Pohoda, báječný svět a jejich rizika. Přijíždí věčné dítě, písničkář Devendra Banhart

Pavel Klusák Pavel Klusák
20. 1. 2020 12:20
V umění by se měly zakázat přívlastky jako „divný“ a „bláznivý“. Jejich autoři vystrkují za hranice domnělé normálnosti to, co je ve skutečnosti jen jejím rozšířením.
Devendra Banhart byl zatím jen před sedmi lety hostem Colours of Ostrava.
Devendra Banhart byl zatím jen před sedmi lety hostem Colours of Ostrava. | Foto: Lauren Dukoff

V nultých letech začali internetový věk zpestřovat muzikanti v čemsi staromódní a exotičtí. Říkalo se tomu freak folk: folk potrhlých, není to zábavné a lákavé? Byla to jenom nálepka, ale nepovedla se: sesterské duo CocoRosie, androgynní Antony and The Johnsons, encyklopedicky vzdělaná Joanna Newsom objevená Neilem Youngem nebo křehký Sufjan Stevens mnohem spíš předběhli a spoludefinovali nálady mileniálů. Jednou z oslnivých hvězd téhle scény je Devendra Banhart, který tuto sobotu 25. ledna vystoupí v pražské Akropoli.

Devendra Banhart.
Devendra Banhart. | Foto: Lauren Dukoff

Mladík hippiesácky kristovského zjevu vydal své průlomové desky jako dvaadvacetiletý. Ze scény nikdy nezmizel. Když teď přijíždí o 16 let starší, není už žhavým znamením doby. Zas ale má relevanci bohémsky svéhlavého autora, kterého si v katalogu pěstuje velmi oficiální "artové" vydavatelství Nonesuch (Philip Glass, Kronos Quartet, David Byrne). Takže: v blahém pocitu, že i dnes si lze prožít osobní sixties, se dá stárnout?

Letos osmatřicetiletý americký rodák Banhart žil s matkou nejprve ve Venezuele, od čtrnácti let pak v Los Angeles. Kalifornie v něm pracovala stejně jako obdiv k latinskoamerickým popovým rebelům, kteří také v Brazílii ovládané vojenskou juntou vyznávali poezii, psychedelii a nenásilnou revoluci jako sexy ideu.

Po vzoru "tropikalisty" Caetana Velosa, brazilského zpěváka a kytaristy, bavilo také Devendru Banharta kombinovat západní vlivy s kulty a kulturami od Ria po Dillí. Kreslil dobře (svědčí o tom obaly alb i vlastní tetování), z výtvarné akademie ale utíkal hrát na ulici. Když nájmy v San Francisku zdražil boom byznysu s čerstvým internetem, odjel do Paříže.

Tam už předskakoval kapele Sonic Youth. Ale teprve když si ho poslechl Michael Gira ze sestavy Swans, dozvěděli se o něm lidi. Gira z pásku uslyšel zašuměné útržky, které si Banhart natáčel za pochodu, někdy si dokonce z města telefonoval a zpíval do záznamníku.

Bylo to hravé, surrealistické, okouzlené rozletem imaginace, v něčem snadné a v něčem zralé: a Gira chtěl takového autora vydat. Banhart ze sebe při jednom nahrávání vysypal písní na dvě alba. Rejoicing In The Hand a Niňo Rojo se v roce 2004 přesně potkaly s pocitem, že uprostřed technologií je fajn slyšet akustickou kytaru a že přiznat se k starým formám není ostuda, ale "new black", tedy trend. Nikdo se nehlásil k tomu, že je hipster, ale to slovo se čile dostalo do oběhu.

Banhart neoslnil jen muzikou. Přinášel s sebou pospolitost a psychedelii let 1966 až 1968, s přáteli společně hrál, bydlel, udržoval ohniště za srubem. Urbánní životní styl získal silnou alternativu: ve vzduchu visela cesta z města. Klipy jako At The Hop ukazují kalifornskou "partu pro sebe" s amulety, indickým sitárem, batikovanými triky, kreslenými deníky a odloučeností od velkoměsta tak svůdně, jako by to bylo vykonstruované.

Videoklip ke skladbě At The Hop z 16 let starého alba Niño Rojo. | Video: XL Recordings

I kritik ze serveru Pitchfork měl podezření, že Banhartovo hihňání, mumlání a vrčení v písničkách není až tak autentické. Zpočátku ale bylo: pak se zpěvák během dvou sezon stal hvězdou festivalů, modelem, hercem, aktérem reklam a charity, objektem pro bulvár. Za jeho "přirozenost" ho královsky platili. Unikal mimo jiné skrze whisky. I od svých známostí, včetně herečky Natalie Portman.

Zazářit jako hvězda ve dvaadvaceti znamená udělat si všechno dál těžší. Je malý zázrak, že mezi následujícími sedmi alby Devendry Banharta není žádný vyslovený průšvih. Navíc když není žádný dramatik: jeho svět má sice různé emoce, ale hodně plyne v rauši okouzlení.

Pohoda a pocit, že svět je především báječný, mají svá rizika: třeba to, že svět také plný napětí a zranění nebude muzikantem vystižený pořádně, "v dobrém i zlém". A že posluchači začne chybět kontrast.

Čím to, že to Banhart zvládl? Asi že jeho trochu seladonskou mediální prezentaci nikdy nenásledovala seladonská hudba. Radši byl trochu excentrický, jako na desce Smokey Rolls Down Thunder Canyon z roku 2007, než aby upadl do machy.

Někdy byl výstřední víc než trochu: neměl problém svléknout se donaha na obal desky svého vedlejšího projektu Megapuss.

V klipu ke Carmensitě z roku 2005 účinkovala Natalie Portmanová. | Video: XL Recordings

Tahle kombinace zranitelnosti a akcentu na přirozenost je pro Banharta typická. Dokonce se zdá, že publikum takové věci bere jako součást jeho nátury. Také neopouští přátele: přes 15 let se kamarádí a spolupracuje s kapelou Vetiver, která mu bude předskakovat také v Praze.

S posledními třemi alby Mala, Ape in Pink Marble a Ma teď Devendra Banhart vysloveně chytil druhý dech. Loňská Ma se tematicky točí kolem archetypu matky: zpívá se o mateřství, trpkosti adopce, ale také o Venezuele, vůči jejíž neutěšenosti autor cítí bezmoc. Takže zase tak jednostranně idylická jeho hudba nakonec není.

Když nedávno pro časopis Uncut líčil historii svých alb, celý rozsáhlý materiál byl o místech, jejich atmosféře, cestování a přátelstvích. Banhart se radši baví o tomhle než o konkrétních písničkách.

Lidé na něj chodí, aby mohli chvíli pobýt s nepochybně zvláštní osobností: chlapíkem krásným a charismatickým, ale taky střeleným, nepředvídatelným, nutkavě improvizujícím a pozoruhodně napojeným na něco iracionálního, za slovy.

Jak kdysi napsali v Pitchforku: "Chcete pravdu? Krásu? Tady je máte v nezředěné podobě." I kdybychom váhali, zda to není moc rychlá žurnalistika, stojí za pozornost, že k takovýmhle výrokům Devendra Banhart provokuje.

Skladba Taking a Page z Banhartovy loňské desky Ma. | Video: Nonesuch Records

Devendra Banhart

Palác Akropolis, Praha, 25. ledna

 

Právě se děje

Další zprávy