Elton John se přiznává k narcismu, drogám i snobismu. V knize si ze všeho utahuje

Ladislav Nagy Ladislav Nagy
23. 11. 2020 12:10
Elton John se stal svého druhu institucí. Když teď na pulty českých knihkupectví dorazila jeho autobiografie, bylo by snadné ji odmítnout mávnutím, že jde o další z nekonečného proudu životopisů hvězd, které se pokoušejí knižně prodat to, co se nepodařilo prodat bulváru. Byl by to omyl. Kniha nazvaná Já, Elton John osloví i ty, které nechává chladnými zpěvákova hudba nebo extravagantní garderoba.
Eltona Johna v uplynulých desetiletích nebylo možné přehlédnout.
Eltona Johna v uplynulých desetiletích nebylo možné přehlédnout. | Foto: ČTK/AP

Životopisy významných postav popkultury většinou naplní účel, když uspokojí zvědavost fanoušků. Pokud jsou i literárně zdařilé, jedná se spíš o bonus.

Elton John.
Elton John. | Foto: ČTK/APInvision

Třiasedmdesátiletý anglický zpěvák a klavírista Elton John spadá do druhé kategorie - a nespekulujme, zda text psal sám, anebo měl po ruce několik stylisticky zdatných autorů, mezi nimiž byl podle všeho hlavně hudební novinář Alexis Petridis z deníku Guardian.

Během dlouhé kariéry jej v uplynulých desetiletích nebylo možné přehlédnout. O početné publikum tak kniha nebude mít nouzi. Jistě po ní sáhnou i ti, kdo se zajímají o dějiny popkultury, v níž toho Elton John prožil jako málokdo a byl v užším či vzdálenějším kontaktu prakticky se všemi významnějšími postavami anglofonní hudby.

Kniha má však ještě jeden rys: je skvěle napsaná, takže literárně zaujme i ty, kteří by se o ni normálně nezajímali.

Základní nastavení vychází z toho, že Elton John se přiznává ke všemu, co se o něm říká: k narcismu, silné drogové závislosti, posedlostem, strachům či snobismu… a ze všeho si dělá legraci.

Je to zábavné a zároveň chytré. V souvislosti s touto knihou nikdo nebude psát o tom, že zpěvák nechává nahlédnout do svého "nitra", svěřuje se s intimními pocity a tak dále. Sám název knihy Já, Elton John je trochu paradoxní: na jedné straně vyjadřuje autorův přiznaný narcismus, na straně druhé terč jeho ironických výpadů.

Možná je ale paradox jen zdánlivý. Právě díky narcismu zná Elton John sám sebe lépe než většina z nás a díky tvůrčímu talentu s touto znalostí dokáže pracovat. Čtenář cítí, že mu všestranný umělec nastavuje stylizovanou masku, ale to nevadí, protože nic jiného ani nechce.

Titulní skladbu z alba Goodbye Yellow Brick Road zpíval Elton John roku 2012 v Kyjevě. | Video: MCA Records

Základní kontury v podobě životopisných faktů či životní chronologie nechybí, chtít nějaká niterná dramata by bylo voyeurské.

Vypravěč pečlivě dávkuje ingredience: trochu osobní historie, hodně vtipných historek, drbů, zábavných útoků na konkurenty, ale také zajímavých postřehů z dějin popkultury.

Elton John s nadhledem podává i svou zastydlou sexualitu: "Skoro jsem nepil a sex mě pořád ještě nezajímal, hlavně proto, že se mi podařilo dostat se do věku devatenácti let bez toho, abych pořádně zjistil, co sex je," píše.

"Kromě otcova zpochybnitelného ujištění, že po masturbaci oslepnu, mě nikdo nevybavil žádnými informacemi o tom, co se při něm dělá či by se dělat mělo. Vniknutí mi nic neříkalo, neměl jsem ponětí, co je to vykouřit. V důsledku musím být snad jediným muzikantem, který odjel pracovat na Reeperbahn a vrátil se pořád jako panic."

Stejně tak o několik desítek stran a let později: "Na moskevském letišti se s námi setkala skupina hodnostářů, dvě dívky, které nám měly překládat, a bývalý voják jménem Saša. Že prý bude můj bodyguard. Všichni členové naší výpravy automaticky předpokládali, že nás má špehovat pro KGB. Já usoudil, že mě může špehovat dle libosti - byl to hrozný fešák, ačkoli mě zklamal nadšením, se kterým mi vyprávěl o své manželce a dětech," popisuje Elton John.

Pak nastoupili do lůžkového vlaku mířícího do tehdejšího Leningradu. "Bylo horko - oblékl jsem se na sibiřskou stepní zimu a zastihl Moskvu svíranou vedry - a cítil jsem se tam nepohodlně, ale za to nemohli Rusové. Mohla za to skutečnost, že jsem přes tenkou stěnu zřetelně slyšel Johna Reida z jeho lůžkového kupé, jak se vytrvale snaží svést reportéra Daily Mailu."

Obal knihy Já, Elton John.
Obal knihy Já, Elton John. | Foto: Barecz & Conrad Books

Z ukázek je snad patrné i základní naladění textu. Zpěvák má smysl pro humor, vypráví dobře, ale zároveň taktně, až staromódně. Jakoukoli komickou historku vždy stáčí k sobě a také si ze sebe utahuje. Pokud se chce o někoho otřít, učiní tak vtipem nebo narážkou, často trefnou. Zároveň je prostý moralizování.

Atmosféra vyprávění působivě kopíruje peripetie zpěvákova života: od mladistvé nesmělosti přes dobu těžké závislosti, kdy byl jeho život jeden veliký mejdan, pobyt na odvykací klinice až po následné zklidnění a zdravotní problémy.

Samozřejmě jsou nejzajímavější epizody z divokých let, v nichž se míhají Beatles či Andy Warhol. Ale nebýt toho uklidnění, patrně bychom si o nich nikdy nepřečetli. Elton John je zkrátka skvělý vypravěč - a jeho autobiografie osvěžující čtení.

Elton John: Já, Elton John

(Přeložil Ondřej Rolník)
Nakladatelství Barecz & Conrad Books 2020, 344 stran, 499 korun

Rocketman je životopisný snímek o hudebníkovi Eltonu Johnovi. Film je uctivý a konformní podobně jako snímek Bohemian Rhapsody o Freddiem Mercurym. | Video: Kamil Fila, Blahoslav Baťa, Jakub Zuzánek
 

Právě se děje

Další zprávy