Skladba se znovu ocitla vysoko v hitparádách, tento týden stanula v čele té britské, když předstihla As It Was od Harryho Stylese. A lidé z různých generací se ptají: Kdo vlastně je Kate Bush? V čem byla pro 80. léta minulého století typická a v čem jedinečná?
Je to dobrá příležitost ohlédnout se za příběhem ženy, která nepodlehla popovým pravidlům a přispěla k jeho tvrdohlavým, hrdým, zářícím vrcholům. Kate Bush je tady s námi pořád, letos jí bylo 63 roků. Přelomová však zůstává její hudba, kterou stihla vytvořit od dětství do třiceti let.
Počátek jejího příběhu je dnes už dost známý, i tak ale jedinečný. Kate, ročník 1958, vyrůstala v Kentu, v anglicko-irské rodině, kde se velmi muzicírovalo, starší bratři hráli s kapelami. Když jí bylo patnáct, zúčastnila se v Londýně posledního koncertu Ziggyho Stardusta, tedy Davida Bowieho v tehdejší stylizaci vesmířana Ziggyho. Hodně četla, sledovala filmy - a inspiraci ukládala do písní, prý už od jedenácti dvanácti. Jako patnáctiletá doma u klavíru napsala skladbu Wuthering Heights, tedy Na větrné hůrce, inspirovanou románem Emily Bronteové.
Přes kamaráda bratrů rodina požádala o konzultaci Davida Gilmoura - kytaristu Pink Floyd a tehdy také hledače nových talentů pro vydavatelství EMI Records. Gilmour přijel k Bushovým domů. Před ním se zjevila teenagerská autorka a magnetofonový pásek s padesáti jejími písněmi, které rodina připravila jako demosnímky. Gilmour vybral dvě, jež mu připadaly suverénní a hotové. Natočil je s Kate a pustil v EMI. To rozhodlo. Cesta k prvnímu albu The Kick Inside byla otevřená.
Když se Kate Bush zjevila na scéně, rozuměj v evropských televizích, reakcí byl silný úžas. V době vydání The Kick Inside měla pouhých devatenáct roků, avšak byla si pevně a svobodně jistá svými vizemi a poetikou. Dost se lišila od tehdejšího popu, avšak předkládala ho s rozzářenýma očima, s autentickou přesvědčeností. Hlas, pronikavý, ale uměřený jako u zkušené herečky, byl schopen vyšvihnout se do absurdních výšek, tím zaujala rychle a nepřeslechnutelně. Kritikové přirovnávali Kate Bush k animovaným postavičkám. A také k postavám nadpřirozeným: při zaklínačské, hypnotické povaze některých písní se mluvilo o zpěvu lesních víl a skotských mytických "banshees", bludiček zvěstujících fatální události. U nás o ní skvělé vyznání napsal do Melodie Jiří Černý. Na poslechové pořady přinesl zvěst, že Slováci pro ni už mají familiární pojmenování Kačka Buška.
Od prvních vystoupení a videoklipů bylo zřejmé, že Kate Bush nejen pilně studuje moderní tanec, ale že mu také věří a hodlá baletit třeba i v lese v maskáčích s kvérem mezi výbuchy, viz klip Army Dreamers.
Jednoho z pohybových lektorů, kterého jí zajistila EMI v rámci přípravy na scénická vystoupení, měla společného s Davidem Bowiem. Byl to Lindsay Kemp, jenž Bowiemu dával lekce pantomimy a podle různých zdrojů se při tom stal jeho milencem. Učitel tance se prý upřímně divil, když jednoho dne obdržel albový debut Kate Bush: pilná studentka, jak řekl, se na lekcích soustředila na tanec a nikdy se nezmínila, že by ji zajímal zpěv. Tanec se však stal neodmyslitelnou součástí jejího vyjádření: song o Větrné hůrce má dokonce ustálenou choreografii, kterou na společných performancích a flashmobech tančí synchronně ženy i muži v různých částech světa.
