Pro sestavu založenou roku 2017 v Londýně je závratná rychlost typická, ať už mluvíme o trajektorii jejího vzestupu, nebo tempu písní. Ty z velké části vznikají ze zběsilých jam sessionů při koncertech, které si kapela nahrává, posléze vybírá nejlepší "náhody" a rozvíjí je v písně. Při jejich show člověk nikdy neví, co bude následovat. Ve skutečnosti to ale často neví ani sami protagonisté.
V červenci vydají své třetí album nazvané Hellfire. A jak pro Aktuálně.cz říká zpěvák a kytarista Geordie Greep, už mají připravené i čtvrté. "Pracovali jsme na něm v Americe. Vlastně už je hotové. Snad ho stihneme vydat ještě letos. Ale víte, jak to dnes chodí. Vylisovat desku trvá věčnost," vysvětluje v rozhovoru.
Právě jste se vrátili z měsíčního turné po Americe, jaké bylo?
Je to obrovská země. Za cenu jedné letenky a víza vidíte spoustu míst a každé je jiné. Nikdy bych tam nechtěl žít, ale na měsíc je Amerika úžasná.
Váš největší zážitek?
Vetřeli jsme se na frat party, to jsou ty šílené večírky studentských bratrstev. Kolem třetí hodiny ráno jsme korzovali ulicí a náš kamarád Kaidi Akinnibi, který hraje v kapele Cassanova a hostuje s námi na saxofon, zahlédl obří vilu, ve které to žilo. Šli jsme ke dveřím a Kaidi říká hlídačům, že známe Jacka. Zeptali se nás, jak to myslíme, tak Kaidi povídá: "Známe Jacka a ten nám řekl, že máme přijít." Prostě si to vymyslel a oni nás pustili dovnitř, kde jsme popíjeli se všema těma klukama, co vypadali jako z fotbalového týmu. Měli tam všechny ty pivní sudy a trychtýře, velké pódium a DJe. Přesně jako ve filmech.
Nedávno jste vydali EP Cavalcovers se třemi coververzemi. Nejpřekvapivější je Love Story, skladba Taylor Swift z roku 2008. Chtěli jste ukázat, že umíte zahrát i přímočarý pop?
To EP vzniklo v rámci promo kampaně. Vybrali jsme několik malých obchodů s hudbou a jejich zákazníci volili, které písně máme udělat. Každý obchod vybral jednu, tři jsme nahráli a nechali vylisovat na flexi disk. Trvalo to asi tři hodiny.
Jaký máte vztah ke coververzím?
Za mě jsou v pořádku. Jde o tradiční formu, která se z nějakého důvodu drží. Můžete slyšet nepřebernou škálu výrazů skladeb, které znáte. Vnášet do nich nové emoce, hledat nové polohy. Nicméně existuje i druh coververzí, které nemůžu vystát a považuji je za naprosto odpudivé. To jsou takové ty interpretace, které z písně vysají všechen život.
Čímž myslíte?
Takové ty moderní reklamy na automobily nebo parfémy. Vezmete energický song plný života a všechno z něj ostrouháte. Ideálně ho zahrajete na ukulele nebo na piano a celou písničku proměníte v naprostou hovadinu.
Oproti tomu z vaší interpretace 21st Century Schizoid Man od londýnské kapely King Crimson je cítit respekt. Jde o jednu z prvních heavymetalových písní a vaše verze je téměř doslovná.
To je pravda. Ta skladba je velmi komplexní, bylo celkem složité ji zahrát a co nejvíc se přiblížit originálu. V kapele ji máme rádi, takže můžeme mluvit o jistém vyznání úcty. Ale v první řadě jsme k ní přistoupili jako k technickému cvičení, abychom zjistili, jestli to jsme schopni zahrát. Ze zbylých dvou jsme se snažili udělat takové srandovní verze. Kdybychom je nahráli věrně, ničeho bychom nedocílil.
Před dvěma lety jste vydali obskurní song Ded Sheeran, ve kterém zpíváte dost nelichotivé věci o zpěvákovi Edu Sheeranovi. Proč?
Buďme upřímní, Ed Sheeran je dost pravděpodobně nejméně cool člověk v dějinách. Můžete ho postavit vedle kohokoliv a vždy pohoří. Můžete vzít kohokoliv z období tudorovské Anglie, starověkého Říma nebo z křížových válek, seřadit je vedle sebe a všichni Sheeranovi nakopou zadek. Třeba i takový Napoleon Dynamit (ukázkový šprt a hlavní postava stejnojmenné béčkové komedie z roku 2004, pozn. red.) vedle Sheerana vypadá jako velkej šéf.
