Sílu slova připomenou 30. července na brněnském festivalu Pop Messe. Jeho druhý ročník se koná v areálu fotbalového stadionu Za Lužánkami a nedalekého Bobycentra.
"I když jsme slabí a hroutíme se, budeme stát na nádraží a plakat / protože můžeme vidět vaše tváře," recitovali nedávno Kae Tempest za doprovodu jemného klavíru na druhém největším pódiu anglického festivalu Glastonbury. Byly dvě odpoledne, do konce koncertu zbývaly poslední vteřiny a paprsky slunce se snažily prorvat mračna. Když se člověk rozhlédl kolem, lidem po tvářích stékaly slzy.
Místní Other Stage pojme desítky tisíc lidí a je největší scénou, z níž kdy Kae Tempest rapovali. Bez světelné show, uprostřed prázdného a nijak zdobeného pódia dokázali dojmout a uhranout dav postávající na prašné louce. Těžko hledat lepší důkaz, že Kae Tempest patří k nejzručnějším současným veršotepcům. Alba píší jako tlusté knihy, každé skrývá silný příběh i promyšlený koncept. Vlastně je trochu zázrak, že si takhle sofistikovaná hudba našla tolik fanoušků. Jenže chaotická doba plná pandemie, válek a nejistot očividně melancholickým a vypjatým textům svědčí.
Poezie a hudba Kae Tempest upomíná na dávné doby, kdy slova disponovala magickou mocí. Zněla z úst šamanů, básníků nebo kněžích, dokázala pohnout myslí i světem. Současná civilizace tato kouzla zredukovala na reklamní a politické slogany. Jestli nějaké texty dokážou změnit pocity a chování lidí, píší je marketéři a takzvaní kreativci v agenturách. A pak jsou tu šestatřicetiletí Kae Tempest. Posluchače dohánějí k slzám i v době, jíž vládne bezbřehý cynismus. Letos to na Glastonbury chvílemi vypadlo, jako by jedním veršem dokázali pohnout počasím.
Potomci pozitivních lidí
Glastonbury na britské scéně platí za respektovanou instituci, jež odchovala mnoho umělců. Vedle Coldplay, Eda Sheerana a dalších mezi její "děti" patří také Kae Tempest.
"Za posledních patnáct let jsme hráli všude tady kolem," řekli a rozmáchli rukou kolem sebe. Den předtím recitovali poezii na scéně nazvané Truth, ležící kilometr jižně od Other Stage, později odehráli ještě intimní koncert pro kamery a pár lidí. Pro umělce této povahy je Glastonbury ideálním prostředím. Nejen proto, že tamní areál ukrývá přibližně stovku pódií, na nichž lze improvizovaně rapovat, recitovat i hrát.
Na farmě pořadatele Michaele Eavise se každým rokem potkává dosluhující generace britských aktivistů s mladými, jimž předává svůj odkaz. "Jadernou energii? Ne, děkuji," říká například namalované červené slunce usmívající se na hippie vesnici situovanou v jedné ze strání farmy. Velkoformátový plakát grafickým zpracováním působí jako z minulého tisíciletí, což je samo o sobě důkazem kontinuity místní snahy za lepší, bezpečnější a spravedlivější svět.
Byť tyto ideály mohou působit naivně, na Glastonbury se na pět dní zhmotní a stávají všudypřítomnými. Drtivá většina lidí zde pracuje zdarma, ať už coby pořadatelská služba, sběrači odpadků, popeláři, v úschovně cenin nebo na poště. Dobrovolníci se dostanou na beznadějně vyprodaný festival a zároveň dotváří jeho ducha - právě díky nim mohou organizátoři většinu výdělku věnovat na charitu.
Glastonburská pódia nenesou jména globálních značek ani likérek. Jediné bannery, které lze na mléčné farmě v anglickém hrabství Somerset zahlédnout, patří neziskovým organizacím typu Greenpeace, Oxfam nebo WaterAid. Princip sponzorství zde funguje naruby, letos mohli "sponzoři" inkasovat i díky 68 tisícům dobrovolníkům.
Za čtyři metry vysokým a osm kilometrů dlouhým plotem se ideály vzájemnosti jednou za čas stanou realitou. Glastonbury je žitou utopií i světem, o němž Kae Tempest horečnatě píší, rapují, přemýšlejí a sní.
Příšerná bolest
Přitažlivost jejich slov tkví v radikálním hledání krásy a naděje na jinak spíš nehostinném světě. Zatímco drtivá většina jejich kolegů líčí postbrexitovou Británii jako ostrov potápějící se chudoby, Kae Tempest na letošním albu The Line is a Curve sepsali rodné zemi milostný dopis.
"Milujeme, jak se v okrajích rozpadáš na křídu / Milujeme, jak mizíš do nebe, které je stejně nekonečné jako ty," líčí bělostné skály obepínající britské pobřeží v tracku Salt Coast. "Milujeme, jak tančíš, abys nabrala na síle," popisují očistné oslavy i scény připomínající Glastonbury. O rodné zemi přemýšlejí jako o ženě, která dokáže uklidnit, když přijdou temné dny.
