Recenze - Hudební coververze mají pro ortodoxní fanoušky pořád pachuť nepravosti a auru jejich falešnosti úspěšně přiživují televizní karaoke soutěže. Přehrát cizí skladbu přesto zůstává základním kamenem kontinuity v populární hudbě; nakonec pop je na někdy větších a někdy menších "výpůjčkách" a krádežích postavený.
S nadsázkou řečeno nám internet nám dal šanci stáhnout si a poslechnout všechny desky, které kdy byly natočené; a poslední hudební dekádu to pochopitelně ovlivnilo. Mladé kapely vzývají obskurní hudebníky, o kterých si předchozí generace myslely, že jsou dávno zapomenutí.
Vedlo je to k poznání, že ať děláme, co děláme, pořád budeme stát na ramenech titánů; a těm je občas třeba vzdát hold, bez vytáček přiznat jejich vliv. Přesně to udělal Beck, který se se svými přáteli v rámci projektu Record Club pustil do přehrání celého alba Songs of Leonard Cohen, s nímž slavný kanadský zpěvák a básník debutoval v roce 1967.
Naučit se milovat minulost
Současná láska ke coververzím je něco jiného než zhoubné retro a nostalgie šířená teleshoppingem. Nahlédnutí do historie coby oceánu zdrojů, s nimiž můžeme svobodně nakládat, nás učí nebát se minulosti a nedělat z ní zakonzervovanou sumu moudrostí a přístupů.
Proto dělají nejlepší coververze muzikanti, kteří jsou schopní vložit do ohraných šlágrů svoji kreativitu a z originálů vytěžit něco vzrušujícího a současného; říct něco o tehdejší době i o té dnešní.
Ostatně platilo to vždycky a nejslavnější předělávky historie jako Cockerova překopávka With A Little Help From My Friends nebo Hendrixova verze All Along The Watchtover to dokázaly.
V posledních letech vyšlo několik pozoruhodných alb coververzí. Bonnie 'Prince' Billy převlékl do folkového kabátu popové šlágry, Nouvelle Vague oživili chladné novovlnné hity v rytmu bossanovy.
Norští jazzoví Susanna and the Magical Orchestra předvedli velmi osobní verze notoricky známých pecek (od Dylana až k AC/DC a Kiss!) a Američané Dirty Projectors před třemi lety restaurovali desku Black Flag jen ze vzpomínek, které na ni měli z období puberty.
Udělej to jinak, bejby
Americký všeuměl Beck už předtím s přáteli pod hlavičkou Record Clubu překopal legendární album The Velvet Underground & Nico z roku 1967. K druhé session si vybral Cohena a pozval si k tomu písničkáře Devendru Banharta nebo kapelu MGMT. Součástí konceptu je vždy i šibeniční harmonogram, který velí natočit album coververzí za pouhý den (a bez předchozího zkoušení).
Cohenovy originály jsou křehké, s minimalistickým doprovodem. Banhart i Beck v minulosti natočili desky v podobně intimním rozpoložení, ale spolu je předělali ve stylu postmoderního popu, kde se míchají hutné funkové spodky s barokními aranžemi.
Beckova všežravost je pověstná a jeho desky z poslední doby trochu trpí nestřídmostí. I na poctě Cohenovi suverénně surfuje mezi žánry: Suzanne zpívá hipísácký sbor do podkladů, které občas psychedelicky ujedou, Master Song táhne vpřed černošské groove, a dokonce se v něm rapuje, Teachers špiní garážové kytary a smutná One Of Us Cannot Be Wrong se utopí v ozvěnách.
Ale svatokrádež a vražda originálu? Rozhodně ne. Druhý počin Record Clubu je vtipná deska, která znovuobjevuje silné melodie, ukazuje je v novém kontextu a ještě může pokládat otázky o současné hudbě a její konzumaci. Je typické, že Beck na svém webu nemluví o coververzích, ale o re-interpretacích.
Temná strana Flaming Lips
Dark Side Of The Moon od Pink Floyd je jedna z nejprodávanějších desek všech dob. Deska z roku 1973 se už dočkala nespočtu předělávek - od Dub Side Of The Moon až po a capella či bluegrassovou verzi.
Když se ji američtí The Flaming Lips rozhodli nahrát a přizvali si k tomu spřátelené Stardeath and White Dwarfs, zpěvačku Peaches a Henryho Rollinse, bylo to jako strčit hlavu pod gilotinu.
Wayne Coyne a spol. mají s Pink Floyd romantický vztah - přestože začínali na punkové a hardcoreové scéně, kde se láska k prog-rockovým hrdinům netoleruje. Načerpali z nich i psychedelické podtóny a odvahu pouštět se do koncepčních projektů, jako byla jejich písňová sci-fi opera Yoshimi Battles the Pink Robots.
Na desce coververzí je slyšet, že mají Floydy skutečně rádi. Žádné konceptuální hrátky, hlavně vyseknout hlubokou poklonu. Jenže Dark Side Of The Moon je deska, na níž se rock bere příliš vážně - což se dohromady ukázalo trochu jako problém.
Masakr elektrickými kytarami
V provedení Flaming Lips se slavné album o šílenství, závisti a hamižnosti se mění v monstrózní zmatek. Zvuk je špinavější než na někdy sterilním originálu, kapela se občas snaží shodit vážnost drobnými vtípky. Jako při použití vokodéru a digitálního rytmu v Money je to ovšem humor na jeden poslech, nebo dokonce na pár taktů.
A když v Great Gig In The Sky nahradí extatický soulový zpěv Clare Torry originálu electro-punkerka Peaches distortovaným řevem, máte spíš pocit trapnosti. Jistě, ve vesmíru coververzí platí pravidlo "anything goes" a Flaming Lips nemůžeme popotahovat za to, že jim někde chybí tón nebo že špatně pochopili náladu On The Run, když z ní udělali rozverné digitální ska.
Přesto je výsledek nakonec nemastný a neslaný. Místo aby notoricky známému materiálu přidali něco skutečně nového nebo ho opravdu radikálně překopali, působí jako parta recesistů, která nastudovala Hamleta v plavkách - což ovšem aspoň mohla být sranda.
Vydavatelská firma měla výjimečně pravdu, když byla skeptická: album nakonec vyšlo jen v digitální podobě, pouhé tři měsíce po jejich aktuálním dvojdiskovém opusu Embryonic.
Někteří recenzenti i fanoušci Beckovi vyčítali, že několikrát svatokrádežně popletl Cohenův text. Dokonale to však ilustruje egoisticky nadšenecký přístup, s nímž se pustil do originálu; osobní nasazením se kterým probudil Cohenovy písně k novému životu. Flaming Lips oproti tomu určitě znali texty nazpaměť a pilovali svoje coververze několik let.
Re-interpretace nabízejí svobodu i recenzentům. Známý server Pitchork tak nabízí trochu bizarní vysvětlení, jak to vlastně kapela myslela: chtěla prý nahrát desku tak, jak by to udelali sami Pink Floyd v období svých psychedelických počátků.
A tak Flaming Lips posadili kapelu do stroje času, aby se Floydi hrající Interstellar Overdrive potkali s Floydy hrajícími Money - což se dá samozřejmě chápat jako absolutní vyjádření lásky i snaha o obhajobu jejich kreativity.
Jenže stroj času docestoval jen někam do souhvězdí Marné snahy. A jaké je z tohoto souboje na dálku ponaučení pro současnost? Minimálně je to dobrá diagnóza nynější pop-music, která dnes roste více ze Sex Pistols než z mudrlantských Pink Floyd.
