Depeche Mode si napsali vesmírný epitaf

Pavel Turek
23. 4. 2009 9:30
Dvanácté album kultovní kapely hledá moudrost
Foto: Anton Corbijn

Recenze - Byl by úplně ideální rok na to, aby Depeche Mode zrecyklovali všechnu svoji kulišáckou synthpopovou minulost a vyrukovali s něčím tak triviální a chytlavým jako Just Can't Get Enough.

Dělá to tak kde kdo od Madonny po Bowieho, když cítí, že se do kurzu znovu vrací zvuky a postupy, které oni sami produkovali nebo vynalezli o generaci dřív.

Foto: Aktuálně.cz

Pro Depeche by to byla trefa - jak strašně vtipné - do černého. Co jiného totiž letos udělala dívčí kapela The Saturdays, když chtěla hit v britské top 10? Natočila cover Just Can't Get Enough. Nemluvě o holkách z BBC Sound of 2009 - jako La Roux nebo Little Boots, které syntezátorovou naivitu raného osmdesátkového popu přijaly za svůj způsob uvažování.

Pro Depeche Mode ale není cesty zpátky. Jako když stojíte před otevřenou skříní, z níž páchne naftalín: víte, že přesně tyhle střihy už zase frčej, ale vám se do nich už znova nechce soukat. Připomínají vám zbytečně moc zážitků, na které chcete už léta záměrně zapomenout.  

Kapele proto nepodlehla lákavým svodům toho žít z úroků starých investic. Na Sounds of the Universe se vystřelili daleko za oběžnou dráhu, z níž by se dalo vůbec pozorovat, jaký vliv mají na současný pop. Pouze pilotní singl - a nejsilnější moment alba - Wrong je mrazivě cynickým ohlédnutím kamsi k Violatoru a nelítostná bilance toho, kam Davea Gahana zavedla víra v osobního Ježíše. 

Zbytek stopáže dosud nejdelšího alba v diskografii kapely ovšem dlí přesně v tom nekonečném, pietně ztichlém a ospalém vesmíru plném čekání a vynucené sebereflexe, který znáte třeba z filmu Ikarie XB 1. Pro tuto retro náladu se dokonale hodí i slabost Martina Gorea pro staré analogové syntezátory, jež před natáčením fanaticky skupoval přes eBay. 

Foto: Anton Corbijn

Jako všechny kapely, jejichž kariéra se počítá na dekády, i Depeche Mode na posledních albech přemohla tendence stavět na detailech. Vydávat náznaky a nedořečenost za hlubokomyslnost. Pokládat méně za více, aniž by byli schopni rozeznat, že jejich méně už je pro nezainteresované moc málo.

Vesmír Depeche Mode se svými podmínkami dost blíží vakuu, v němž se zvuk nese jen velmi pomalu a často skončí nezaznamenán. Malichernosti jsou zapomenuty, pohled do neohraničených dálav vnukává kosmonautům pokorné myšlenky o bohu, morálce, soucitu a dokonalosti (In Sympathy, Peace, Perfect i Jezebel přednesená Martinem Gorem). Jsou to Songs of Faith and Devotion zpívané někým, kdo už opravdu prahne po víře i zbožnosti. V prostoru, který je jinak zcela prázdný.

Gahan všechna ta témata převrací s velice střízlivou a realisticky měkkou dikcí v hlase, která by se hodila spíš do zpovědnice nebo na smrtelnou postel než na stadiónové turné, kam se kapela chystá vypravit.  

Depeche Mode během udílení cen Echo Music Awards v Berlíně 21. února 2009.
Depeche Mode během udílení cen Echo Music Awards v Berlíně 21. února 2009. | Foto: Reuters

Problémem Sound of the Universe je, že zachází s časem - délkou skladeb - jako kdyby ho byly k dispozici roky. Když letíte raketou na planetu Micka, nebo jste odsouzeni bloudit na věky, tak ho možná tolik máte. Ale je to často jen tato cestovatelská nuda, proč máte chuť rozpindávat se o hlubokých aspektech života. Osobně bych jako posluchač část letu radši prožil v hibernaci a nechal se palubním počítačem vzbudit před přistáním.

Natočili svoje dosud nejmeditativnější album. Po euforii, v níž se vše počítá ve velkých částkách, černé slavnosti i heroinovém ultra-očistci se Depeche Mode pokusili - jakkoli to zní pateticky - dojít smíření i moudrosti. Ještě nikdo před nimi nevyzkoušel, zda se k tomu syntezátorové písně vůbec hodí.

Skoro by jim to vyšlo, kdyby tolik nepodlehli okouzlení z vlastní přemýšlivosti. A teď už by klidně mohli umřít, protože jímavější dopis na rozloučenou už si stejně nenapíšou.     

Depeche Mode: Sounds of the Universe. CD. 61 minut, vydala firma Mute / EMI, 2009.

 

Právě se děje

Další zprávy