"Kéž by hra na violoncello byla disciplínou zimních olympijských her!" povzdychl si nedávno francouzský violoncellista Gautier Capuçon, jenž by v takovém případě byl jistě označen za favorita na zisk zlaté medaile.

Provokativní přání Capuçon před několika týdny zveřejnil na sociálních sítích. Tehdy vylezl na vrchol hory Petit Combin ve švýcarských Alpách, aby zde natočil videoklip k novému albu Intuition.

Ve videu, kde dále účinkuje tanečnice, Capuçon poklidně hraje Labuť - jednu ze skladeb Saint-Saënsovy suity Karneval zvířat - při teplotě hluboko pod bodem mrazu a především ve výšce zhruba 3600 metrů nad mořem.

"Málem jsem tam zmrzl," vzpomíná cellista v rozhovoru pro Aktuálně.cz. "Ve zhruba patnácti stupních pod nulou jsem seděl v obleku na sněhu. Po natáčení jsem dva týdny byl marod. Ale ten zážitek stál za to. Kdykoliv teď Labuť hraji, zavřu oči a znovu si připadám, jako by mě ty hory obklopovaly," líčí.

Pražané mohou Gautiera Capuçona tento týden zažít trochu víc při zemi. S Českou filharmonií ve středu, čtvrtek a pátek zahraje Dvořákův Koncert pro violoncello h moll.

S prvním českým orchestrem i jeho nastupujícím šéfdirigentem Semjonem Byčkovem již Capuçon účinkoval, ale ještě nikdy nestál na jevišti s oběma zároveň. "Myslím, že to bude skvělý tým," podotýká na adresu ruského dirigenta žijícího v Paříži Byčkova, jenž se šéfdirigentem České filharmonie stane v říjnu.

Capuçonovo právě vydané album Intuition je vysoce osobní - obsahuje krátké skladby, které prý hrály důležitou roli ve violoncellistově hudebním životě. Jsou tu kompozice, jež pro něj měly význam v dětství i dospělosti, klasické kusy i současná díla nebo třeba ragtime od Scotta Joplina.

Saint-Saënsovu Labuť hraje violoncellista ve výšce 3600 metrů nad mořem. | Video: Parlophone Records

Sám hudebník o desce hovoří jako o poctě svým hrdinům - například obal alba inspiroval již nežijící francouzský cellista a herec Maurice Baquet.

"Osobně jsme se neznali, ale spojovala nás láska k violoncellu a horám. Přátelil se s fotografem Robertem Doisneauem, který Baqueta v horách mnohokrát fotil. Tak vznikl nápad, že bych v rámci propagace nahrávky mohl zahrát na vršku ledovce," popisuje Capuçon.

Na desce se nacházejí mimo jiné dvě skladby Antonína Dvořáka - Klid z cyklu pro čtyřruční klavír Ze Šumavy a Kéž duch můj sám ze Čtyř písní, vydaných roku 1888.

Zařazení první kompozice Capuçon vysvětluje svou celoživotní fascinací přírodou, Dvořákova skladba podle něj ztělesňuje atmosféru a krásu. "Skladba Klid je jako malba. Když ji hrajete, snadno si představíte, že jste v obrovském lese s velkolepými stromy, cítíte se silně a pokojně," popisuje cellista.

S písní Kéž duch můj sám se Capuçon setkal, když se zabýval Dvořákovým Koncertem pro violoncello h moll. Právě tuto píseň si oblíbila Dvořákova švagrová Josefína Kounicová. "Myslím, že to byla jakási jejich tajná píseň. A pro mě začala hodně znamenat," podotýká cellista.

Dvořák část písně ocitoval ve druhé větě Koncertu pro violoncello. Ten psal ve Spojených státech v době, kdy Kounicová umírala.

Závěr skladby - Dvořákem předělaný po návratu ze Spojených států do Čech už coby epitaf za Kounicovou - označuje Gautier Capuçon za emocionální vrchol koncertu. "Samozřejmě ten přepis souvisí s tím, jak bylo Dvořákovi smutno a jak na ni myslel," nepochybuje cellista. "Mrzí mě, že jsem ten příběh neznal dřív. Ovlivnil to, jak dnes Koncert pro violoncello h moll hraji."

Českou filharmonii cellista označuje za orchestr, který v hudbě vydává "fascinující barvy" a při každém setkání prý prohlubuje jeho hudební znalosti.

Samou chválu interpret pěje také na dirigenta Semjona Byčkova, jehož zná mnoho let. "Od začátku mi věřil a bral mě s sebou po celém světě," říká o Byčkovovi, který prý při zkouškách mimořádným způsobem buduje zvuk orchestru. "Nemůžu se dočkat, jaké bude hrát Dvořáka pod jeho taktovkou," dodává Capuçon.

Posluchači by tentokrát měli zbystřit i po přestávce, kdy bude na programu Čajkovského Symfonie č. 4. Gautier Capuçon ve druhé části koncertu běžně usedá mezi violoncellovou sekci orchestru, jenž ho předtím doprovázel, případně si jde sednout do publika. To takřka žádný světový sólista nedělá - ovšem Capuçon takové gesto považuje za přirozené.

"Hudba je ten nejlepší zážitek na světě a nejlepší je slyšet ji v koncertní síni. Takže kdykoliv mohu, zvlášť v případě orchestru tak skvělého jako Česká filharmonie, tu příležitost nepropásnu," dodává.