Příběh samostatnosti Kate Bush se začal rychle rýsovat. Na debutovém albu ještě nehraje na žádný nástroj: je však přítomná celému procesu ve studiu včetně mixování a říká, že se učí, aby svou hudbu mohla produkovat sama. V roce 1980 ji přizval Peter Gabriel, aby nazpívala doprovodné vokály do protiválečného songu Games Without Frontiers. Kate Bush u něj ve studiu poznala Fairlight CMI - velmi čerstvou technologii, klávesy schopné vstřebat zvuky skutečného světa, samplovat a editovat. Obratem je vtáhla do své hudby.
Druhé album vyšlo už devět měsíců po debutu, jmenuje se Lionheart, což je narážka na Anglii a její mýty, "ach, Anglie, Lví srdce!". Vyhmátnutí anglických motivů, spojení s něčím typicky ostrovním, se u Kate Bush diagnostikuje opakovaně za celá ta léta. Není koneckonců tajemstvím, že využila nabídky a odkoupila Větrnou hůrku, ano, onen viktoriánský starý dům spojený s dílem Emily Bronteové. Žila v něm skoro dvacet let.
Třetí album nazvané Never For Ever, Nic netrvá věčně, se v roce 1980 okamžitě po vydání dostalo na vrchol britské hitparády. Je fantaskní, hravé a vrstevnaté, zároveň působí jako vysněné, zahrané úplně zlehka. Na kresleném obalu milé Kate zpod sukně lezou nestvůry a monstra, pro Japonsko musela vyjít cenzorsky ukázněná verze.
V Británii s touto deskou vůbec poprvé stanula v čele žebříčku sólová ženská autorka: do té doby jako by to nebylo možné. Album produkovala Kate Bush, i když ne sama - spolu se zvukovým mistrem Jonem Kellym, pořád však působila jako vzor v samostatné péči o vlastní dílo. Never For Ever překypuje silnými momenty: největším hitem se stala Babooshka, sama autorka si nejvíc cení osobní i politické Breathing. Dýchání se tu stává mikroobrazem, na kterém ale závisí i makroexistence; o jaderné válce tu zpívá lidské embryo.
V klipech a občasných televizních vystoupeních vypadala Kate Bush skvěle, čímž míníme její elán a jiskru, muzikálnost, kostýmní kreativitu, schopnost tančit a navíc pracovat se sebou samotnou jako s lyrickým subjektem i komičkou vydávající se napospas. Poptávka po jejích koncertech byla samozřejmě vysoká, ale Kate, která dělala všechno po svém, se rozhodla nebýt běžnou popovou postavou. Ne že by koncertovala málo: nekoncertovala vůbec. Při svém perfekcionismu připravila jedinou šňůru, a to ještě na nátlak EMI, aby své hudbě dělala větší propagaci.
Turné Tour of Life trvalo šest týdnů a noviny Guardian ho popsaly jako "přeludné monstrum spojující hudbu, tanec, poezii, pantomimu, burlesku, magii a divadlo". Kate Bush se podílela na všech aspektech produkce, choreografie, výpravy, kostýmního designu a výběru účinkujících. Mluvilo se o skvělém tanci, výtečném light designu a sedmnácti kostýmních převlecích během show. Potřebovala při zpívání tančit, takže zvukaři vzali drátěné ramínko a mikrofon na vysílačku. Jejich kombinací sestrojili jeden z prvních koncertně používaných bezdrátových mikrofonů.
Po tomhle turné se Kate koncertování nadobro vzdala. Svět její odmítání živých vystoupení přijal. Až v roce 2014, v úplně jiné fázi života, jako šestapadesátiletá, připravila velkolepé koncertní představení Before The Dawn s divadelními akcemi a filmovými dotáčkami. Konalo se v Londýně, dvaadvacetkrát, lístky byly vyprodané během čtvrt hodiny a živé setkání s Kate Bush mělo silné ohlasy.
Když si s bratrem Paddym pořídila vlastní nahrávací studio, ukázalo se, že klid a svobodnější pracovní tempo mohou způsobit velký rozdíl. Kate Bush zároveň vyzrála v silnou autorku hudby, textů i celkových záměrů: a tak se stalo, že album Hounds of Love, Ohaři lásky, z roku 1985 je obecně pokládané za nejintenzivnější ze všech, která kdy vytvořila. V době vydání jí bylo sedmadvacet. Právě odsud pochází skladba, která aktuálně zaznamenává asi šest milionů přehrání denně, sci-fi hororovým seriálem Stranger Things znovu zpopularizovaná Running Up That Hill.
