Recenze - Že je tenhle koncert tak trochu bizarní záležitost, prozradili sami pořadatelé: s pokusem přivydělat si na někdejší slávě bývalí zakládající členové legendárních Doors Ray Manzarek a Robby Krieger nepřicházejí poprvé.
Rodina zesnulého zpěváka Jima Morrisona a bubeník John Densmore jim však nepřejí, a tak se po nějakých soudních tahanicích sestava, která v úterý vystoupila na pódiu Kongresového centra, jmenuje Ray Manzarek and Robby Krieger of the Doors, k čemuž bylo na plakátech připsáni „hrají hudbu Doors". Aneb jak co nejčastěji zopakovat název, který nám ti nepřející/soudní odmítají věnovat.
Nepřející/soudní fanoušci se tak na koncert rozhodli nepřijít s vědomím, že výroba života z mrtvých těl končí řáděním frankensteinovských bestií. Ti, kteří přišli, měli o to větší radost, když je pořadatelé posílali z balkónů na dražší místa do přízemí, které ani potom zdaleka nebylo zaplněno. Stroj na peníze tentokrát běžel poněkud naprázdno, i když pořadatel vyhlásil nemalé slevy na vstupné.
Návraty kapel bez původních frontmanů jen s ambicí přilepšit si k penzi nikdy nemohou dopadnout dobře, přesto se o to tu a tam někdo pokusí - například Queen s Paulem Rodgersem. Doors se po smrti Jima Morrisona pokoušeli všelijak.
Dvě alba vydaná před rozchodem skupiny byla spíše slabá - však se také Manzarek, Krieger a spol. nyní tváří, že nikdy neexistovala, i když právě na nich je jejich autorský podíl stěžejní. Údajný plán obnovit kapelu s Iggym Popem v čele se nezhmotnil, naopak se zpěvákem The Cult Ianem Astburym o přibližně dvacet let později chvíli koncertovali.
Deska An American Prayer s Morrisonovou poezií, k níž pozůstalá trojice dotočila hudbu, sice rozezněla několik nostalgických srdcí, jinak jí ale dominoval pocit klopotného a nesmyslného kříšení.
Vzít na sebe břemeno, které je nemožné důstojně unést, vyžaduje odvahu nebo nedostatek soudnosti. Dvojice zakladatelů Doors se tak ocitla ve škatulce „návraty mistrů zábavy" - třeba po boku Miroslava Donutila, který v Brně působil ve vynikajícím divadle, ale teď se živí hlavně tím, že v Praze vypráví o tom, jak v Brně působil ve vynikajícím divadle. Stejně tak Manzarek a Krieger v Praze odehráli veselý kabaret na téma Byli jsme legendy.
A neváhali tu legendu přiživit nejrůznější veteší, co se na ni za ta léta nabalila. Na pódium křepce přiběhli za zvuků Orffovy O fortuna z opery Carmina Burana, do níž přednatočený hlas s varietní pompou oznámil, kdo to právě přichází. V tu chvíli se zdálo, že horší už to nebude: stejnou hudbu použil v jedné rádobyvypjaté scéně příšerného filmu The Doors Oliver Stone. Vida, slavní pozůstalí se budou poměřovat i s „veledílem", které de facto parazituje na jejich pověsti…
Hvězda vystoupení, nakrátko ostříhaný Manzarek, se za necelých čtyřicet let po rozchodu skupiny proměnil v bodrého staříka, který řídil zábavu vskutku neúnavně a v nesnesitelné míře sršel vtípky, přípitky i poděkováními. Kytarista Krieger byl oproti tomu vcelku umírněný; až na nevyvedenou, křečovitou flamencovou vložku uvádějící píseň Spanish Caravan a na zálibu v sólování na forbíně si udržel zdravý odstup.
O koho šlo ale především, byl samozřejmě náhradník Jima Morrisona. Když na pódium vkřepčil Miljenko Matijevic, bylo jasno. I když je to podsaditý jižní typ, neváhal navléci své krátké nohy do morrisonovských kožených kalhot, odhalit hruď… a co hůř, vybalit arzenál tancovačkových „donucovacích" prostředků a triků: roztleskávat, dělat ou jé a podobně.
V dynamických skladbách zněl trochu křečovitě hardrockově, v klidnějších písních, kde se mohl uvolnit, působil mnohem přesvědčivěji. Hle, další podobnost s „posmrtnými" Queen trpícími podobným, i když mnohem slavnějším chraptičem. V unisonech s Manzarekem zněly vokály zdaleka nejlépe.
Manzarekův hlas se postupem času usídlil v hrubějších, hlubších polohách a uměl bych si představit, že by klávesista odzpíval celý koncert. Ona ta kapela totiž vůbec nezněla špatně, jen mohutně otravovala svým pouťovým podbízením. Přitom to naprosto neměla zapotřebí.
Diskografie morrisonovských Doors je nevelká a publikum ji zná nazpaměť. Nebylo by tedy tisíckrát lepší zachovat si zbytek aureoly nedostupnosti, přijít na pódium a beze slova i trapné show prostě odehrát koncert?
Věřím, že by to Manzarekovi, Kriegerovi a spol. - když už mají potřebu podobných „comebacků" - jen prospělo. Z tyjátru mezi písněmi mi bylo stydno za ně, obzvláště při zaobalení Kriegerovy Touch Me do jakési „představovačky" a la Sex Machine. Jaký rozdíl oproti roku 1969, kdy při téhle banalitě ožralý Morriosn v Miami odmítal zpívat a ukazoval na pódiu přirození. Možná to bylo zoufalé, ale autentické.
Samozřejmě, že ani v případě rezignace na trapnou show by zážitek nemohl být dokonalý. Ale přiblížil by se možná způsobu práce původních Doors: čtveřice hrávala, jak napovídají dobové záznamy, v naprostém soustředění. Energie, kterou se její koncerty vyznačovaly, byla plodem této koncentrace a vzájemné interakce, zatímco nářez, který produkuje nynější doorsovský polorevival, je pečlivě nazkoušeným cirkusem jen a jen pro publikum. Radost a hledačství tu nemá místo, jistota byla povýšena na jediné božstvo.
Pointa není překvapivá: další smrtí v řadách zakladatelů bude časem legendární i tenhle cirkus. Další motýl napíchnutý na špendlík máničky, které bolševik ukradl šedesátá léta.
