CocoRosie: Společnost žádá, aby muži potlačovali city

Karel Veselý
12. 6. 2013 13:14
Rozhovor s divnofolkovými sestrami, které se vracejí do Prahy
Foto: Divadlo Archa

Rozhovor - Dvě sestry z rodiny amerického spiritualisty a slavné výtvarnice, které se po deseti letech odloučení potkají v Paříži a v koupelně pronajatého bytu natočí úžasně divné album, které je uvede mezi smetánku hudební alternativy. Je to jako příběh z románu nějakého spisovatele-surrealisty, ale přesně takhle začala historie amerického dua CocoRosie, které se po roce znovu vrací do České republiky. Ve středu 19. června zahrají v pražském Divadle Archa.

Je to už deset let, co se Sierra a Bianca Casadyovy náhodou potkaly na Montmartru a třebas jim tenhle bláznivý příběh nemusíte věřit, jisté je, že se jim za předchozí dekádu podařilo výrazně zapsat do současné alternativní hudby. Opera, hip hop, ukolébavky nebo třeba šamanské rituální popěvky, tím vším zní kvinteto dlouhohrajících desek CocoRosie.

Cocorosie
Cocorosie | Foto: Aktuálně.cz

Když jejich lo-fi debut La maison de mon reve (Dům mých snů) objevil v roce 2004 prostřednictvím vydavatelství Touch & Go hudební svět, začalo se o nich psát jako o jednom z nejvýraznějších projektů tehdejší freak-folkové vlny.

Její paralelní název „nová divná Amerika" popisoval písničkářskou generaci začátku tisíciletí, která se vracela ke kořenům americké lidové hudby s akcentem na nespoutanou kreativitu a improvizační či komunitní rozměr hudby.

Hnutí definovala kompilace The Golden Apples of the Sun, kterou pro časopis Arthur sestavil v roce 2004 písničkář Devendra Banhart. CocoRosie na ní měli skladbu Good Friday a také se díky ní seznámily s Antony Hegartym z Antony and the Johnsons. Natočili s ním skladbu Beautiful Boyz na svoje druhé album Noah's Ark, na jehož naivisticky nakresleném obalu kopulují tři jednorožci a jeden přitom zvrací. Hudba natočená často za pomocí podomácku vyrobených nástrojů či hraček evokuje dětskou radost z divných zvukových patvarů.

Foto: Divadlo Archa

Třetí album The Adventures of Ghosthorse and Stillborn natočené v roce 2007 v opuštěné farmě na jihu Francie je ve znamení vyzrálejšího autorství a nese se v duchu objevování rodinných indiánských kořenů. Následné Grey Oceans natočily sestry Casadyovy s výraznou pomocí pařížského jazzového klavíristy Gael Rakotondrabe a obsahuje hudebně nejsoustředěnější produkci CocoRosie plnou snivých, ambientních melodií na pokraji spánku a bdění.

Falešné vousy a bradky, které mají sestry přilepené na fotografii z obalu desky, jsou vtipnou připomínkou jejich feministické agendy - mužské atributy serióznosti podvratně upozorňují na genderové předsudky.

Do Divadla Archa přiváží květnovou novinku Tales of a Grass Window, která je ve znamení návratu k přímočařejší a posluchačsky vděčnější produkci a je také výrazně ovlivněná hiphopovou estetikou. Znovu zde hostuje jejich mentor Antony Hegarty.

Nová deska je ale jen jedním z několika projektů, na nichž Bianca a Sierra pracují - ať už odděleně či spolu. Patří k nim opera, hudba k vystoupení moderního tance nebo k filmům a nebo vydávání feministického fanzinu. Nehrozí při takové spoustě aktivit umělecké vyhasnutí? „Jsme konečně v pozici, ve které jsme vždycky chtěly být a na nedostatek energie si rozhodně stěžovat nemůžeme. A vyhoření? Toho se nebojíme. Je to vždycky otázka toho udržovat se v dobrém fyzickém i psychickém stavu, s Biancou máme skvělý vztah a všechno funguje. Nejdůležitější je, že všechny naše projekty děláme srdcem. Bez toho by to nešlo," rozptyluje do telefonu mé obavy Sierra Casady.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

A.cz: Jak vznik nové desky ovlivnily nebo jak do něj přispěly vaše boční aktivity?

Sierra Casady: Tohle album bylo pro nás trochu neobvyklé v tom, že se zrodilo z postav - hrdinů a hrdinek písní. Zjevily se nám porůznu při našich všemožných projektech, ať už to byly moje opery nebo taneční performance nebo Biančiny výstavy. Dlouho jsme spolu nenatáčely žádnou hudbu, takže jsme cítily určité napětí, jak to půjde, ale jakmile jsme začaly s přípravou desky, zjevily se nám tyto postavy a všechno do sebe najednou začalo skvěle zapadat. Bylo to jako exploze, jako kdyby všechny tyhle příběhy existovaly v naší hlavě a my jsme je prostě jen zhudebnily. Takže deska vznikla strašně rychle, mnohem rychleji než ty předchozí. Na nic jsme nečekaly a zachytily ty nápady co možná nejrychleji.

