"Budou nám tady při tom zkoušet LVMEN, snad nevadí," říká Michal Šťastný, když otevírá dveře svého studia Golden Hive na pražských Vinohradech. Vcházíme dovnitř, v prosvětlené místnosti s cihlovým obložením stojí kapela. Jakmile se usadíme v režii, začne hrát. Údery do bicích a kytary tlumí sklo za mixážním pultem. Čeští LVMEN existují od poloviny 90. let minulého století, pracovali tu na albu Mitgefangen Mitgehangen a nyní připravují další.
Michalovi Šťastnému málokdo řekne jinak než Amák Golden, právě tímto pseudonymem se jako producent podepsal pod nezanedbatelné množství nahrávek české alternativní hudby. A nejen jí. Díky spolupráci s anglickým zpěvákem Jazem Colemanem a jeho populárním metalovým souborem Killing Joke na Vinohrady dojíždí i kapely ze zahraničí.
Amák se přitom neštítí ani hudby, která baví masy. Loni míchal například album Tváře smutnejch hrdinů, jímž hardrocková kapela Škwor na chvíli sesadila mladé rapery z čela žebříčku prodejnosti.
Ty vole, to je Björk
Příběh vyhledávaného vinohradského "zlatého úlu" se začal psát přibližně před šestnácti lety na druhé straně Atlantiku. Do studiového nahrávání Amáka zasvětil producent Bernd Burgdorf při práci na desce Moonshower and Razorblades, kterou česká kapela Sunshine chystala v Americe. "Najednou jsem potkal někoho, kdo má jasnou vizi, co chce s nahrávkou dělat. Bernd od začátku věděl, jak má album znít. Ukázal mi i hudební software," vzpomíná Amák na iniciační zážitek i producenta, který měl za sebou práci se zpěvačkou Pink nebo kapelou Green Day. "Měl jiný pohled na věc, zanícení a byl kreativní," dodává Amák.
Ten se v Los Angeles ocitl jako basista a klávesista Sunshine, kteří dokázali to, co se podařilo jen málokterým Čechům - zapojit se do nejvyšších pater amerického hudebního provozu. Před nimi se něco podobného povedlo jen Ivanu Královi a klávesistovi Janu Hammerovi, z mladších uspěl také varhaník Ondřej Pivec. Táborští Sunshine na přelomu milénia hráli tak často v cizině, až se tam po čtyřech albech usadili.
"Moje první velké americké turné trvalo asi dva měsíce, objeli jsme celé Státy," vzpomíná Amák na šňůru, již absolvovali s alternativně rockovými kapelami Sparta, Further Seems Forever a Copeland v sálech pro pět set až několik tisíc lidí.
Pro kluka z jihu Čech to byl životní zlom. "Chápeš, já nejsem z Prahy. Já nejsem ani z Tábora! Já jsem z Větrov," směje se Amák. "A najednou sedíme u Becka doma na oslavě jeho narozenin, jsou tam White Stripes, Yeah Yeah Yeahs a Kings of Leons ještě předtím, než prorazili. A náš kytarista Jiří hraje scrabble s Beckovýma rodičema," kroutí Amák nechápavě hlavou a přihazuje, jak na jiném soukromém večírku mžoural na dívku za dýdžejským pultem. "Ty vole, to je Björk!" vyhrkl tehdy.
Brutální náraz
Lehce surrealistické historiky z večírků jsou ale jen část žitého rock’n’rollového snu. Kromě hraní deskových her s rodiči světových hvězd museli Sunshine samozřejmě pracovat. Producent jejich dema označil za nepoužitelná a celou desku museli napsat znovu. "Měl jsem hotových asi sto elektronických motivů. Bernd si se mnou sedl, všechno jsme to prošli a nakonec vybral asi pět, které použil," zmiňuje témata, která lze zaslechnout ve skladbě Miss Kkarma Kkoma nebo v úvodu Neon Religion, již otevírá hlas známého britského rapera Trickyho.
