Oslavu svých padesátých narozenin osobnost českého rocku pojala velkolepě - kruhová scéna se čtyřmi pódii uprostřed sálu připomínala tvarem ozubené kolo, a kdyby nebylo příšerných zpěvaček, které protagonistovi dělaly "křoví", chválu by si zasloužil celý spolehlivě fungující doprovod v čele s kytaristou Tomášem Varteckým. Na Landovi bylo znát jisté dojetí, které se snažil překrýt chlapským průvodním slovem ve stylu "Je to do p*či facka, těch padesát".
Na rozdíl od předchozí série koncertů, kterými bilancoval kariéru, tentokrát zpěvák vynechal hudbu svých začátků. Ne že by se k ní nikdy nehlásil, ale když obecně promlouval k publiku o chybách a slepých cestách, kterými se vydal, možná měl na mysli právě tuto éru. Nebo mínil nedávné pokusy chytit žraloka za ocas v rámci svých sedmi kejklí kouzelníka Žita?
Daniel Landa je produktem zběsilého hudebního kvasu na konci osmdesátých let minulého století, kdy česká společnost tápavě sahala po všem novém, jiném, než co dovolovala komunistická diktatura. S pádem režimu se na povrch vyvalily splašky všeho druhu, neartikulovaný hněv i neurčitá zlost. V prvních chvílích bylo ve společnosti jen pár pevných bodů, jichž se dalo zachytit. Skinská ideologie, zprostředkovaná z německých a anglických zdrojů, něco takového nabízela, a tu zase přijala subkultura soustředěná kolem Landovy skupiny Orlík.
Možná stačil malý krůček a z Landy by byl punker, tak blízko oba proudy u nás stály svými emocemi. Koneckonců většina písní Orlíku se podobně jako mnoho tehdejších skladeb punkových Tří sester točila kolem fotbalu a velkých objemů vypitého piva. Jen malá část narážela na rasismus a xenofobii.
I tak se ale písně jako Bílý jezdec nebo Bílá liga se svým nepříjemným odérem táhnou za celou následující Landovou kariérou. Ještě dnes, když se občas někdo pokouší vyrovnat s někdy podivnými zákruty jeho dráhy, není nic jednoduššího než zpěvákovi tyto písně omlátit o hlavu. Ostatně Landa to tu a tam přikrmí nějakou provokující symbolikou.
Landa si systematicky pěstoval image rebela, zlého muže české muziky, tvrdého chlapa, který soucítí se všemi, co jsou na dně společnosti.
V rodícím se postkomunistickém světě Orlík fascinoval tím, že byl extrémnější než bývalí radikálové, z nichž se v novém prostředí stal mainstream. Třicet tisíc desek alba Orlíku nazvaného Demise, vyskladněných během jediného odpoledne roku 1991, ukazovalo hlad po hudbě, která představovala protest na druhou, nebo dokonce vzpouru proti vzpouře.
I když Landa po rozpadu Orlíku v roce 1992 opustil jeho původní ideové a hudební směřování, systematicky si pěstoval image rebela, zlého muže české muziky, tvrdého chlapa, který soucítí se všemi, kdo jsou na dně společnosti.
Jestliže skladby z první éry na Landově včerejším narozeninovém vystoupení v Praze chyběly, o to víc byly zastoupeny písně právě z období, kdy zpěvák dával najevo sympatie k lidem na ulici, dělnické mládeži, "problémovým hochům" a sociálním vyděděncům všeho druhu.
Z alb Valčík (1993) a Chcíply dobrý víly (1995) zazněly všechny klíčové skladby včetně populárních Holek a mašin. V nich se poprvé objevují dva motivy, které Landa začal později rozvíjet v hudbě i osobním životě. Ve verši "kupředu letí česká krev" najdeme jak budoucí Landovu posedlost rychlostí, jíž na přelomu století ventiloval jako autokrosař, v závodech trucků a na rallye, tak jeho zálibu v různých podobách vlastenectví.
