Byl to koncert zbavený konvencí? Pohybové divadlo? Pop-music baletních kvalit? Úžas vyvolalo sobotní vystoupení skotského hudebníka Davida Byrnea na pražském festivalu Metronome. Pro leckoho se jednalo o koncert roku. Pro jiné možná víc než to.

Zaprvé: člověk absolutně nemusel vědět, že šestašedesátiletý Byrne býval frontmanem originální rockové skupiny Talking Heads, jejíž vliv sahal až do někdejšího Československa, nebo že nyní vyrazil na turné krátce po vydání alba American Utopia, svého prvního po čtrnácti letech. To, s čím přijel do Prahy, by nadchlo tříleté dítě, stejně jako osmdesátiletého člověka.

Znát souvislosti či repertoár pomáhalo, ale vůbec to nebylo nutné. David Byrne naprosto zbořil představy o tom, jak vypadá běžný koncert: že muzikanti stojí před nástroji, z nichž vedou šňůry do aparatury, že na pódiu musí být stojany na mikrofony, klavírní židle, kytarové krabičky a podobně.

Nic takového. Byrne orámoval jeviště třemi zvedajícími se stříbrnými oponami a uvnitř vytvořil prázdný, čistý prostor jako na divadle, bez jediného drátu, nástroje, bedny. A na této ploše pak s jedenáctkou dalších interpretů půldruhé hodiny zpívali, hráli, tančili, nepřetržitě se hýbali.

Všichni měli šedé obleky, jen ten Byrneův se odlišoval trojitou kapsou, takřka všichni byli bosí a především odváděli vrcholné hudební i taneční výkony.

Pochodovali a zase se vraceli, hýbali v bocích, běhali dokola. Ukazovali na sebe prsty, kroutili se, předkláněli, vrtěli. Činili úkroky do stran, tleskali, točili se kolem své osy. V jednu chvíli se začali přemisťovat klátivou čapí chůzi, úplně jako členové komediální skupiny Monty Python v populárním skeči zvaném Ministerstvo švihlé chůze.

Co je na tom fantastické: jediný pohyb nebyl náhodný. Když i po hodině někdo z dvanáctky interpretů otočil zápěstím, jiný to s robotickou přesností učinil zrcadlově. Žádná improvizace, nýbrž nácvik do posledního detailu - pro Byrnea to vše vymyslela americká choreografka Annie-B Parsonová, zakladatelka newyorského Big Dance Theater, jež kromě muzikantů pracovala například s tanečníkem Michailem Baryšnikovem.

V nejdokonalejších kusech choreografie rozvíjela několik plánů, vždy alespoň letmo souvisejících s obsahem skladby. V songu I Should Watch TV si Byrne udržoval distanc od ostatních muzikantů, ti ho ale nakonec tlačili ke zdi, jakkoliv gesty projevoval odpor. Ve skladbě I Dance Like This si všichni lehli a jeden po druhém vstávali, v Once in a Lifetime z výšky zazářil jediný kužel světla a sledoval Byrnea točícího se, klátícího, povlávajícího jako loutka zmítaná vichrem.

Skladba Once In A Lifetime pochází z repertoáru Byrneovy kapely Talking Heads. | Video: San Diego Civic Theater

Nejednou se performeři shlukli až do jakéhosi starořeckého sboru, udržovali s Byrnem zpívaný dialog, kladli mu otázky. Například v přídavku, skladbě převzaté od černošské zpěvačky Janelle Monáe, kde sbor jako v kostele vzýval "Řekni nám, jak se jmenuje!" - a Byrne odpovídal výčtem černochů, které v uplynulých letech v USA zavraždili bílí policisté.

Jakkoliv to celé bylo dokonale nacvičené, posluchač - možná spíše pozorovatel - ani na vteřinu necítil kalkul. Spíš vnímal Byrneovy odzbrojující úsměvy, hlasitý smích po náročnějších choreografiích. Absurditu některých pohybů, tu jejich až dětskou naivitu či naopak dospěláckou ironii. Skrytý řád choreografie a dokonale čistou kombinaci hudby, divadla a tance. Vše to působilo neuvěřitelně tělesně, opravdově, jako nějaký souhrn lidských kvalit: toto je člověk, toť jeho úsměv, takto se hýbe, tudy chodí, tak pláče.

Oč to bylo ještě obdivuhodnější: takřka každý z jedenácti interpretů měl kolem krku zavěšený nástroj. "Nejsnazší" to měli baskytarista Bobby Wooten - s nástrojem v mixu záměrně vyhnaným vysoko, aby nezanikl pod vrstvami perkusí - a kytaristka Angie Swanová, která svou virtuozitu projevila závěrečným sólem v hitu The Great Curve.