A.cz: Většinu z vašich bočních aktivit za poslední roky jste dělaly odděleně. Podepsalo se to nějak na způsobu práce na nové desce?

Ten se proměňuje vlastně pořád. Důležité je přizpůsobovat se těmto změnám a využít je k něčemu novému a neobvyklému.

Foto: Aktuálně.cz

A.cz: Deska má v názvu slovo „příběhy". Je to zdůraznění toho, že aspekt vyprávění je pro vaši hudbu klíčový?

Příběhy jsou to, co tu desku žene kupředu a drží pohromadě. Bez nich by naše hudba nemohla existovat. Některé z nich jsou pravdivé, jiné jsou trochu jako pohádky. Ale já věřím, že pohádky mají často reálný základ.

A.cz: Na písních z nové desky je znovu velmi silně cítit vliv hip hopu. V čem je pro vás tento žánr inspirativní? Snažíte se jeho poselství rasové oprese převést na feministickou otázku?

Naše hudba rozhodně hodně čerpá z hip hopu, speciálně z jeho vztahu k lidové tradici, k vyprávění a vytváření mytologií. To je něco, co je zásadní i pro nás. Hip hop, se kterým se ztotožňujeme, jsou skupiny jako Wu Tang Clan nebo Bone Thugs and Harmony, které mají zesílený smysl pro formování nových mytologií, metafyziku bratrství a propojování zpěvu a rapu.

A.cz: Není ale s hip hopem spojená i silná maskulinita, což je něco, co je podle mě v úplném rozporu s vaším feminismem?

To je zrovna ten rozměr hip hopu, se kterým se moc neztotožňujeme.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

A.cz: Považujete CocoRosie za politickou kapelu? Nebo je vaše poselství příliš abstraktní na to, aby se o něm takto dalo mluvit?

Věřím, že v naší hudbě má místo politický dialog a děláme ji s vírou, že někoho může přinutit přemýšlet nad sebou a světem, že povzbudí něčí představivost nebo zvědavost či pocit nutnosti po nějakém duchovním přesahu. Poslední dobou je naším velkým tématem feminismus a určité redefinování tohoto termínu pro tuto dobu, takže nás lze do určité míry považovat za politickou kapelu.

Foto: CocoRosie

A.cz: Když se někdy bavím s muži o CocoRosie, mají pocit, že děláte hudbu výhradně pro ženy. Poslouchají muži a ženy hudbu jinak?

Muži jsou většinou vychováni k tomu, aby potlačovali svoje city a nedávali najevo svoji zranitelnost. Společnost jim vštěpuje, že pokud to udělají, pak přestanou být správnými muži. To je určitý zásadní defekt současné civilizace, který ovlivňuje spoustu věcí a mezi nimi i poslouchání hudby.

A.cz: To náš přivádí k vašemu nejnovějšímu projektu, kterým je realizace opery Peter Pan ve spolupráci s režisérem Robertem Wilsonem. Pustili jste se do této práce, protože vám připadl inspirativní příběh kluka, který se odmítá stát mužem?

Foto: Divadlo Archa

Pochopitelně, že mytologie za Petrem Panem je pro nás velmi zajímavá, nicméně tím hlavním důvodem bylo, že nám tato opera dala možnost pracovat s Robertem Wilsonem. Byla to pro nás obrovská pocta a příležitost se něco naučit. Pracuje velmi intuitivně a organicky a velmi spontánně. To je něco velmi podobného našemu způsobu práce. Byla to pro nás obrovská výzva, protože jeho opery jsou obvykle obří produkce se spoustou herců. Mají v sobě ale i důležitý prvek improvizace a je potřeba být v každém okamžiku připravený. Byla to pro nás fenomenální zkušenost.

A.cz: Tento rok máte jako CocoRosie desetileté výročí od okamžiku, kdy jste se s Biancou znovu po letech potkaly v Paříži a začaly natáčet první album. Chystáte se tyto narozeniny nějak oslavit?

Slavíme tím, že máme pořád kupu projektů, které nás zaměstnávají naplno a baví. Dodělali jsme album, máme velkou divadelní produkci a chystáme koncerty. Možná, že v New Yorku nebo Berlíně uděláme nějakou undergroundovou party pro přátele. Uvidíme.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

před 11 hodinami

Prezidentem lékařské komory se stal její dosavadní šéf Kubek

Českou lékařskou komoru (ČLK) povede dalších pět let její dosavadní šéf Milan Kubek. Na sobotním sjezdu v Praze získal post prezidenta již počtvrté. Kubek ve volbě porazil současného viceprezidenta stavovské organizace lékařů Zdeňka Mrozka.

Kubek získal 176 hlasů, Mrozek 108. Nikdo další nekandidoval. Volba trvala téměř tři hodiny, delegáti si nového šéfa odhlasovali až ve třetím kole.

Staronový prezident ČLK stojí v čele komory 15 let, organizaci vede od roku 2006, Předtím byl Kubek, který má angiologickou ambulanci na poliklinice v Praze 9, předsedou Lékařského odborového klubu. Podle Kubka by ČLK měla poskytovat svým členům co nejlepší servis.

Zdroj: ČTK
Další zprávy