Album otvírají čvachtavé zvuky nože, který se v rychlém sledu opakovaně zabodává do lidského těla. Následuje ženský výkřik. "Tak si pojďte odpočinout. Natáhněte se a užívejte si to. Než přijde koroner," vítá posluchače o kousek dál hlas Alfreda Hitchcocka. A neméně přívětivě se loučí: "Pokud vás nikdo nezabil, mohu propříště jen popřát víc štěstí. A pokud jste zabiti byli, tak dobrou noc, ať už jste kdekoliv."
Břitké, sarkastické proslovy Eminem vysamploval z Hitchcockova jediného alba mluveného slova a doprovodné hudby, které vyšlo v roce 1958. Od slavného režiséra hororového filmu Psycho zkopíroval také motiv na obalu desky, kde je Eminem vyfocen s pistolí u hlavy z jedné strany a obrovskou sekerou z té druhé. Aby mu album neodmítli vystavit někteří prodejci, vznikly i dvě mírnější verze: na první je Eminem pouze s lopatou v ruce, na druhé prostě jen vraždí pohledem.
To, že se námět Hitchcockovy původní fotografie přes zjevnou nadsázku stal po 62 letech nepřijatelným, dobře ilustruje motivy a prostředky, kterými na sebe Eminem dlouhodobě strhává pozornost.
Je obdivuhodné, že také na své jedenácté studiové nahrávce a více než 20 let od chvíle, kdy představil své temné, koncentrovaně zlé alter ego jménem Slim Shady a nevybíravými rýmy pozurážel polovinu americké popkultury, mu hra založená na stejných principech pořád vychází.
Také v případě nového alba kritici spíš než na hudbu reagují na nášlapné slovní miny, které sem Eminem umístil bez očividných varování: pozor, ironie, nic pro slabé povahy. Přitom Music to Be Murdered By je další deskou, kde raper krom svalnatých rýmů zachycuje i odraz společnosti, jak ho sám vidí v temném zrcadle. A v něm stejně tak pozoruje vlastní démony i nejednoduchou, roztříštěnou osobnost.
Největší pozdvižení vyvolalo pár řádků ve skladbě Unaccommodating, kde Eminem pro jedno přirovnání používá obraz tragického teroristického útoku na koncertě americké zpěvačky Ariany Grande v anglickém Manchesteru. "Pryč, bomby," křičí Eminem před multifunkční halou, kde v roce 2017 skutečně zůstalo 22 mrtvých a 119 zraněných.
Že je to neuctivé k pozůstalým, krátce po vydání alba konstatoval i starosta Manchesteru. Ale stejně tak Eminemovi chybí úcta v jiných pasážích, kde se přirovnává k americkému masovému vrahovi Richardu Ramirezovi nebo bostonskému škrtiči Albertovi DeSalvovi.
Překračování hranic, nadávky, kontroverze, otřesná přirovnání i líčení nepříjemných scén a ježdění ostřím po krví pulzujících tepnách korektnosti jednomu z nejproslulejších raperů planety v prvním plánu opakovaně přinášejí to nejdůležitější: pozornost. Zároveň jejich intenzitou a nesmlouvavostí dovede odmaskovat pokrytectví.
Leckdy to působí samoúčelně. Eminem odkazuje na hnutí #MeToo, mluví o násilí na ženách, směje se mladým raperům, že se netrefí do rytmu. Utahuje si z homosexuálů, touží rozmetat hudební kritiky. Při letitém nadávání úplně na všechno a s blížící se padesátkou na krku může působit jako stárnoucí zahořklý chlap, kterému ujel vlak. Protože taková adresnost, přímost a bezskrupulóznost už se přece dnes ve slušné společnosti nenosí.
Že pro veterána Eminema neexistuje hranice mezi tím, co je ještě vhodné říkat a co už ne, přitom zůstává nejlepší vizitkou desky, na které jde jistá zahořklost ruku v ruce se svobodomyslností.
Zvlášť patrných kontur Eminemova hra na nenávist nabývá, když své temné zrcadlo náhle převrátí - jako v případě prvního singlu Darkness, výjimečné nahrávky, která pojetím odkazuje k raperovu největšímu hitu Stan z roku 2000.
Ve skladbě postavené na melodii Simonova a Garfunkelova hitu The Sound of Silence se Eminem psychoanalyticky noří do hlavy Stephena Paddocka, nechvalně proslulého střelce, který před třemi lety na festivalu v Las Vegas zmasakroval 59 lidí a 527 jich zranil. Z Eminemova mnohoznačného textu i podání, ve kterém dlouho nejsou zřejmé osoby ani obsazení, posluchače mrazí.
Raper, na jehož deskách se neustále střílí, umírá a zase střílí, ke skladbě vyrobil i působivý videoklip. Jeho závěr mění v politický apel za zpřísnění benevolentních amerických zákonů o držení zbraní. Pokrytectví je to tedy nakonec jen pro ty, kdo netuší, co se děje pod povrchem jeho zdánlivě pouze násilné a neurvalé hudby.
Kromě kontroverzních momentů a jedné opravdu silné a temné písně je Eminem na nové nahrávce ve formě i hudebně. Byť už příliš nevykračuje mimo vyzkoušená témata a znovu má za zády osvědčeného producenta Dr. Dre, vznikla zábavnější a různorodější deska než předchozí Kamikaze.
Ta nová obsahuje energický, spoustou hostů zpestřený staromilský hit jako z devadesátých let jménem Yah Yah, dále rozhýbanou Godzillu, ve které účinkuje nedávno tragicky zesnulý mladý hiphoper Juice Wrld a má freneticky odrapované finále, kde Eminem v rychlosti potvrzuje svou neuvěřitelnou techniku. A pak jsou tu klasické popové spolupráce s písničkářem Edem Sheeranem či Skylar Grey, spoluautorkou Eminemova někdejšího hitu Love the Way You Lie.
Eminem se nepouští do žádných experimentů. Účelně kombinuje staré s novým. A obecně dbá na groove, jako v nakažlivém Lock It Up, kde skvěle využívá medový soulový hlas zpěváka a multiinstrumentalisty Andersona Paaka.
I když v Eminemově kariéře nejde o žádný převrat, natož obrat, právě díky těmto detailům je Music to Be Murdered By důstojnou, propracovanou, perfektně odvedenou a zábavnou rapovou deskou. Pokud posluchač přistoupí na to, že zatvrzele nekompromisní Eminem hraje všemi odstíny, jaké jen může nabrat krev - na plátně i v obyčejném světě.
Eminem: Music to Be Murdered By
Aftermath Entertainment/Universal Music 2019