Je to velmi netradiční píseň o vztahu mezi mužem a ženou: zpěvačka si tady přeje vyměnit si vzájemně těla, zažít zkušenost toho druhého, muž ženy a žena muže, abychom ho ve chvílích neshod a nedorozumění dokázali lépe pochopit. Cítíme tu touhu po lepším vztahu, po hlubším poznání, ale také je v tom něco dráždivě androgynního a tělesného, což je typicky katebushovské. Sama řekla: "Ale jak se může žena dostat do těla muže a naopak? Uvažovala jsem nejdřív o smlouvě s ďáblem, ale pak jsem si řekla: ať je to smlouva s Bohem!"
Tak píseň pojmenovala: A Deal With God. Ale vydavatel jí oznámil: s takovým názvem nebude ambiciózní singl vysílat řada nábožensky orientovaných zemí - Itálie, Irsko, Austrálie. Skladba tedy dostala název, jaký známe už přes třicet let, Running Up That Hill, a Smlouva s Bohem se ocitla v závorce v podtitulu.
Když v roce 1985 vyšlo poprvé Running Up That Hill, stalo se něco podobného jako dnes s netflixovskými Stranger Things a všemi těmi reakcemi na TikToku. I tehdy si spousta lidí řekla - aha, co všechno vlastně dělá tahle Kate Bush? Chci vědět víc o jejím bláznivém vlnění rukama, zpívání místy nezvykle pisklavém, o chytrých taktikách vyprávění.
Deska Hounds of Love inspirovala k objevování minulosti Kate Bush, sama byla ovšem velmi intenzivní. Jednu polovinu zabírá suita Devátá vlna, o ženě samotné na moři, o procházení temnou nocí duše, jak říkají mystikové. Ale první stranu alba tvořily samostatné písně, všechny suverénně silné. Cloudbusting je těžko oddělitelné od klipu s velkým hercem Donaldem Sutherlandem a Kate, která v androgynní podobě mladého chlapce pomáhá vynálezci velkým přístrojem ovládat mračna. Je to tajemný příběh, ale v posledku úplně skutečný: Kate se o něm dočetla v pamětech Petera Reicha, syna psychiatra a filozofa Wilhelma Reicha. Ten na své usedlosti jménem Orgonon s asistencí synka opravdu zkoušel rozpršet mračna procesem, jehož název Kate Bush přejala. Reich byl později vězněn a jeho syn se trápil bezmocí, tím, že otce nedokáže lépe ochránit: i tahle poloha složitého vztahu otce a syna je součástí skladby Cloudbusting.
Zbytek 80. let prožila Kate Bush ve velké slávě, mimo jiné nazpívala s Peterem Gabrielem konejšivý duet Don’t Give Up. Vydala ještě dvě alba - a pak se odmlčela. Původně to prý měla být jedna sezona, ale nakonec se odebrala do ústraní od konce roku 1993 až do roku 2005. Mezi důvody zmínila, že chtěla synovi Albertovi, zvanému Bertie, dopřát dětství bez papparazzi.
Pak se pomalu začala vracet: S albem Aerial čili Anténa, kde zpívá vyznání automatické pračce i Ludolfovo číslo. S pozdější deskou 50 Words for Snow (Padesát jmen pro sníh) a se zmíněnou, podivuhodně zvládnutou druhou a zatím poslední koncertní sérií v životě. Od roku 2018 máme také k dispozici všechna její alba v remasterovaném zvuku, v souborných boxech i jednotlivě.
Pak přišel květen 2022 a z rozhodnutí producentky i herečky Winony Ryder hudba Kate Bush jako silná součást čtvrté série Stranger Things. Efekt nového zpřítomnění je velmi silný, sama muzikantka za něj vyjádřila vděk jako za vzrušující dobrodružství. A v rodinách si napříč generacemi můžeme vyjasňovat, co je zač ta tančící zpěvačka s černou kšticí a proč člověka její hudba tak rychle, citelně chňapne a nepustí.