"Bernd ho potkal někde v obchodě a zeptal se ho, jestli to nechce nazpívat. Byl tak zkouřenej, že si to vůbec nepamatuje," směje se Amák. Podle legendy Tricky těch pár slov natočil za pořádný pytel trávy, Amák ale dodává, že mu dali ještě pár tisíc dolarů. "V Los Angeles jdeš do krámu a potkáváš takovýhle lidi," vzpomíná, jak několikrát viděl nakupovat třeba zpěváka Henryho Rollinse.
V Americe strávili Sunshine s přestávkami dva roky, během nichž zkoušeli, nahrávali i vyjížděli na turné. Na přelomu let 2005 a 2006 se ale za trochu nejasných okolností začali přesouvat zpět do Česka. "Nevím jak pro kluky, ale pro mě to bylo dost náročný," rozpomíná se Amák a poprvé zvážní.
Návrat domů popisuje jako "brutální náraz". Z rušného Los Angeles, "kde si můžeš každý den zajít na dobrý koncert", se znovu učil žít ve třicetitisícovém Táboře, "který po deváté hodině večer působí, jako by tam testovali sarin. Do toho jsem byl rozjetej a trošičku mi to vlezlo do palice," přiznává.
Alkoholem a drogami už dřív jemně dokrmoval vzrušení i ředil přepětí na turné, po návratu ale konzumace omamných substancí nabrala temnější odstín.
"Ve Státech jsem taky pil, ale nebyla to taková jízda. Až pak to začalo bejt hustý. Budil jsem se na schodech, v parku a tak," vzpomíná a svůj stav vysvětluje rozhozeným rytmem vjemů. Kulturní infrastruktura Los Angeles ho dokázala zabavit vrchovatě, realita jižních Čech ale byla o poznání monotónnější.
Sbal prachy a vypadni
Přesun na starý kontinent ovlivnil i provoz kapely. Sunshine se do Česka vrátili s cejchem muzikantů, kteří "to" dokázali. Někdejší koncerty v malých klubech vystřídaly větší akce a kouzlo nezávislé kapely se alespoň pro Amáka začínalo vytrácet.
"Začali jsme jezdit všelijaké Chlaparky a další akce typu 'sbal prachy a vypadni'. To se na mně podepsalo asi nejvíc. Hrát pro lidi se zelenejma pivníma zátkama na hlavě jsem nezvládal," vzpomíná, proč sestavu roku 2009 opustil. Na tehdejším albu MGKK Telepathy už spolupracoval jako koproducent a technik.
Nahrávat začal hned po návratu z USA. Bral zakázky od začínajících kapel a pronajímal si například studio Davida Kollera v Jinočanech. Na tři měsíce se vrátil do USA, konkrétně do New Yorku, odkud si odvezl přezdívku Golden, tedy zlatý. "Pořád mi tak říkal jeden raper, s kterým jsem tam točil," vysvětluje.
Následně se s přítelkyní na dva roky usadili v Londýně, kde se jim narodil syn Vincent. "Bydleli jsme ve čtvrti Camden Town, ona studovala módní fotografii a já chodil po studiích." Do Londýna za ním jezdily nahrávat mladé české kapely jako NiceLand nebo Please the Trees. A sám se na čas vrátil na pódia, tentokrát jako frontman kapely Night, rozkročené mezi temnou kytarovou alternativou a epileptickou elektronikou. Zůstalo ale jen u debutové nahrávky z roku 2010.
"Taky jsem docela bouchal reklamy. Dnes to dělá každej druhej, ale tehdy se to ještě dalo," vzpomíná, jak v Londýně nahrával vteřinové a královsky placené melodie. Amák napsal hudbu do dnes již slavných spotů, například na Vodafone s Petrem Čtvrtníčkem a falešnými soby nebo Bóbika na server Centrum.cz. "Třeba ten Čtvrtníček, to je koleda zahraná jednou rukou na klavír," rozhodí rukama.
