Recenze - Mariah Carey dosáhla významného rekordu s písní Touch My Body, prvním singlem z nového alba E=MC2. Je sólovým interpretem s největším počtem prvních míst v singlové hitparádě Billboardu.
Nic proti její úspěšné skladbě, v žebříčcích už byly horší písně; ale člověk by čekal, že když už někdo překoná žně Elvise Presleyho, tak to dokáže něčím lepším než hudebně nepříliš originální sexuální fantasií, zahlcenou hromadou elektronických filtrů na hlase - který před osmnácti lety, kdy startovala sólovou kariéru, zvonil neuvěřitelným rozsahem, mladistvým jasem a přetlakem energie.
V něčem je ale třeba před zpěvačkou smeknout. Po strašném fiasku s albem Glitter v roce 2001 dokázala Mariah zmobilizovat síly a s deskou The Emancipation Of Mimi se o čtyři roky vrátila na výsluní. Po tak strašném neúspěchu se to ještě nikomu v popu v takovém rozměru asi ještě nepovedlo.
Mariah Carey - Touch My Body
Nové album se symbolem teorie relativity je pokračováním comebackové Emancipace. Nemá se snad náhodou Einsteinova poučka číst jako Emacipation = Mariah Carey podruhé?
Respektovaný producent LA Reid se ani nesnažil riskovat a nenutil Mariah do nových věcí. Spíš se podíval, co v současném popu letí (bohužel ze všeho nejvíc právě przní desky filtry a vocodery bez ohledu na sebelepší zpěvákův hlas) a všechno to nechal naládovat do jejich skladeb.
Vzhledem k tomu, že od Mariah jako autorky nelze čekat zázračné skladby, přecpal skladby tím nejefektnějším, co se dalo po studiích posbírat. Album báječně šlape, samply jsou produkovány nejdražšími a nejdokonalejšími současnými technologiemi; prostě od prvního tónu slyšíte, že to není obyčejná laciná deska.
Písně jsou přesycené neuvěřitelnými vokálními aranžmá pro sólovou zpěvačku a sbory. Jsou tam koloratury, sotva udýchatelné přechody, vícehlasy a dialogy, které zpívá Mariah sama se sebou, efektní kudrlinky se sborem i proti němu.
Místy to jsou výkony až nadlidské. Poslední skladba I Wish You Well patří po technické stránce k tomu nejlepšímu, co kdy natočila.
Že je to napulírované nic, není důležité, tento typ populární hudby byl prázdný odjakživa. Koneckonců o jakých problémech může osmatřicítka jejího kalibru zpívat? O lásce? Kdo jí to bude věřit, i když se prý zrovna vdává, nebo dokonce už vdala? O víře? Mariah a o víře! Dejte pokoj! O rozchodech? To přece zpívá deset let a už jí to nikdo nevěří!
Podle této desky by nikdo ani nevěřil, že první dvě alba, která natočila na přelomu osmdesátých a devadesátých let, měla dokonce poprockové rysy - a že ještě v roce 1993 se psalo o tom, že by z ní mohla být nejlepší zpěvačka středoproudých balad od doby Barbry Streisand.
Nové album je podle očekávání skoro čistý hip hop s mrmlajícími černými rapery, sladkými funkovými groovy a ještě přeslazenějšími pseudogospelovými sbory, přesně podle receptu pro americké bílé publikum.
Bílé publikum si také moc nevšimne toho, že oproti konkurenčním černým hvězdám je sice Mariah blíž opeře, ale zároveň taky hodně těžkotonážní. Chybí jí lehkost a šarm, který má Beyoncé, Jennifer Hudson, Michelle Williams, Kelly Rowland a další.
I tak je to ovšem velký hlas. Velký hlas, který tlumočí svému publiku po celém světě jednu nekonečnou nudu.
Mariah Carey: E=MC2. CD, 52 minut. Vydala firma Universal, 2008.
