reklama
 
 

Nekrolog: Konec korálům a lebkám. Klavírista Dr. John vyrazil na poslední noční výlet

7. 6. 2019 19:47
Byla to jen epizoda. Americký klavírista Dr. John, který včera zemřel ve věku 77 let, si však zaslouží být vzpomínán v největším rozletu představivosti.

K němu došlo koncem 60. let minulého století, kdy si rodák z New Orleans, "nejsevernějšího města Karibiku", odkud pocházel a kam se celý život hudebně i fyzicky vracel, vymyslel divoké jevištní alter ego.

Na počest eklektické neworleánské muzice a tamním karnevalovým tradicím zrodil personu nejprve řečenou Nite Tripper, tedy Noční výletník, a později si podle voodoo šamana z legend, který "byl v oblibě chudých a naháněl strach bohatým", začal říkat jednodušeji Dr. John.

A že na něj byl pohled. Na jeviště vstupoval v oblacích kouře, v ruce hadí hůl, na krku korále a krokodýlí zub. Ověšený amulety a talismany, opentlený klobouky, barevným peřím nebo indiánskými čelenkami, sedal za klavír v kožichu, s namalovanou tváří. Chřestil kuřecími kostmi, zapaloval svíce. Z kapes tahal podezřelé lahvičky nebo třpytivé krystaly. A bohapustě bájil o tom, jak se to všechno vztahuje k černé magii a rituálům New Orleans.

Samozřejmě to byla show, hudebně korespondující s Doktorovými písněmi, stylově navazující na podobně divadelní vystupování zpěváka Screamin' Jay Hawkinse, a především oslavující New Orleans jako město, v jehož hudbě - stejně jako v jídle či náboženství - se kříží vlivy všech kultur: místních kreolských obyvatel, otroků přivlečených z Afriky i Cajunů, tedy potomků francouzských osadníků.

V pozdějších dekádách, kdy se z Dr. Johna stal symbol neworleánské hudby, kdy pobral první z celkových šesti cen Grammy a vstoupil do Rockové síně slávy, na teatrální časy vzpomínal už jen symbolicky.

Platilo to také o jeho dvou pražských zastávkách: poprvé vystoupil roku 2007 na festivalu Music in the Park ve Stromovce, kam v bílém obleku nakráčel s krabím klepetem v ruce a kde měl kromě klavíru a varhan rovněž výtečnou kapelu včetně barytonsaxofonisty Ronnieho Cubera.

Podruhé a naposledy pak hrál před čtyřmi roky na terase Jízdárny Pražského hradu s trochu horší sestavou vedenou trombonistkou Sarou Morrowovou. Přestože i tentokrát se přibelhal o šamanské holi a jako starý čaroděj na klavír umístil lebku, trochu postrádal elán.

Nakonec ho, ve stylovém fialovém saku, z areálu odváželi na vozíčku. Krátce nato přestal vystupovat úplně. Včera se mu, jak oznámila rodina, zastavilo srdce.

Buvolí hlas

Dr. John by ale neměl být vzpomínán jen v souvislosti se svými proprietami, neboť jeho odkaz je dalekosáhle hudební. Celý život se pohyboval v neworleánské a černé muzice, kterou interpretoval na mnoho způsobů a její různorodé tradice spojil jako možná nikdo před ním.

Vstřebal vlivy ragtimu, gospelu, dixielandového i moderního jazzu, blues a samozřejmě funku. Jako klavírista byl světový unikát, intuitivně hrající těžko napodobitelným šťavnatým způsobem, často nastolující chytlavé groovy.

"Jsou to dva paralelní děje. Levá ruka dělá funk, pravá vypráví příběh," popisoval svůj styl, jenž byl samé arpeggio i tremolo a ve kterém míchal rané boogie-woogie s rytmickými základy afrokubánské rumby nebo muzikou kdysi doprovázející neworleánské pohřby, svatby a slavnosti.

Pozoruhodné bylo, kde všude se to v Doktorově hudbě originálně potkávalo. Jednotlivé fígly odposlouchal od klavíristů Jellyho Rolla Mortona a zejména černochů Fatse Domina nebo Professora Longhaira, u něhož studoval a na jehož památku také Dr. John do posledních let hrával převzatou skladbu Tipitina, v níž hlubokým buvolím hlasem chraptil slangové sloky jako "oola malla walla dalla" (little mama wants a dollar).

Doktor se vyjadřoval podobně komplikovaně. Zpíval a mluvil kombinací amerického slangu, kreolštiny a desítek smyšlených, dvojsmyslně tvarovaných či naschvál komolených slov: místo "message" říkal "massage", než "funk" raději "fonk" a třeba "dis dat or d'udd" znamenalo "this, that or do that". Někdy to i Američan potřeboval přeložit.

Na neworleánském standardu Iko Iko Dr. John demonstruje svůj způsob hry. | Video: Morrison Course Videos

Poprvé do kriminálu

Dr. John, zhruba třicet let střídavě závislý na heroinu, měl pozoruhodnou minulost. Hudba ho provázela od dětství. Muž narozený jako Malcolm John Rebennack se na klavír učil od matky a tetiček, protože "ve 40. letech lidi ještě nekoukali na televizi, bavili se u piana", jak vzpomínal.

Černou hudbu si oblíbil v otcově obchodu s domácími potřebami, kde byly k mání také vinyly a kam prý chodívali studenti z přilehlé černošské vysoké školy. Tehdy se ještě nahrávky černých muzikantů označovaly jako "race records" a prodávaly v segregovaných přihrádkách, přesto hocha s bílou pletí nezajímaly žádné jiné.