Ve studiu s černokněžníkem
Po návratu do Prahy v roce 2012 si ve sklepení kachlové budovy bývalých Elektrických podniků na Vltavské začal stavět vlastní studio. "Tehdy tam byly hlavně ateliéry. Pronajal jsem si pět místností, byly ale brutálně zaházený bordelem, takže jsem je půl roku vyklízel," vzpomíná na studio, kde pak vznikl debut kapely Hanba nebo EP postpunkových Kill the Dandies.
"Zásadní ale bylo, že na Vltavské proběhly kompletní přípravy na desku kapely Killing Joke," vzpomíná na nahrávku nazvanou Pylon, jež dodnes patří mezi jeho největší projekty. Dosud poslední album sestavy Killing Joke zařadil magazín Rolling Stone mezi deset nejlepších metalových počinů roku 2015, z prvního místa vstoupilo do albového žebříčku rádia BBC 1.
S frontmanem skupiny Jazem Colemanem Amák spolupracoval několikrát, například při projektu Black & Red s Ondřejem Smeykalem, českým hráčem na nástroj australských domorodců didgeridoo.
Killing Joke byli také první sestavou, kterou Amák přivedl do současného působiště na Vinohradech. Strávil tu s nimi pět intenzivních měsíců, při nichž nálada oscilovala mezi radostnou euforií a vzteklým řevem.
Zlaté desky kapely Illustratosphere na zdech připomínají zakladatele studia, klávesistu Filipa Jelínka a Dana Bártu. Vytížení muzikanti se ale nahrávání věnují jen příležitostně, a tak život prostoru vdechli až Amák, zvukař Bert Neven a právě kapela Jaze Colemana.
S ním je Amák v kontaktu dodnes, pravidla setkání nicméně určuje Angličan se vzezřením černokněžníka. "Jednou za půl roku mi zavolá a ptá se, jak se mám," líčí producent, podle nějž ale spojení funguje jen jedním směrem. "On nemá ani e-mail. Volá mi z několika čísel a všechna jsou pak hluchá," vytahuje telefon a ukazuje uložené variace na jméno Jaz Coleman.
Až na krev
Po úspěchu alba Pylon z roku 2015 se Amákovi začaly ozývat anglické kapely, zda by je také nenahrál. Tou dobou už mu ale do života čím dál víc zasahovaly drogy. "Spadl jsem na dno. Při nahrávání s Killing Joke jsem pořád nějak fungoval, ale nedokázal jsem se soustředit. Ten životní styl mě úplně rozstřelil," vzpomíná.
Když si uvědomil neudržitelnost situace, rozhodl se pro Psychiatrickou léčebnu Červený Dvůr. Musel napsat dopis, donést ho na poštu a čekat. Nástup mu stanovili až za šest měsíců. "Šel jsem hodně na krev. Do léčebny jsem odjížděl ve stavu, kdy jsem bez drogy nedokázal usnout."
V cílové rovince konzumoval přibližně gram pervitinu denně, třetinu hned po probuzení, část přes den, zbytek na usnutí a ráno znovu. "Je ti nonstop blbě. S drogama i bez drog, prostě pořád," vzpomíná na finální fázi narkomanie, během níž také solidně pil.
V realitě ho držela pouze práce, vše mu ale trvalo, termíny nestíhal. "Byl jsem bohém a pracovat se mnou znamenalo sázku do loterie," uznává. Do komunity odjížděl po dvanácti letech užívání drog, nejnáročnější fáze abstinence ale přišla až po půlročním pobytu v léčebně.
Vykládám, stavím, nakládám
"Věděl jsem, že bych tentokrát přišel o syna, o práci, o všechno," odmítá Amák, že by měl nutkání se k drogám vrátit. Po letech v rauši musel znovu poznat sebe sama, drogami do té doby řešil práci, zábavu, všechno. "Člověk znovu hledá, co ho baví. Vůbec jsem nevěděl, co s volným časem. Když jsem odešel z práce, byl jsem nepoužitelnej. A vážil jsem 120 kilo."