Zareagoval na vaši skladbu nějak Sheeran?
Kohosi z jeho vydavatelství to dost nakrklo, tak nám vzkázal, že jsme to přehnali. Samozřejmě. Ale koho to zajímá? My jsme oproti němu malá rybka. Sheeran je žralok, který tou svou naprostou tuctovostí požírá všechno kolem. Takže se vlastně vůbec nevyplatí jím zabývat.
Black Midi jste založili na slavné londýnské hudební Brit School, kde studovali Adele, Amy Winehouse, FKA twigs nebo Kae Tempest. Čím je výjimečná?
Zaprvé je zadarmo, neplatíte školné, takže tam potkáte lidi z různých společenských vrstev. Není to klub zbohatlíků. Školu obstojně financuje vláda, takže má skvělé vybavení. Hlavně tam ale učí lidé, které ta práce nesmírně naplňuje. Baví je pomáhat studentům a otevírat jim další a další dveře. Užívají si to víc než svou vlastní hudbu, což mi ostatně několik z nich řeklo.
Někteří lidé z hudebního světa v sobě mají určitou zahořklost. Hodně zvukařů, techniků, majitelů obchodů s muzikou nebo učitelů se cítí ublíženě, protože jako muzikanti neprorazili. Je z nich cítit zášť i nenávist k řemeslu, následně i ke studentům. Někteří se dokonce snaží úspěch svých žáků sabotovat. Lidé na Brit School jsou naopak nadšení, že jejich žáci mohou jednou něco dokázat.
Jak dlouho jste se připravoval na zkoušky?
Moc dlouho ne. Já tam vlastně ani moc nechtěl.
Nechtěl?
Popravdě ani ne. Chtěl jsem zkusit, jestli na to mám. Jestli zvládnu ty zkoušky. Někde jsem viděl přihlášku a řekl jsem si, proč ne. Ještě během prvního týdne výuky jsem myslel, že se na to vykašlu. Chodit na tuhle slavnou akademii se mi příčilo, taky jsem to měl dost daleko od domova. Jakmile jsem ale začal poznávat tamní učitele, došlo mi, že je to celé dost cool. Poznal jsem kluky z kapely a další skvělé muzikanty. Ale nemyslete si, není to jen přehlídka hudebních géniů. U některých spolužáků jsem si říkal: bože, co tihle tady dělají? Ale celkově to je skvělá škola.
Co jste se tam naučil?
Nejdůležitější asi bylo setkávání s lidmi. Také mi hodně daly zkušenosti z hraní. Všechny ty praktické věci. Jak se chovat na pódiu, jak zapojit aparát, aby nevyluzoval moc hluku, jak pracovat s odposlechy. Pravidelně jsme hráli školní koncerty, takže jsme to všechno několik let pravidelně cvičili, než jsme s Black Midi vylezli ven. A do toho jsem byl vystaven nepřebernému množství hudby, museli jsme hrát spoustu žánrů. A hodily se rady ohledně vlastních skladeb, jakou úlohu by v písni měla zastávat kytara a podobně.
To zní skvěle, ale každá škola má nudné předměty. Co vás na Brit School otravovalo?
Jasně, je tam celý semestr o tajemstvích hudebního průmyslu, kde vás učí, jak progresivními způsoby uplácet. Jak dostat vlastní hudbu do rádií, jak padělat smlouvu s vydavatelstvím. Nakonec jsme to s naší kapelou všechno použili. Zní to jednoduše, ale vlastně je to komplexní systém. Víte, jak se vyrábějí falešné nástroje, například čínské kopie kytar Gibson? Učili nás, jak se to všechno padělá, jak můžete napodobit lepší vybavení a tak.
S jakými ambicemi jste zakládal Black Midi?
Otázku, zda budu, nebo nebudu dělat hudbu, jsem si nikdy nepoložil. Vůbec to nebylo téma. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych si našel práci. Asi je to trochu hloupé, ale je to tak. Ale pokud chcete být umělec, jiná možnost neexistuje. V prvních dvou třech letech jsme s Black Midi měli nulový úspěch. Pak jsme radikálně změnili zvuk a najednou se to celé rozjelo. Našli jsme cestu a to trvá. Dokonce i David Bowie prošel mnoha proměnami, než uspěl. Musíš to pořád měnit, dokud nezjistíš, co skutečně funguje.
