Obdarovaného s dobrým vkusem potěší a vy budete mít jistotu, že váš dárek má delší trvanlivost než do letošního Silvestra.
Arctic Monkeys: Whatever People Say I Am, That's What I'm Not
Vrchol nových kytarovek přišel v lednu s touto původně čtveřicí, která ve věku teenagerů, ale s oprávněným sebevědomím nacpala ostrovanům do uší svých třináct rychlých písní. Punkovou naštvanost dokázali nabídnout v melodiích, které citují sedmdesátá léta, a přitom je jejich suverénní přednes naprosto autentický. Tahle deska stojí za poslech a po britském způsobu se nepatř myslet na to, co s Arctic Monkeys bude zítra.
Beatles: Love
Make Love Not War. Zvolání Johna Lennona si 26 let po jeho smrti vzal k srdci bývalý producent Beatles George Martin a vydal upravené (a samozřejmě remasterované) hity pořád nejslavnější kapely všech dob. A to podle klíče, jaký má dnešní postmoderna ráda: rozbít a slepit, ale jinak. Místy přepjatí, ovšem se zajímavým psychedelicko-funkovým nádechem, to jsou neortodoxní Beatles, verze 2006.
Beck: The Information
Bek David Campbell neboli Beck se ve spolupráci s producentem Radiohead Nigelem Gondrichem vrací ve všech podobách chameleona, jak jsme ho poznávali na dřívějších albech. Jednou je tu jako hip hoper, pak v roli rockera a nakonec se stane folkařem s rock´n´rollovou kytarou. Poměrně zběsilá ekvipáž ho ale bezpečně veze do cíle. Beck totiž ví, kudy a proč.
Bob Dylan: Modern Times
Názvem se nenechejme zmást, ta deska je naprostým opakem moderní doby. Dylan, pro tentokrát s čistším zpěvem než dříve, hlavně vzpomíná a rekapituluje. Bluesová hudba, tradicionály a americký folklor se svou epičností i lyrikou je mu pro to dobrým prostorem. Doprovodná kapela si nahrávku užívá stejně jako pětašedesátiletý Dylan, jenž posluchačům nabízí vynikající výpověď hudebníka v plné síle.
Ecstasy of Saint Theresa: Watching Black
Největší překvapení letošního roku na české scéně. Jan P. Muchow a Kateřina Winterová fanoušky napínali čtyři roky: s EP It je nenadchli, ale Watchnig Black je vrací mezi první ligu, ve které smutno přiznat nemají rovnocenného soupeře. Stačil rafinovaný facelift, trochu pamatovat na sílu melodií i synkop a EOST najednou znějí zajímavě i pro ty, kteří hudební pokusy dřívější Ecstasy moc nemuseli.
Gnarls Barkely: St. Elsewhere
Genialita a šílenství producenta Dangermouse a zpěváka Ce-Loo ve čtyřiceti minutách může u citlivějších mozků vyvolat nebezpečně neurotických stavů. Ti dva, kteří se představili hitem Crazy, berou všechno, co jim přijde pod ruku, ale zvláště si zamilovali samply ze starých italských soundtracků. Doplněno o pesimistické, sebevražedné a místy nekrofilní texty je St. Elsewhere tím nejlepším propojením popu a undergroundu končícího roku.
Placebo: Meds
Androgyn Brian Molko a jeho pobočníci Stefan Olsadal a Steve Hewitt už nechtějí znít jako další elektronický nástroj a místo toho začali hrát melodické skladby plné kytar, ale bez nutnosti vracet se zpátky. Na pomoc si přizvali Michaela Stipea z R.E.M. a VV The Kills - a singly Song To Say Goodbay, Infrared a Meds kupodivu ani devět měsíců po vydání své kouzlo a sílu neztratily.