Po ukončení rockerského života se vrátil ke sportu, s nímž vyrůstal coby hokejista. Začal běhat, boxovat, cvičit. Pokud to jde, třikrát týdně hrává fotbal, většinou s muzikanty, které zná ze studia.
Po návratu z léčebny opět vyrážel na turné, tentokrát si ale pamatuje víc než rozmazané záblesky z klubů. Před pandemií trávil zhruba půl roku ve studiu, druhou půlku cestoval po světě jako zvukař zahraničních kapel.
"Konečně jsem viděl Paříž," vykřikne nadšeně. "Předtím jsem tam byl osmkrát a nikdy jsem z toho města neviděl nic. To je přece hrozný. Naposledy jsme tam měli day off s Helmet, běžel jsem kolem Seiny a viděl všechno," vzpomíná a líčí svůj cestovní harmonogram: "Ráno běhám, pak nasednu do dodávky, za pár hodin se objevím před klubem a do noci se nezastavím. Kromě zvučení vykládám, stavím, nakládám. Nemám čas přemýšlet nad kravinama, užívám si to. Nejsem typ zvukaře, co by se koncertě vypařil na pivo."
Dopadlo to výborně
Loni kvůli pandemii přišel o turné s kapelami Helmet a The Get Up Kids, odpadla mu americká šňůra s The Ocean Collective i cesty po Asii a Evropě s japonskými Mono. Nedostatkem práce ale netrpí. V odpovědi na aktuální zakázky vytahuje seznam se jmény přibližně 20 kapel.
Na vinohradském prostoru si cení oken do zahrady, kde přes léto pěstuje rajčata. Uvnitř udržuje neformální a tvůrčí náladu, aby se muzikanti cítili dobře. A hudebníci se sem rádi vracejí. Studio disponuje solidním arzenálem aparátů i nástrojů, do Golden Hive lze přijet s holýma rukama a natočit tu kompletní album. V nahrávací místnosti připomínající obývací pokoj je i šuplík s trsátky.
Amák většinou funguje jako technik, snaží se nasát atmosféru nahrávky a sestrojit nejvhodnější zvuk. Skladatelsky spolupracuje výjimečně. "Teď například produkuju Jay Delver z Brna, pěknej, temnej popík. Mám pocit, že to bude velká pecka," říká. Se smíchem ale rychle přiznává, že jeho odhady spíš nevycházejí.
"Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo mít takový ohlas. Bylo to spontánní, nahráli jsme to za pár dní," vzpomíná třeba na tři roky staré album Lo-Fi Life, za něž hradecká rocková kapela The Atavists nakonec získala dvě ceny Anděl. Teď na Vinohradech točí znovu - stejně jako generační šansoniér Bruno Ferrari, kapely Povodí Ohře, Role, Slut, I am Pentagon nebo Plus minus nula.
Pro některé muzikanty je Amák pořád "ten basák ze Sunshine". Doufají, že jim odhalí tajemství úspěchu v zahraničí nebo alespoň doporučí vydavatele. "Chápeš, v době, kdy labelům úplně odzvonilo," kroutí hlavou producent.
Podle něj si kapely musí úspěch stále vyjezdit klub po klubu, festival po festivalu. A jestli chtějí prorazit, také musí mít pověstné štěstí.
Právě to nejspíš chybělo, když se Sunshine před lety rozplynul americký sen. Amák dnes v křesle svého studia ale nevypadá, že by litoval. "S odstupem času jsem si občas vyčítal, že kdybych do těch Států přijel o pár let starší, s trochou rozumu a víc připravenej, všechno mohlo dopadnout jinak," zasní se na vteřinu. "Ale vlastně je to jedno. Co si budeme povídat, dopadlo to naprosto výborně," usmívá se už zase do burácejícího zvuku kapely LVMEN.