Také později se zásadně učil od černých. Nejprve dlouho na kytaru, než mu slibně se rozvíjející kariéru uťala střelba při potyčce v baru. Doktor sice o prst nakonec nepřišel, ruka se prý ale nezahojila tak, aby na kytaru vydržel hrát delší dobu bez bolesti. Však i naposledy v Praze ji vzal do ruky jen na okamžik.

V New Orleans nakonec nedokončil ani střední školu, zato si jako pianista rychle našel cestu do místních špeluněk, striptýzových barů a hospod, často klubů, které si na hudební provoz přivydělávaly jako ilegální hráčská doupata, bordely či zastavárny.

Právě na to scéna doplatila po příchodu nového neworleánského státního zástupce Jima Garrisona, později angažovaného při vyšetřování atentátu na prezidenta Kennedyho, který v New Orleans spustil rozsáhlé tažení proti kriminalitě a mnoho pochybných podniků zavřel. V žaláři po zátahu skončil i Dr. John, toho času si přivydělávající prodejem drog.

Na správném místě ve špatný čas

Dva roky odseděl v kriminálu v Texasu a pak se do New Orleans dlouho nevrátil. Zamířil do Los Angeles, kde se živil jako studiový hráč. Doprovázel zpěvačku Arethu Franklinovou, krátce i Franka Zappu a roku 1968 debutoval albem Gris-Gris, nazvaným podle kreolského slangu pro voodoo.

Až psychedelicky rockově laděná deska plná perkusí, kytar, zvířecích skřeků či vokalistů deklamujících jako duchové má i po půlstoletí mimořádnou atmosféru a obsahuje několik skladeb, které Dr. Johnovi zůstaly v repertoáru - také před čtyřmi roky na Pražském hradě zahrál I Walk on Guilded Splinter, výhružně znějící píseň v transovním rytmu plnou kreolských kleteb, luskání prstů a hadího syčení. Právě tehdy vystupoval v převlecích.

Hudebně střídmější už byla nahrávka Dr. John's Gumbo ze začátku 70. let, na které osobitě interpretoval neworleánské standardy jako Iko Iko nebo Tipitinu, a hlavně pak desky natočené s klavíristou Allenem Toussaintem v roli producenta a členy neworleánské funkové skupiny Meters.

Odsud pochází Doktorův jediný větší hit, titulní píseň desky Right Place Wrong Time, byť výtečná byla i následující nahrávka jménem Desitively Bonnaroo - dnes se podle ní jmenuje v USA populární festival.

Zbylá 70. a celá 80. léta zřejmě Dr. John strávil v lehkém útlumu. Natáčel sólová alba, přestěhoval se do New Yorku, kde konečně přestal "omylem zalévat kytky vínem" a zbavil se závislosti na heroinu. Pro obživu skládal reklamní jingly.

Mezi muzikanty se úctě těšil celou dobu, u širší veřejnosti ji znovu získal až koncem 80. let - nejdříve když jej bubeník Ringo Starr angažoval do své koncertní sestavy a posléze když Dr. John roku 1989 natočil jinak konzervativní album písní spojených s Dukem Ellingtonem. Z něj pochází duet Makin' Whoopee! se zpěvačkou Rickie Lee Jonesovou, který mu vynesl jeho první cenu Grammy.

Skladbu Such a Night zpíval Dr. John na slavném koncertu The Bandu jménem The Last Waltz. | Video: United Artists

Po hurikánu

Dvě následující dekády už si Dr. John popularitu udržel. Natočil funkové nahrávky Television se saxofonistou Davidem Fatheadem Newmanem a trumpetistou Randym Breckerem nebo album Duke Elegant, odvážně měnící jazzovou klasiku na funk.

Také ale sepsal životopis, vstoupil do Rockové síně slávy, pobral čestné doktoráty z univerzit, účinkoval v televizním seriálu Treme nebo dodal osobité písně hudebnímu filmu Blues Brothers 2000 a postaru kreslené, do New Orleans zasazené disneyovce Princezna a žabák.

Silně se ho dotkl hurikán Katrina, který roku 2005 zpustošil jeho rodné New Orleans a kromě charitativní činnosti Doktora vyprovokoval k hudební odezvě: nejprve EP nazvanému Sippiana Hericane a následně k plnohodnotné desce The City That Care Forgot, politicky kritické vůči tehdejší vládě prezidenta George Bushe mladšího a hudebně zpestřené kytarou Erica Claptona.

Poslední Doktorovou odvážnější nahrávkou je sedm let staré Locked Down, produkované kytaristou Danem Auerbachem z populárního dua Black Keys a představující Dr. Johna v syrovější podobě, s náběhem do retro zvuků, vlivy africké i americké popové hudby, a zároveň už rekapitulující různé epizody jeho života.

Skladba Revolution pochází z alba, které Dr. Johnovi produkoval Dan Auerbach. | Video: Warner Music

K těm nejranějším prý patřila vzpomínka na karneval Mardi Gras, kde jako malý spatřil hrůzného indiánského válečníka, na koni se řítícího střemhlav ulicí plnou lidí.

"Tvář mu zakrývala čelenka, tělo měl pomalované pavučinami. Vypadal jako Frankenstein, v ruce držel brokovnici s uřezanou hlavní a kolem střílel barevné korále," líčil Dr. John tento prý "první okamžik, kdy jsem si naplno uvědomil, že jsem naživu".

Včera nad ránem toho indiána možná spatřil ještě jednou.

autor: Daniel Konrád | 7. 6. 2019 19:47

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama