Praha - Po čtyřech letech přichází Dan Bárta a kapela Illustratosphere s další studiovou deskou. Ačkoliv kapela pokřtí nejnovější počin nazvaný Animage už ve čtvrtek, na albu se ještě intenzivně pracuje.
Osobité těleso je jedněmi vřele přijímáno pro své hudební kvality, druhými užíváno i coby vizitka, jak ukázat, že jsou oduševnělí. A třetími z obou důvodů zatracováno - jako epicentrum hlasové a pseudointelektuální exhibice.
Rozhovor je hlavně pro ty první: kteří mají za to, že Bártova hudba vyniká instrumentální zdatností, velkou dávkou obraznosti a komorními nuancemi přístupnými jen těm pozorným. Ostatní lze doporučit k zapamatování aspoň formulaci "nasmutnělý pokrčenoramenoidní náťuk".
Křest bude vlastně ochutnávkou nového alba, jak to vypadá s dokončením?
Desku masterujeme v Holandsku, já teď zrovna sedím s grafikem u mailu, děláme obal - a samozřejmě zkoušíme na křest.
Můžete nastínit, kam jste se za ty čtyři roky od posledního řadového Entropicture posunuli?
Nejsem zrovna nejpovolanější tohle hodnotit, i když mi připadá, že jsme udělali kus práce, podle mě jsme daleko blíž tomu, co jsme: skladby jsou jasnější, pestřejší, sdělnější, což nemusí nutně znamenat primitivnější. Celkově bude na desce míň akustických nástrojů, ale nejsem schopen toho škatulkování typu tvrdost za dvě stě a podobně.
Méně akustických nástrojů? Na albu se podílel rapper Alex Limburg, kterého je možné slyšet například na desce Monkey Bussiness Kiss me on my ego… Znamená to, že jdete například rapovějším směrem?
Ježišmarja, to ne. Ve skutečnosti řekl šest vět v písni, ke které napsal text, a najednou tam nezbyl zpěv. Přemýšleli jsme, co s tím, a nakonec je to takové poukázání na chlapa, který za tu skladbu může, který přišel s textem a de facto naznačil melodii. Je to jedna z těch vtipnějších věcí.
Hádám, že název Animage je tvůj nápad; všechny vaše texty, potažmo názvy desek odkazují k vizuálním vjemům. Proč Animage?
Je to vlastně vizuál v pohybu. Přemýšlel jsem, jak a jestli se vztahovat k Entropicture a Illustratosféře a za ty tři roky mě prostě nenapadlo nic vhodnějšího. Je mi vlastně jedno, jestli to bude někdo brát jako triptych … To slovo se přihlásilo samo, já jsem poslední dobou na názvy čím dál neschopnější. Nechtěl jsem, aby to bylo něco jako Nejsem sám, Jsem sám, prostě něco méně osobního.
Když už jsme u slov, má nová deska nějaké ústřední téma?
Dobrá otázka, asi dva týdny zpátky jsem uvažoval, jestli tam něco takového je. A paradoxně jsem zjistil, že čtyři až pět textů se zabývá postavením muzikanta ve společnosti, z různých úhlů, to mě samotného překvapilo. Jedna zohledňuje touhu zpěváka dělat své věci pořádně - taková ta blbá ambicióznost, kdy si člověk sám hází klacky pod nohy a vlastně se s tím nedá nic dělat. Pak jsou tam dvě až tři vztahové věci, takový nasmutnělý „pokrčenoramenoidní náťuk". Potom tři epická vyprávění z cest a pak spíš zvukomalebné věci, jedna krátká suita, která stojí na jednoslovné hříčce, jedna věc v takovém dětském nesmyslném jazyku, jen eufonické slabiky. A pak takové přemýšlení o osudu.
Takže spíš než ústřední téma pestrost…
Když na to koukám, zůstávám pořád stejný. Jsou ještě tak dvě tři témata, která jsem předtím nenakousl, na dvou třech místech se mi dokonce objevil vtip, takže pánbůh pomáhej.
| Čtěte také: Retropicture Live: Snowboard před Akropolí zanech |
Bubeník Jirka Slavíček mi popisoval váš způsob práce: že se seberete a jedete třeba na tři týdny někam do Španělska, kde připravíte nový materiál. Byli jste někde i tentokrát?
Na Sardínii. Natočili jsme Retropicture, náklady na tuhle desku byly prakticky minimální díky tomu, že kluci umí hrát bez chyb; ve studiu jsme opravovali jen pár drobností, pak se to dalo smíchat. Za část výdělku jsme vyrazili ven, kde jsme dali dohromady množství materiálu, a ten tady zpracovali.
Nové album jste poprvé točili v novém studiu, v Polsku. Proč změna?
Nahrávání bylo tentokrát zásadně jiné, protože jsme se se zvukařem Tadeuzsem Mieckowským vůbec neznali, rozhodli jsme se na doporučení. Ta neznalost byla občerstvující, takové dobrodružné hledání. Navíc je to studio klasického typu: velký analogový mixpult, 48 stop vpravo, 48 vlevo, to mám rád, měl jsem pocit, že po dlouhé době děláme něco závažného. Vlastně nebyl důvod odcházet z českých studií, prostě jsme chtěli zkusit něco nového. Takové to když si člověk vezme mapu a uvědomí si: „Ty vole, já jsem ještě nikdy nebyl v Rumunsku…" - a jede místo k moři do Rumunska a vůbec netuší proč.
A jak dlouho jste „v Rumunsku" byli?
Počkej… čtyři dny v srpnu, dva dny v září, deset v lednu, deset v březnu… no, maximálně pětadvacet dní i s míchačkou. Že se deska točila vlastně rok, bylo způsobené tím, že jsme buď neměli čas my, nebo zvukař….
Nedostatek času chápu, teď máte například vystoupit s legendárním nebojácným šťastlivcem Bobby McFerrinem…
To bylo tak, že mi Marek Vrabec, šéf agentury, která koncert pořádá, řekl, že Bobby si vždycky vybere pár místních a s nimi vystoupí… Měl tendřík tak o deseti tělesech, já byl mezi nimi, tak jsem mu dal nahrávku a jednu dvě nesmíchané novinky a že se uvidí. A před dvěma týdny mi Marek volal, že se tedy vidí a že to klapne spolu Clarinet Factory a Bony Pueri. Čtrnáctého mají být zkoušky, ale my spolu budeme mít takovou volnou improvizaci, což vyhovuje mi i mu. Tak teď zjišťuju, jak tam přijít bez trémy a podobné věci.
A kromě jamování s McFerrinem? Chystáte něco s JAR?
Máme každý domácí úkol: přinést do 1. 5. 2008 aspoň jednu píseň, potenciální hit. Nejsem si moc jistý, jestli někdo kromě Romana Holého přinese něco smysluplného, aby to nebyl horkou jehlou šitý výkřik v předvečer svátku práce. Ale to se poddá rychlostí zvuku…
- Oficiální stránky projektu Dan Bárta & Illustratosphere najdete ZDE