Vaše kapela je svázána s klubem The Windmill v londýnské čtvrti Brixton. Měli jste tam první koncert, byli jste tam rezidenční kapelou, s kolegy ze sestavy Black Country, New Road jste vystupovali jako Black Midi, New Road. Proč zrovna The Windmill?
To je jednoduché. Bylo to jediné místo, kde nám odpověděli na e-mail. Rozeslali jsme je po celém Londýně a jen z Windmillu odepsali. Takže kombinace náhody a štěstí. Ale z dnešního pohledu to vlastně dává smysl. Windmill je na téhle úrovni jediný londýnský klub, kde mohou hrát malé a dobré kapely. Majitelům naprosté většiny těch ostatní je naprosto jedno, kdo u nich hraje, hlavně aby se prodaly lístky. Windmill je jediný malý klub v celém městě, který chce ukázat něco kvalitního.
Jaké další kluby v Londýně teď stojí za návštěvu?
Rowans Bowling u Finsbury Parku. Tam je 24 bowlingových tras, karaoke, taneční parket, biliár a kulečník, automaty s arkádovými hrami a bar. Nejlepší místo, kam v Londýně vyrazit.
Dlouho jste měli image kapely, která všechna alba vymýšlí na koncertech a spoléhá jen na to, co vzejde z improvizací. Budete se jí držet i na dalším albu?
Ne, to už bude více strukturované, podobně jako loňské Cavalcade. Písně jsme psali každý zvlášť, basista Cameron Picton dodal dvě, já zbytek. Nic z toho nevzniklo během jamování. Zjistili jsme, že tenhle způsob práce nás uspokojuje víc. Přinejmenším mě. Výsledek je dynamičtější, zkomplikovat to celé můžeme až následně.
Jaký je tedy koncept desky?
Je o mém životě a tom hrozném i nádherném světě kolem nás. Každý den se probudím do krásného světa, načež si uvědomím, jak je to tu strašné. A pak prostě skáču mezi těmito polohami: "Jé, tady je tak krásně." - "Jé, svět je tak zoufalej a osamělej." Osciluji mezi vzrušením a nudou. Jedna minuta je taková a druhá jde proti. No a do těchto kulis jsou na desce zasazené různé příběhy.
Vaše debutové album Schlagenheim jste kdysi označil za pokus napsat hudbu, kterou nepůjde zahrát naživo. Co se od té doby změnilo?
My se spíš na koncertech nikdy nechtěli omezovat materiálem, který jsme nahráli. Když nám ve studiu přijde, že určitá pasáž potřebuje nástroj nebo vrstvy, které nepůjde zahrát naživo, proč se tomu vyhýbat? Každý koncert je jiný, nikdy nezažijete totéž podruhé. Je to velmi prchavá zkušenost. Jakmile ta půlhodina nebo hodina uplyne, je to celé pryč, kdežto studiový záznam tu zůstane napořád. Takže proč se při nahrávání omezovat.
Vaše hudba je staromilská, jde proti trendům. Je to váš způsob, jak říct Modern Life Is Rubbish, jako to před třemi dekádami udělali Blur?
To vůbec. Řekněme, že si mnohem víc užíváme hudbu, která vznikla během posledních sto let, než tu z posledních deseti. Takže jen čerpáme z toho, co máme fakt rádi. Občas se dostaví lítost, že si neužíváte současnost, že se pohybujete v určitém bezčasí. Jenže hudba, která i po těch letech dokáže přinést radost, potvrdila svou kvalitu. Přetrvala. A upřímně: já prostě nechápu, proč bych měl cítit potřebu užívat si současnou hudbu. Proč lhát o tom, co mám skutečně rád a co mě dokáže dojmout?
Takže jste fascinován věčnými díly a snažíte se takové vytvořit?
Částečně asi ano. Pro Danteho byl hrdinou Vergilius, který žil o nějakých 13 století let dříve. A možná mu tehdy opravdu říkali, Dante, ty vole, vždyť tenhle chlápek je už 1300 let mrtvej, co na něm vidíš? Jenže Dantemu to nevadilo a rozhodl se, že ho Vergilius provede očistcem. A tak se stalo. Ve výsledku na stáří hrdinů nebo inspiraci nezáleží. Stejně všichni během 60 nebo 80 let umřeme. Proto se snažíme dělat něco, co nám dává smysl.
Koncert
Black Midi
MeetFactory, Praha, 15. května.