Pro další Landův tvůrčí vývoj bylo důležité album Pozdrav z fronty, na němž poprvé naplno zaznívají válečné motivy. V jejich pozadí je nepochybně fascinace Karlem Krylem, jemuž zpěvák v pozdějších letech věnoval celý koncertní pořad. V roce 1997 se brutální obrazy války a násilí zdály být dávnou minulostí, začátek tisíciletí ale ukázal, že v Landově tvorbě byl nepochybně i kus vizionářství.
Ve válečné tematice se Landa naplno našel a většina toho nejsilnějšího, co natočil po roce 2000, se točí kolem údělu vojáka, nálady bojišť, padlých bojovníků a české statečnosti. Také na včerejším koncertu v Tipsport areně zaznělo mnoho takových písní, od Bílé hory až po Hymnu 601. skupiny speciálních sil generála Moravce nebo Hoří horizont, v níž si Landa vyžádal pomoc nadšeného, až extatického publika v refrénu "Hoří horizont a my jsme hasičák".
Aktuální téma boje, temného válečného světa a údělu jedince v něm na sebe při vystoupení strhávalo pozornost tak silně, že po necelých dvou hodinách muselo v posluchačově mysli zůstat poselství o jediném slově - nebezpečí. Pokud to bylo umělcovým cílem, pak se jeho koncert k padesátinám opravdu vydařil.
Stejně tak ale po něm bylo možné přemýšlet na téma Landa jako skladatel a interpret. Až na několik hymnických písní jako Touha nebo Šance jeho skladby nepředstavují nic zásadního. Od dob Orlíku se Landovo skladatelské umění neposunulo daleko. Rychlé tempo, příznačné pro punk a jemu příbuzný žánr oi oi ze sedmdesátých let, se naplno rozjede - a pak se, v nadsázce řečeno, už jen hledá způsob, jak píseň zastavit. Díky klávesistovi a harmonikáři Karlu Maříkovi a kytaristovi Tomáši Varteckému se ale včera do skladeb dostalo víc než jen kulometná palba slov.
Něco jiného je však Landa jako zpěvák. Dobře ilustruje, proč většina českých pěvců byla nebo stále ještě je herci. Také Landa dovede písni dát obsah, který jde daleko za hudbu i text, umí přinést na pódium opravdovou emoci a navázat kontakt s publikem. Tyto vlastnosti z něj před jeho publikem dělají důvěryhodnou osobnost. Těžko mluvit o rockovém šansoniérovi, jak se někdy píše, ale najednou nevadí kostrbatosti v textech - a ze zpěváka se stává vypravěč, jemuž posluchači visí na rtech, i když dávno vědí, co bude dál. Proto jsou Landovy písně také nepřenosné. Žijí a existují jen s ním.
Daniel Landa
Tipsport arena, Praha, 4. listopadu
Daniel Landa je člověkem mnoha zájmů. Až ho jako zpěváka některé možná příliš rozptylují. Je pro něj typické, že řadu z nich není schopen dotáhnout do konce. To platí například o jeho muzikálech, které jsou spíš hrubým náčrtkem než vybroušeným dílem, stejně jako o jeho veřejně demonstrovaných aktivitách, ať už to bylo založení řádu Ordo Lumen Templi nebo již zmíněných sedm kejklů, které chtěl po roce 2012 uskutečnit pod maskou kouzelníka Žita 44. Neúspěšná, navíc nešikovně prezentovaná rozmáchlá gesta nechtěně udělala z Landy pro širší veřejnost komickou figuru, zároveň ale odlehčila temnotu, která se do jeho tvorby dere v podobě válečných vizí.
Jedním z Landových největších hrdinů je Jaroslav Foglar. Jeho postavy z Rychlých šípů ale v rámci své umělecké kariéry posunul do pozoruhodné dvojrole. Landa je zároveň Losnou i Mažňákem. Polovina společnosti ho nekriticky nenávidí, polovina ho stejně nekriticky miluje. Je v tom symbolem doby, v níž není stoprocentně kladných hrdinů ani absolutních záporáků.