J.A.R.: Armáda špásu
Mohlo se zdát, že Roman Holý a jeho hudební projekty hrají dobře, ale tak nějak z podstaty. Jenže pak se v červnu v obchodech objevila deska Armáda špásu a i ti, kteří jsou přesvědčeni, že český funk je smutnou parodií zámoří a výsměchem sobě samému, museli zmlknout. Chytré aranže, nápadité melodie a hlavně texty, ve kterých se o Češích vypráví jako o snadno manipulovatelném stádu, které volá po silném vůdci; to vše dělá z této nahrávky nejlepší desku J.A.R vůbec.
Joanna Newsom: Ys
Ženská odpověď lo-fi písničkářům s kytarou, čtyřiadvacetiletá dívka s harfou, která svoji fatálnost skrývá. Psychedelický folk druhého alba Joanny Newsom doprovází symfonický orchestr a ona do libých zvuků svým záměrně nedokonalým, ale přesvědčivým hlasem vypráví vlastní příběhy o medvědech, andělech a rodné farmě. Na večírku Ys vyvolá zájem a otázky, jestli to je nová deska CocoRosie.
Petr Nikl a Lakomé Barky: Přesletec
Perfekcionista Petr Nikl, známý hlavně jako výtvarník, se na loňském albu zbavil strachu ze smrtihlava a teď se cítí jako přesletec. Sbor Lakomé Barky pro tentokrát vede skladbami s bohatější aranží, které se kupodivu místy dotýkají až taneční hudby. Na dvojcédéčeku Nikl stejně jako ve svých obrazech a instalacích hledá zapomenuté dětství a nechává se lapit jeho prostotou i krutostí.
Michal Prokop: Poprvé naposledy
Elegantní deska, se kterou se v posledních letech hlavně úředník a politik vrací mezi hudební kolegy. A může se opřít o ty nejlepší, jako je skladatel Petr Skoumal, textař Pavel Šrut, kytarista Luboš Andršt nebo houslista Jan Hrubý. Michal Prokop si to velmi užívá, jak je slyšet v jeho uvolněném hlase při interpretací písní s jazzbluesovou náladou.
Tom Waits: Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards
Je to exkluzivní kabaret. Waits nechal do knihy zabalit tři cédéčka a na nich padesát šest písní, z toho polovinu napsal pro tuto příležitost. Na prvním disku ukazuje, co všechno umí v doprovodu rockové kapely, druhé album připomíná Waitse ve známém kostýmu pianisty v zakouřeném baru, Bastardi jsou poklonou jeho hudebním a literárním vzorům. Brawlers, Bawlers & Bastards i svou formou ukazují, že CD nosič nemusí být anachronismus.
WWW: Neurobeat
Těžko z letošní hiphopové úrody ukázat na jedno album a říct "to je ono!" Mohli by to být PSH s deskou Rap´n´roll, Indy a Wich a jejich Hádej kdo... i PIO Squad s Punk is dead. WWW ale museli vyrazit dech úplně všem. Nejen pro to, že se vůbec rozhodli jít do studia, ale hlavně díky Sifonově hudbě a rapu (autorem textů je Lubomír Typlt), kterým sugestivně vypráví příběh, co začal někdy zkraje devadesátých let.
Yeah Yeah Yeahs: Show Your Bones
"Někdy si myslím, že jsem větší než ten zvuk," zpívá Karen O. Má pravdu, její hlas, ne nepodobný PJ Harvey, je pro Yeah Yeah Yeahs a jejich druhé album snad důležitější než kytary a bicí. Kdo si chce udělat výlet do současného New Yorku a alternativních klubů dolů od Central Parku jako nejlepšího místa pro "melting pot", ať se zaposlouchá do rockových písní, jež se vzhlédly v syntéze punku a odpovědi na new wave.
Thom Yorke: The Eraser
Frontman Radiohead to zkusil bez domovských Radiohead a vyšlo to. Samozřejmě, daleko od jejich zvuku neutekl, pořád v elektronice hledá tep srdce, ale pro tentokrát jako kdyby víc myslel na lidi, kteří budou jeho první sólovou desku poslouchat. Neboli ufon Yorke se snesl na zem a vypráví nám o zlé válce v Iráku i hurikánu Katrina. Sugestivní zpěv a výtečná hudba k tomu patří jaksi mimochodem.