Kytaru vzal do ruky několikrát také Byrne, pracoval s ní však úsporně - ve skladbě I Zimbra, napsané na abstraktní poezii, "prajazyk" nebo "automatický text" německého dadaisty Huga Balla, vytvářel druhotný beat údery trsátka do tlumené struny. V písni Blind zase celou dobu vytahoval jeden tón, jejž ke konci rozezvonil v šestnáctinovém funky rytmu.

Psí kusy s klávesami zavěšenými kolem krku dělal Karl Mansfield - pro hudbu nepostradatelný, neboť kromě harmonií a kratičkých riffů svým nástrojem suploval dechy či smyčce.

Vokalisté, zrzek Chris Giarmo a snědá tanečnice Tendayi Kuumba, jež dříve spolupracovala s Lenkou Dusilovou, měli relativně volné ruce i nohy, zpívali vícehlasy do mikrofonů upevněných za uchem - a často se pohybovali ve dvojici, vizuálně spojeni nánosem modrého make-upu kolem očí.

A pak tu byla šestice "pohyblivých perkusistů", kteří někdy kráčeli s jedním činelem nebo tomtomy, jindy si na krk věšeli afrokubánská bonga, brazilský jednostrunný nástroj berimbau nebo africké perkuse shekere obalené síťkou s korálky. A jejich výkony byly zásadní, neboť ať už David Byrne zařazoval přearanžované skladby své někdejší kapely Talking Heads, nebo písně z letošní desky American Utopia, všechny byly silně rytmické, taneční.

Píseň Lazy napsal David Byrne pro anglické houseové duo X-Press 2. | Video: Auditorio Pabellón Monterrey

Muzika se měnila každých pár minut, někdy měla disco rytmus, jindy čerpala z černošské hudby. Došlo na funk, píseň vycházející z žánru zydeco či hudby texasko-mexického pohraničí - vhodná příležitost uvědomit si, jak velký odkaz za sebou David Byrne zanechal kombinováním žánrů a otevřeností vůči cizokrajné, etnické hudbě.

Jeho sofistikovaně vymyšlené, avšak jednoduše znějící kompozice kapela v Praze zahrála skvěle. Znovu ale nutno zdůraznit: všichni museli být do bandu najati na základě pohybových výkonů, běžní doprovazeči se na koncertu takto nehnou celý život.

Kdo Davida Byrnea trochu zná, vzpomněl si na slavný koncertní film jeho formace Talking Heads zvaný Stop Making Sense, jenž zpětně působí jako předchůdce současné show - srovnat šlo třeba v písni Slippery People, songu s narážkou na "kola uvnitř kol" z biblického Ezechiela, metaforu skrytých překážek komplikujících člověku situaci.

Ovšem v základu všeho, co bylo v Praze k vidění, jsou kořeny Byrneovy tvůrčí dráhy, New York poloviny 70. let, kde se hudba vyvíjela v úzkém kontaktu s vizuálním uměním.

Američtí diváci současnou Byrneovu show srovnávají s prací režisérů Roberta Wilsona nebo Roberta Lepageho, český pozorovatel si k tomu mohl přidat odkaz světoznámého choreografa Josefa Svobody - však mu Byrne v Praze vysekl poklonu.

"Když mi bylo patnáct, rodiče mě vzali na světovou výstavu Expo do Montrealu, kde mi díla Josefa Svobody otevřela oči," pravil o roku 1967. "Naučilo mě to přemýšlet s odstupem, podivit se: což je v divadle něco takového možné? Také tato show je jím částečně inspirována."

Samozřejmě byl hvězdou večera, jakkoliv šlo o skupinový výkon. Bílé byly Byrneovy vlasy, bílá Byrneova kytara a přeneseně vzato bílý, "čistý" celý set, jako důkaz, nakolik nadžánrová muzika pořád může být objevná. Že všechny fúze ještě nevznikly, že střet divadelních a baletních postupů s hudbou stále nevyčerpal potenciál. Že s dostatečně velkou představivostí lze v muzice také dnes vymyslet něco přelomového.

Celkový dojem? Především ohromně pozitivní. Člověk stál pod pódiem a půldruhou hodinu se usmíval od ucha k uchu, naprosto odzbrojený tím poetickým hemžením, vynalézavostí, přímočarostí, která z perfomerů šla: čistou radostí z muziky, tance a vůbec života.