Rozhovor - Od psaní písní pro Kylie Minogue přes skladbu z Pána prstenů: Dvě věže a bláznivý hit Jungle Drum až po introspektivní elektronické písničkářství posledních desek - to všechno je islandská zpěvačka Emilíana Torrini, jedna z nejzajímavějších osobností evropského popu. Na Colours of Ostrava vystoupí v pátek 18. července.
Nečekejte, že se tím sama bude chlubit, ale zpěvačka Emilíana Torrini hrdě kráčí ve šlépějích své krajanky Björk. I její cesta začala ještě v pubertě deskami coververzí a první krůčky ve Velké Británii provázel label One Little Indian. Stejně jako Björk umí skákat mezi žánry, a když její slavnější kolegyně na poslední chvíli odmítla zazpívat píseň Gollum's Song pro druhý díl filmové ságy Pán prstenů, Emilíana Torrini ji nahradila a svoji šanci chytla za pačesy. O rok později si islandská zpěvačka italského původu odnesla nominaci na Grammy za spoluautorství písně Slow od Kylie Minogue. Její hlas zní také na deskách Gus Gus, Thievery Corporation či Paula Oakenfolda.
"Námezdní práce" je ale jen začátek, Torrini má za sebou také vlastní úspěšnou diskografii čítající čtyři studiové desky a několik hitů - ten největší z nich Jungle Drum v roce 2009 vedl dva měsíce německou a australskou hitparádu a islandská vláda s ním v oficiálních klipech vítá turisty do své země. Jak se mohli přesvědčit fanoušci před čtyřmi lety při její české premiéře v Paláci Akropolis, Torrini umí být na pódiu energická i výstřední, její písně ale mají také rozměr intimních zpovědí ženy, která musela hledat v nesmlouvavém světě hudebního průmyslu vlastní cestu.
Torrini těží ze spolupráce s londýnským producentem Danem Careym, který s ní spolupracuje od druhé desky Fisherman's Wife z roku 2005. Podílel se na deskách Franz Ferdinand, Hot Chip nebo Mystery Jets a s Torrini natočil i její poslední album Tookah, za které si vysloužili čtyři nominace na výroční islandské hudební ceny.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví o své minulosti, lásce k Islandu i ambicích do budoucnosti. "Snažím se ustát svoji roli ženy a matky fungující v hudební branži, aniž bych musela předstírat, že jsem někdo jiný," říká Emilíana Torrini, jejíž vystoupení na Colours je naším tipem na nečekaný vrchol festivalu.
Aktuálně.cz: Váš otec byl Ital, zatímco matka pochází z Islandu. Považujete se více za Islanďanku, nebo Italku a dal vám tento smíšený původ do vínku něco, co by se dalo považovat za výhodu?
Emilíana Torrini: Cítím se být obojím. Vyrostla jsem na Islandu, ale každé léto jsem trávila se svým italským strýčkem a jeho rodinou v Německu. A pak jsem žila šestnáct let v Anglii. Takže dneska jsem od každého trochu. Myslím, že mi to hlavně dalo příležitost pochopit, že lidé jsou všichni stejní a zároveň trochu jiní a jak je to všechno komplikované. Pro kultury je důležité, aby se vzájemně ovlivňovaly a společně se vyvíjely v něco, co bude, doufejme, mnohem harmoničtější, než je teď. A abych nezapomněla: dostala jsem díky tomu hodně svobody a taky lásku k různým národním kuchyním.
Lidé mi pořád říkali: "Měla by ses učit operu, když jsi Italka." To mi vždycky přišlo trochu divné, ale zároveň to nějakým zvláštním způsobem dávalo smysl. A tak jsem se do toho dala. Spojilo mě to s mojí vlastní historií a pomohlo mi to zjistit, odkud přicházím.
A.cz: Když vám bylo sedm, začala jste zpívat ve sboru a později jste studovala operu. Bylo to něco, co jste chtěla dělat kvůli svým italským kořenům?
No, lidé mi pořád říkali: "Měla by ses učit operu, když jsi Italka." To mi vždycky přišlo trochu divné, ale zároveň to nějakým zvláštním způsobem dávalo smysl. A tak jsem se do toho dala. Spojilo mě to s mojí vlastní historií a pomohlo mi to zjistit, odkud přicházím.
A.cz: Ve vaší diskografii se objevují dvě desky z let 1995 a 1996, které obě obsahují skoro výhradně coververze. Jaký máte k těmto nahrávkám vztah a napadlo vás už v takhle raném věku, že se budete jednou hudbou živit?
Bylo mi tehdy sedmnáct a živila jsem se prací v továrně na ryby. Místní divadlo inscenovalo to léto Vlasy a já jsem šla na konkurz. Zazpívala jsem jim písničku Frank Mills a dostala jsem ten part, takže jsem po večerech vystupovala v muzikálu. Seznámila jsem se s hudebním ředitelem Jónem Ólafssonem a on se mnou nahrál pět písniček jako dárek pro mého tátu k jeho padesátinám. Když jsme to dotočili, chtěl v spolupráci pokračovat, a dokonce navrhl, že uděláme celou desku a pak ji vydáme. Stalo se a deska se stala na Islandu obrovským hitem. Vlastně jsem to nikdy nebrala moc vážně. Další deska už byla z části autorská s písničkami ode mě a Jóna a zbytek byly zase předělávky. Koncertovala jsem nějaký čas v hotelech a restauracích, až mě jednou u oběda uslyšel Derek Birkett (šéf vydavatelství One Little Indian - pozn. red.) a nabídl mi, jestli bych nechtěla zkusit kariéru v Anglii.