Přes neutuchající víru ve šťastné konce ale Kae Tempest rozhodně nepatří mezi umělce s hlavou nad mraky. V pořadí čtvrtá nahrávka The Line is a Curve vznikla jako výpověď o životním kolapsu a následném zotavování.
"Jak máme udržet tempo? / Pořád se přemisťovat / Vidíme jen tu část sebe, které se nemůžeme podívat do tváře / Víc odvahy, víc opovržení / Všechno pro jméno / Pro slávu," rapují do syntetických beatů producenta Dana Careyho, který nahrávku zásadně dotvářel.
V textu úvodní skladby Priority Boredom se Kae Tempest vracejí k vyčerpávajícímu turné provázejícímu album Let Them Eat Chaos z roku 2016, kdy se naplno ozvaly psychické potíže. Neútěšné obrazy na desce nejsou výjimkou. "Položili jsme pero a začali s sebou smýkat / Přestali jsme žít / Civíme na trávu na hraně útesu," odsekávají ve druhé kompozici I Saw Light, jíž na nervozitě přidává hlas hostujícího Griana Chattena, zpěváka a textaře dublinských Fontaines D.C.
"Byla to příšerná bolest. To je pocit, z něhož tahle nahrávka vzešla. Z odžité krize," vysvětlují Kae Tempest v rozhovoru pro deník Evening Standard a přidávají vzpomínky na panickou ataku, která se dostavila přímo na pódiu. "Schováváme se za klávesistkou v záplavě slz, pak se zmátožíme, vstaneme, vrátíme se za mikrofon a prostě pokračujeme," líčí, jak museli překonat bolest a dokončit koncert, na který si lidé koupili vstupenky.
Hospody, squaty a večírky
Naučit se předvídat a ovládat podobné stavy žádá léta systematické práce. "Když to na člověka všechno spadne, není v pozici, že by to mohl ignorovat," říkají Kae Tempest, kteří prý svůj mozek na překonávaní podobných stavů cvičí už přes dvacet let. A jedním z ventilů je také tvorba. "Vyrábíme z toho poezii," říkají.
S postupem času se na albu objevují momenty úlevy, první záblesky světla přicházejí v polovině. Song No Prizes povznáší hostující zpěvačka Lianne La Havas s nadpozemským refrénem. Jejich společný singl patří k nejlepším písním, jaké Kae Tempest za poslední roky vydali.
Pro jejich slova bývají typické úsporné a zacyklené beaty, aktuální nahrávka The Line is a Curve je ale mnohdy až překvapivě muzikální. Zvuková paleta se rozrostla o tradiční nástroje, jako jsou kytara, basa a bicí, částečně i kvůli výpravám do minulosti.
Píseň Don’t You Ever vznikla přibližně před 15 lety, kdy měli kapelu s přáteli v jihovýchodním Londýně. V tamní čtvrti Catford bydlí dodnes. "Když nám bylo 19, hráli jsme po hospodách, squatech a na večírcích," přibližují.
Na cestě
Nahrávka, jejíž název by se dal česky přeložit jako Linka je křivkou, opisuje pomyslných kruhů více. V závěrečné baladě Grace zní syntezátorová melodie z úvodního songu Priority Boredom, avšak tentokrát hraná na akustickou kytaru. Jde o stejné tóny, všechna těžkost ale kamsi vysublimovala, zůstala jen úleva a půvab. Stačí lehká změna v nastavení a vše je jinak.
Psychické strádání Kae Tempest částečně pramení z léta skrývané nebinarity. Jak ale sami říkají, tohle téma se na The Line is a Curve nepropsalo, coming out začali zpracovávat až v průběhu nahrávání. "Stále jsme na cestě. Byli jsme na cestě od narození, ale trvalo nám strašně dlouhou dobu, než jsme došli sem. Pořád jsme však na začátku. Podle nás si lidé naplno neuvědomují, jaké je žít ve světě vytyčeném gendery," svěřili se pro Evening Standard.
V první řadě jsou Kae Tempest neobyčejně vnímaví ke světu, což nese zjitřenou citlivost a prožívání bolesti. Sami ostatně popisují tvorbu jako způsob propojení s lidmi a pocit vzájemnosti dokážou přenést na publikum jako nikdo jiný. Kae Tempest během několika veršů dovedou změnit náladu a obrátit narativ živoucího příběhu. Povětšinou k lepšímu.
Na předešlém ročníku Glastonbury hráli na pódiu pojmenovaném Park, stojícím v jedné ze strání. Tamní koncerty se při západu slunce lehko stanou nekrásnějšími momenty festivalu. Tempest, ještě s dlouhými, kudrnatými vlasy, recitovali verše do zádumčivé hudby, rozpálený vzduch zchladl, ševel 200 tisíc lidí i okolních pódií utichl. Skoro jako by se zastavil čas. Pokud se v Brně podaří zrekonstruovat jen promile toho okamžiku, může vzniknout zážitek, jaký člověku změní život.
Koncert
Kae Tempest
(Pořádá festival Pop Messe)
Fotbalový stadion Za Lužánkami, Brno, 30. července.
