Vzpomínka: Malý muž se smutnýma očima Charles Aznavour sázel na texty svých písní

Irena Jirků Irena Jirků
2. 10. 2018 13:11
Před dvěma roky jsem se ocitla v miniaturní pařížské pracovně Charlese Aznavoura. Jeho legenda se odrážela v každé staré kytaře, plakátu, čouhala z knih i fotografií.
Charles Aznavour roku 2002 na festivalu v Cannes, líbaný zleva kanadskou herečkou Arsinée Khanjianovou, zprava Francouzkou Marie-Josée Crozeovou.
Charles Aznavour roku 2002 na festivalu v Cannes, líbaný zleva kanadskou herečkou Arsinée Khanjianovou, zprava Francouzkou Marie-Josée Crozeovou. | Foto: Reuters

Umělecká kariéra čítající neuvěřitelných 85 let, více než 1200 složených skladeb a 150 milionů prodaných desek, k tomu přes 80 filmů, bezpočet koncertů a turné, hvězda na chodníku slávy v Hollywoodu, titul Umělec století podle ankety CNN, Řád čestné legie, pak také desítky knih, vlastní muzeum…

Není divu, že hned v pondělí ráno, kdy agentura AFP zveřejnila zprávu o úmrtí "posledního velikána francouzského šansonu" Charlese Aznavoura, pařížská starostka Anne Hidalgová oznámila, že bude usilovat o to, aby po písničkáři bylo pojmenováno nějaké místo ve francouzské metropoli. Určitě nepochybuje, že návrh u radních lehce prosadí.

Foto: ČTK/AP

I když slavný šansoniér měl od začátku 70. let trvalé bydliště ve Švýcarsku, protože nesouhlasil s francouzským daňovým systémem a tvrdě se také se státem soudil, v zemi, kde se před 94 lety narodil, platí za legendu. Koneckonců nejen tam.

Tomu "malému muži se smutnýma očima" se kritikové v počátcích - to znamená dávnověku, hned po druhé světové válce, ještě předtím, než si ho všimla Edith Piaf - smáli, protože nebyl zrovna impozantního vzrůstu ani vzhledu, postrádal solidní vzdělání a jeho nakřáplý hlas vůbec nebudil respekt. Dnes na jeho adresu samozřejmě prší záplava superlativů. A ještě nějaké dny, týdny, snad měsíce, pokud těkavost digitální doby dovolí, ještě pršet bude.

Jistě se dočkáme reedice jeho slavných alb a vzpomínkových knih, dojde i na další ulice či náměstí jeho jména. A lze také předpokládat, že v Arménii, rodné zemi jeho předků, jíž tak výrazně finančně i morálně pomohl po strašlivém zemětřesení na konci 80. let a jejímž oficiálním vyslancem při Společnosti národů, UNESCO i ve Švýcarsku se posléze stal, takovou ulici bude mít každý městys, snad i vesnice.

Ne, neposmívám se. Máme přece co do činění s legendou. Když jsem se před dvěma roky ocitla v Aznavourově miniaturní pařížské pracovně, nedala se přehlédnout. Legenda byla zakletá v každé staré kytaře, každém plakátu, jež v tom malém, ale významném hudebním nakladatelství, které Aznavour spoluvlastnil, visely na stěnách. Vyčuhovala z knih, fotografií, odrážela se v objektivech fotoaparátů, jež měli na krku paparazzi přešlapující za rohem. Ostatně ani sám Aznavour se nepotřeboval tvářit skromně.

"Celý život tvrdě pracuji. Od svých devíti let, kdy jsem napsal řediteli Pierru Hublému z divadla Petit Monde a uspěl při konkurzu. A ta dřina se mi vyplácí," usmíval se a hrdě ukazoval na svém iPadu, kam příště pojede v rámci rozlučkového turné. Tehdy byla na seznamu měst z celého světa poprvé také Praha.

Charlesi Aznavourovi tou dobou táhlo na dvaadevadesát, otevřeně vtipkoval o svých fyzických omezeních, dokonce i naslouchátku, které musí zapnout, abychom si vůbec mohli povídat. Na pódiu už se také neobešel bez čtecího zařízení, ale pak opět - po kolikáté už? - při každém koncertu, který trval skoro dvě hodiny, dokázal bez zakolísání vystřihnout všechny staré hity i nejnovější písně z desky Encore.

A protože vždy rád mluvil a zpíval o věcech, o nichž se tak úplně mluvit nesluší, i tenkrát si neváhal po aznavourovsku zaprovokovat - třeba veršem o starém muži a jeho erotických touhách. Kdo by si přitom nevzpomněl na šanson Comme ils disent, v němž se pokusil vžít do kůže homosexuálního umělce, a pořádně tak nadzvedl veřejné mínění? Kdy že to asi bylo… v roce 1972.

Na tuhle píseň byl hrdý i takřka o půl století později, stejně jako na své songy politické (Ils sont tombés, Camarade, Les enfants de la guerre, Les émigrants), jakož i ty superslavné (La Bohème, She).

"K osmdesáti procentům písní, jež jsem za všechny ty roky složil, jsem také napsal text! To je to hlavní. Hudba je univerzální, cestuje napříč kontinenty, osloví skoro každého, ale marná sláva, nedokáže vyprávět příběh. Jedině slovo, to je ta síla!" líčil s rozmáchlými gesty.

A nebyl by to Charles Aznavour, kdyby si přitom - jen tak mimochodem - trochu nerýpl: "V životě i umění jde přece o myšlenky! A když je budeme srovnávat, v těchto ohledech francouzské šansony vždy vyhrají nad sebelíbivější anglosaskou melodií."

Nemusíte souhlasit, samozřejmě. Já se ani nechci přít. Pojďme si raději spolu pustit nějakou Aznavourovu desku. Třeba právě tu poslední. Teď je ten čas.

 

Právě se děje

Další zprávy