A.cz: Ještě předtím jste ale stihla být na čas členkou skupiny GusGus, kteří v České republice platí za kultovní kapelu. Jak jste se s nimi seznámila?
Začalo to všechno krátkým filmem, ve kterém jsme hráli. Zjistili jsme, že jsme muzikanti, a tak jsme se rozhodli udělat k filmu i hudbu. Režisér toho filmu se později stal vizualistou GusGus a to stejné i kameraman, takže se to celé rozrostlo na jakýsi umělecký kolektiv. Já jsem s nimi natočila první desku a pak jsem si šla vlastní cestou.
A.cz: Když jste podepsala smlouvu značce One Little Indian, rozhodla jste se opustit Island a žít v Londýně. Jak těžké to bylo, opustit svůj domov?
Ze začátku to bylo kruté. Stýskalo se mi, chybělo mi ticho, otevřené prostory, hory, moře a samozřejmě kamarádi a rodina. Ale zároveň se kolem mě dělo tolik nových věcí. Byla jsem doslova holka z vesnice v šatech s květinovým vzorem a měla jsem pocit, jako kdybych se znovu narodila. Nové prostředí, noví lidé, nové jídlo, všechno. Cítila jsem se velmi svobodně a můj život se zrychlil na tisíc mil za hodinu.
A.cz: Na Island jste se ale vrátila, když se vám narodilo dítě...
Ano, teď jsem zpátky a ty pocity jsou zase opačné. Žiji tak padesát mil za hodinu, stýská se mi po Brightonu, kamarádech, kteří byli jako moje rodina, a taky po počasí.
A.cz: Během své kariéry jste spolupracovala se spoustou velkých hvězd, jako jsou Kylie Minogue nebo Paul Oakenfold. Bylo to pro vás jen něco jako námezdná práce, anebo se to dá srovnávat s nahráváním vlastních písniček?
S Kylie to bylo, jako kdybych dělala vlastní hudbu, protože jsme pracovali s Danem (Careym - pozn. red.) v mém studiu, v našem domácím prostředí a Kylie se k nám připojila. S Paulem Oakenfoldem se natáčelo v Los Angeles a viděla jsem se tam s ním poprvé. Na druhou stranu je někdy příjemné opustit známá místa a vidět, jak pracují ostatní lidé.
A.cz: Spousta lidí si vás pamatuje jako hlas z písně Gollum's Song z filmu Pán prstenů: Dvě věže. Nebála jste se, že se vám nepodaří naplnit očekávání filmařů?
Vůbec ne. Vlastně jsem ani netušila, že se do filmu dostane zrovna moje verze, takže jsem při natáčení vůbec nebyla nervózní. Bylo to docela bizarní natáčení - Peter Jackson a Fran Walsh, která píseň napsala, se mnou mluvili přes obrazovku z Nového Zélandu a Paul Broucek mě nahrával. Byli to jedni z nejmilejších lidí, se kterými jsem měla možnost pracovat.
A.cz: Vaše desky pokrývají širokou paletu žánrů - od trip hopu přes folk až k nezávislému popu. Byl to vždycky váš cíl vyčuhovat ze škatulek?
To jsou věci, nad kterými nepřemýšlím, ale v mé přirozenosti určitě není hovět si spokojeně v jedné škatulce. Vždycky protestuji, když mě někdo někam zařazuje. Asi je to z mé strany automatická reakce.
A.cz: Váš největší hit přišel s písničkou Jungle Drum, která je trochu jiná než zbytek vaší tvorby. Teď se snad nebudete zlobit, když řeknu, že je to hodně rozverná píseň. Souhlasíte, že hudba nemusí být vždycky úplně vážná?
Mám v sobě různé polohy a tohle je jedna z nich. Jsem ráda, že zrovna tahle písnička zaujala. V době, kdy uspěla, byly dost těžké časy a hloupoučká melodie, jako je tahle, byla asi zrovna potřeba.
A.cz: V jednom rozhovoru jsem četl, že když jste začala připravovat svoje první album po mateřské dovolené, měla jste autorský blok. Jak se vám ho podařilo nakonec zlomit?
Mé životní cíle vždycky souvisely s hudbou. Učit se, vyvíjet, nedělat kompromisy, žít s ní, prostě s její pomocí proplouvat životem. Postupem času se to změnilo jen málo - teď se hlavně snažím ustát svoji roli ženy a matky fungující v hudební branži, aniž bych musela předstírat, že jsem někdo jiný.
Přestala jsem tlačit na pilu, hrála jsem si se syntezátory a předstírala jsem, že netočím desku.
A.cz: Ve své kariéře jste už dosáhla skoro všeho, co se dosáhnout dalo. Máte ještě nějaké cíle před sebou?
Mé životní cíle vždycky souvisely s hudbou. Učit se, vyvíjet, nedělat kompromisy, žít s ní, prostě s její pomocí proplouvat životem. Postupem času se to změnilo jen málo - teď se hlavně snažím ustát svoji roli ženy a matky fungující v hudební branži, aniž bych musela předstírat, že jsem někdo jiný.
