Ladies and Gentlemen We Are Floating in Space nastoupí černošské vokalistky s elvisovským Can't Help Falling in Love, pochopíte, že kapela se snaží na tomhle tripu působit jako zkušený průvodce, který ví, kdy přestat s chozením po památkách, kdy vyrazit na shopping a kdy zastavit na čůrání.
Takřka ihned po Spiritualized se na Estrella Dam pódiu objevila další ikona, která si svou největší slávu zažila v devadesátých letech s kapelou Pulp. Jarvis Cocker nejprve zkusil pár vět španělštinou, které nikdo nerozuměl, a pak odstartoval svůj set skladbami Angela a Further Complications ze stejnojmenného, pouhých čtrnáct dni starého alba.
Na něm se Jarvis pokusil svůj vyjemnělý projev zdrsnit tím, že nahráváním pověřil Stevea Albiniho (mj. Nirvana, PJ Harvey, Manic Street Preachers) a podobně rockový projev měl úvod jeho vystoupení na festivalu. Nicméně místo syrovosti to spíš vypadalo, jako kdyby Jarvis Cocker - teď již s dokonalou vizáží kousavého oponenta vaší diplomové práce - chytil Caveovu nemoc a pokoušel si ve středním věku sugerovat zpozdilé ranařství.
Naštěstí se z té choroby hned během úvodu vypotil a pozvolna přešel ke klidnějším vypravěčským kusům, které mu jdou nejlépe. Cocker je totiž především textař, kterému jde narace, umí stavět příběh, popisovat setkání a rozcházení; k tomu ale potřebuje prostor - viz ideální I Never Said I Was Deep. Jakmile musí naplnit standardně údernou rockovou formuli, která si vyžaduje slogany a úsporné štěky, stane se z něj jen legrační bijec do propadlého hrudníku.
| Čtěte také: Barcelona vyměnila fotbalový šampionát za hudební Bat for Lashes přivádí pohádky do nočního velkoměsta Bloc Party: Víkend ve městě následuje kocovina |
Ačkoli je dramaturgie Primavery vytříbená a je z ní výrazně cítit jeden rukopis, masu tvoří shoe i nu-gazeové variace nebo hrdinové amerického undergroundu osmdesátých let (v pátek Throwing Muses nebo Shellac). Proto působí jako naprosté zjevení, když cokoli výrazně žánrově vybočí tak jako Natasha Khan neboli Bat For Lashes.
Objevila se na pódiu v upnutém černobílém pruhovaném kompletu, který mohl trochu připomínat ochočenou zebru - už proto, že ona by se za Dopplerův jev asi nikdy nepřevlékla. Její cinkrlátkové melodie se zvukem spinetu a tanečního beatu působily v kontextu stroze betonového parku a záplavy kytarových vazbičů jako příchod dítěte, které trpí chorobnou bájivostí.
Proudy fantazie, které působí hravě, jsou ale asi tak stejně nevinné jako tvorové ve Faunově labyrintu, kde snění představuje útěk od týrání a překrývá skutečně tekoucí krev. Minimálně tak znělo akustické podání singlu Prescilla nebo tanečně hypnotizující What's a Girl to Do?
„Hej, Barcelono, no tak probuďte se. Tohle má přeci být vaše hodina, ne?" zasmál se na natřískaný prostor pod Estrella Damm scénou Kele Okereke z britských Bloc Party a je fakt, že lidi už jako kdyby v těch půl třetí chrněli.
Až do doby, kdy do nich Bloc Party s elegancí i nesmírným švihem narvali sérii singlů Hunting for Witches, Song for Clay (Disappear Here), Banquet a This Modern Love. V tu chvíli už všichni Katalánci trsali jak na salsu.
V kšiltovce a kraťasech působil Okereke jak ztracený školák, jehož máte chuť se ujmout a nasměrovat na cestu domů. Ale sotva ve vás zvítězí opatrovnictví, zjistíte, že to nejste vy, kdo ho vede domů, ale on, který ve vás vzbudil úplně jiné bezstarostné přemýšlení o životě.
Jestli takový set předvedou Bloc Party červenci na festivalu Rock For People, tak ho srovnají se zemí, i když je to letiště. Úplně ho vyhladí jak plovoucí podlahu.
