Recenze - Mike Patton na deskách svých rozličných projektů obvykle řve, skučí a terorizuje mikrofon. Na novince Mondo Cane se ale proměnil v italského milovníka. Do bohatých aranží zpívá jižanské šlágry z 60. let a originálně tak vzpomíná na sedm let, která prožil v Itálii.
„Jestli máte rádi orchestrální hudbu a máte ve svým posr*** těle aspoň kousek srdce, bude se vám tahle deska líbit," prohlašuje sebevědomě americký vokalista, který se od působení v crossoverových legendách Faith No More odrazil k bohaté kariéře překračující žánry.
Po divokých experimentech, do kterých se za posledních dvacet let pustil, je Mondo Cane možná jeho nejvíc šokující nahrávka - právě v tom, jak málo se Patton v jednom ze svých takřka nevyčíslitelných převleků snaží šokovat.
Kdo je zvyklý na jeho vokální erupce, bude překvapený. Patton oblékl sněhobílý oblek a nasadil masku nonšalantní sinatrovské elegance. V zádech mu burácí čtyřicetičlenný orchestr, pomáhá patnáct sboristů a on lká do mikrofonu perfektní italštinou s patřičným patosem, který chvílemi uletí až do operní manýry.
| Čtěte také: Faith No More nasadili Poker Face a vyložili full house Vokální agresor Mike Patton bude řádit v Praze |
Aby bylo zachováno kouzlo okamžiku, zpěv na desce pochází z hrstky koncertů, na kterých Patton svůj projekt před lety představil. Vydání nahrávky se pak odkládalo víc než dva roky, přednost vždy dostaly jiné projekty - naposledy loňské vzpomínkové turné s Faith No More nazvané The Second Coming Tour.
Od dadaistického metalu po zombie
Letos dvaačtyřicetiletý Patton označovaný za nekompromisního (a cynického) Davida Bowieho našich časů si hýčká pověst excentrického vokalisty. S železnou pravidelností se vrhá na neobvyklé projekty, do nichž pouští svým hlasem elektrické šoky.
V dada-metalovém all-star bandu Fantômas vyměnil zpěv za hrdelní pazvuky, se skupinou Tomahawk slídil v archivech indiánské hudby, v triphopovém projektu Lovage se převlékl za učitele lásky a v Peeping Tom se pokoušel o pop, který byl tak divný, že ho žádné rádio nahrálo (a nepomohla k tomu ani Norah Jones nebo členové Massive Attack).
Pravidelně spolupracuje s free-jazzovým saxofonistou Johnem Zornem a jeho vokály se dají najít na albech metalových experimentátorů The Dillinger Escape Plan nebo jazz-hardcoreových Zu (s nimiž vystoupil na festivalu Stimul v Divadle Archa).
V diskografii má i desky, na kterých jeho hlas nahradí kompletní kapelu. Navíc jako fušku vyrábí hlasy pro počítačové hry a v hollywoodském katastrofickém bijáku Já legenda si vystřihl zvuky zombií, která se sápou po krku Willa Smithe.
Osobní motivy
Nazpívat desku italský šlágrů z padesátých a šedesátých let od dnes zapomenutých interpretů, jako byli Fred Bongusto, the Blackmen, Luigi Tenco nebo Gino Paoli, je vlastně plně v intencích jeho šílených nápadů. Souvisí to s jeho umanutostí zkoušet si různé styly a přesazovat je do aktuálních kontextů, ale tentokrát je za tím i osobní historie.
Patton se do písní zamiloval v době, kdy žil na jihu Evropy a s manželkou Titi Zuccatostou vlastnil dům v Bologni. Naučil se dokonce italsky, aby lépe pronikl do tamní kultury. Když se v roce 2001 rozvedli (důvodem byla jeho pracovní vytíženost), Patton odešel, ale sentimentální melodie mu zřejmě zůstaly hluboko v srdci.
"Nechtěl jsem ty skladby předělat proto, abych oživoval minulost nebo z nostalgických důvodů, ale abych s pomocí moderních a odvážných interprací ukázal, jak je tato hudba stále živá a důležitá," prohlásil Patton nedávno v rozhovoru. Přesto je těžké nehledat v Mondo Cane především velmi osobní motivy.
Aranže se od originálů nijak dramaticky nemění a Patton je vesměs věrný výrazu svých vzorů. V skladbě Urlo Negro dojde i na charakteristický hrdelní řev - ale za inovaci to lze považovat jen do doby, než si poslechnete originál italských pionýrů garážového rocku The Blackmen z roku 1967.
Nad Mondo Cane se vznáší duch i Ennio Morriconeho (pardon, génius je vlastně ještě na živu), kterého si Patton objevil během pobytu v Itálii. Na vlastním labelu Ipecac mu před pěti lety věnoval retrospektivu Crime and Dissonance a Pattonem složený soundtrack k černobílému nezávislému snímku A Perfect Place velmi připomíná rukopis italského mistra.
„Morriconemu jste mohli dát i tu nejsentimentálnější blbost a on z ní svými aranžemi vykouzlil hit," opěvuje Patton svůj vzor. Na albu coververzí ho zastupuje skladba Deep Down z filmu Danger Diabolik.
Sentiment, který je povolený
Patton desku nazval Mondo Cane po nejslavnějším filmu ze série skandálních šokodokumetů, v nichž italští tvůrci Gualtiero Jacopetti, Franco Prosperi a Paolo Cavara v 60. letech prolamovali tradiční tabu dokumentárního filmu. Možná tím dal posluchačům interpretační vodítko, jak orchestrální projekt chápat.
Dokumentaristé Mondo cyklu se s kamerou vydávali do světa, aby divákům ukázali věci, které obvykle v té době na plátně vidět nebyly - sex, násilí i smrt. Protože je ale vydávali za autentické dokumenty, i když řada záběrů byla zinscenovaná, mohly film běžně do kin.
Drsná exotika diváky bavila, protože jim potvrzovala jejich vlastní civilizační a sociální nadřazenost nad spodinou či divochy na plátně. Zároveň jim dovolovala se bez společenských skrupulí děsit i dojímat.
S Pattonovým nostalgickým výletem do zlatých poválečných časů Itálie je to stejné. Sice slouží jako vkusná expozice starého italského popu, který by nejspíše jinak skončil v zapomnění, ale hlavně umožňuje posluchačům bezpečně se nadchnout nad sentimentálními melodiemi, aniž by se museli stydět za svůj retro vkus. A právě testování emocí a "provinilých potěšení" dává jeho projektu další současný rozměr.
Mondo Cane by se mělo letos vrátit na koncertní pódia, Patton slibuje evropské turné a na jednotlivých štacích ho budou doprovázet místní orchestry. Nechme se překvapit, jestli dorazí i na promenádu do Prahy.
