Říká se, že není libozvučnější jazzové formace než klavírní trio. A když je pianistka takového formátu jako Krall navíc ještě vynikající zpěvačka, není co řešit. Slíbila písně o lásce a o věcech s ní souvisejících, což jsou témata, která dokonale ladí s jejím někdy lehce zakouřeným, někdy hladivým, jindy bolestným kontraaltem. V některých momentech se zdálo, že její zpěv přerůstá v silně prožitou divadelní etudu. U zpěvaček obvykle v takových případech většinou očekáváme spíše hysterický výkon a okázalé trpění, ale v jejím případě se cit skrývá hluboko v duši. Vnímáme, jak z ní sálá utajený cit, skrytý plamen nebo tichá radost.
Technická dokonalost, éterická atmosféra
Stejně přesvědčivá jako zpěvačka je Diana Krall i jako klavíristka. Technicky dokonalá, s citem pro improvizaci, jež vždycky souvisí s emocí, diktovanou obsahem skladby a jejím vokálním provedením. Dalo by se mluvit o přísné kázni - jako klavíristka nikdy neodbíhá od kontextu skladby. Její repertoár má tu vlastnost, že skladby jsou obecně interpretovatelné v různých náladách.
Větší část repertoáru mezi úvodním Almost Like Being in Love a závěrečným Route 66 totiž tvořily standardy. To má svou výhodu - na notoricky známých písních může posluchač srovnávat, jak oproti jiným interpretům pojímá umělec skladbu, jak ji momentálně cítí a co v ní akcentuje. Jinak je zpíval Frank Sinatra a úplně jinak třeba Ella Fitzgeraldová. A úplně jinak je pojímá Diana Krall.
Co se týče jednotlivých skladeb, dalo by se říct, že její záběr sahal od Billie Hollidayové, která je nepochybně jejím velkým vzorem, až po jazzovou písničkářku Joni Mitchelovou, jež pro změnu pochází z Kanady jako Diana. Z jejího repertoáru Krall zazpívala baladu A Case of You, kterou pražské obecenstvo ocenilo snad nejvíce. Trošku hlouběji sáhla zpěvačka jen k Fats Wallerovi, jehož skladba Honeysuckle Rose, pocházející z konce dvacátých let minulého století, byla vítaným oživením jinak spíše romantické, éterické atmosféry pomalejších temp. Ale i jí vtiskla svou porci originálního lyrického prožitku.
Žádný velký řečník, ale o to vřelejší hudebnice
Byl to koncert bez vrcholů. Co skladba, to interpretační perla. Nicméně momenty, kdy přestala hrát na piano a zpívala některé pasáže sama bez doprovodu nebo jen s podporou kontrabasu, představovaly asi nejsilnější okamžiky. Stejně silné jako závěrečný přídavek, slavná melodie Burta Bacharacha The Look of Love, z jejíhož provedení vycházel ten nejhlubší cit.
Devadesátiminutový set působil nesmírně kompaktně, a přestože je Diana Krall jednou z největších osobností a hvězd současného jazzu, dala hned v první písni a potom ještě několikrát prostor oběma svým spoluhráčům, kontrabasistovi Sebastianu Steinbergovi a bubeníku Mattu Chamberlainovi. Jedinou slabinou bylo průvodní slovo. Diana Krall opravdu není velký řečník, ale to vlastně vůbec nevadilo. O to víc bylo proto znát, že když sedí u klavíru, hraje a zpívá celým srdcem.
