Recenze - V posledních pěti letech proměňoval David Byrne po celém světě budovy do podoby obrovských ozvučených hudebních nástrojů, vydal album s Brianem Eno a napsal knihu o cyklistice. Může někoho ještě překvapit, že si mezitím našel čas natočit disco operu o Imeldě Marcosové, manželce kontroverzního filipínského prezidenta?
Aby sedmapadesátiletý kníže popového postmodernismu a propagátor jihoamerické hudby na labelu Luaka Bop „chytil" ty správné taneční beaty, vzal do party Normana Cooka, který se proslavil na sklonku tisíciletí jako Fatboy Slim.
Jejich opera Here Lies Love měla premiéru v roce 2006 (zatím se pro náročnost dočkala jen tří repríz) a nyní vychází na 2CD. O vokální party se postaralo dvacet dva současných zpěvaček od Florence Welch (Florence & The Machines) a St. Vincent až k Tori Amos a Cyndi Lauper.
Album na ploše devadesáti minut mapuje vzestup a pád prezidentského páru a přidává ještě paralelní příběh Imeldiny chůvy Estrelly Cumpasové. K lepší orientaci slouží stostránkový booklet. Nezapomeňte, jsme na opeře!
Posluchači se dočkají třeba nejdojemnější balady o stanném právu v historii popu nazvané Order 1801, v němž Imelda prostřednictvím Natalie Merchant zpívá: „Je třeba zastavit ten zmatek, musíme se zbavit té verbeže a uděláme to nařízením číslo 1081."
Tancuj v mých botách
Imelda Romuáldez se narodila v chudých poměrech, ale titul královny krásy jí pomohl v roce 1954 k seznámení a následně sňatku s nadějným politikem Ferdinandem Marcosem; ten se o dvanáct let později i díky vydatné pomoci manželky stal filipínským prezidentem.
Ve funkci "první dámy" si pak Imelda po dvě dekády užívala extravagantního života v luxusu, zatímco na Filipínách umírali lidé hladem. Jednu část prezidentského paláce v Manilách proměnila v taneční sál vybavený obřími disco koulemi, kde se oddávala hédonistickým tanečním orgiím.
A tady přichází na scénu Norman Cook alias Fatboy Slim. Jeho úkol pro Here Lies Love byl jasný - měl Byrneho sofistikovanému art-funku dodat šťávu klubové taneční hudby. Bohužel pozvánka ke spolupráci měla zpoždění zhruba deset let, Fatboy Slim dělal zajímavé věci v druhé polovině minulé dekády. Jeho beaty jsou vyčpělé a jejich jedinou kvalitou je funkční "tučnost", která má zajišťovat, že budou dobře znít na velkých reproduktorech.
Kdo by však čekal písně volající na parket, bude ve většině případů zklamán. Převládající náladou cyklu je ležérní nevzrušivost, která je tak dokonalá, že vás po devadesáti minutách poslechu ani nepřinutí přemýšlet, jestli tu nahrávku milujete, nebo nenávidíte.
Imelda Superstar
Imelda vždycky snila o tom stát se pěveckou hvězdou, dokonce brala hodiny zpěvu. Opera Here Lies Love tak konečně její odvěkou ambici symbolicky naplňuje. Když francouzská šansoniérka Camille zpívá ve skladbě Pretty Face "Říkají o mě, že jsem jako Robin Hood, ale vím, že to, co dělám, je dobré", má to být doslovná citace Imeldy, jejíž život Byrne pečlivě studoval.
V bookletu cituje mimo jiné z knihy Americký kluk od filipínsko-amerického romanopisce Jamese Hamilton-Petersona: „Jsou momenty, kdy to vypadá, že záležitosti globálního významu se dostanou do rukou nepolepšitelných snílků. (...) Co může vypadat jako pragmatismus nebo ideologie, není nic jiného než pokus, jak zmírnit bolest jedné konkrétní osoby z její nešťastné minulosti."
Byrne přitom nechce vynášet nad kontroverzní první dámou jednoznačné soudy; spíš je fascinován jejím životem. Někdo bude jeho projekt chápat jako Evitu pro generaci retro-disco. Jenže zkuste se emočně sblížit s ženou, která měla doma tři tisíce párů bot a ráda říkala věty jako: „Když víš přesně kolik máš peněz, tak nikdy nejsi bohatý."
Navíc autor vkládá Imeldě na pódiu do úst slova, která často připomínají proslovy účastnic soutěží o královny krásy ve volné disciplíně nazvané Co bych udělala, kdybych se stala prezidentkou světa. Banalita textů si nakonec podává ruku s banalitou hudby stylizovanou do disca osmdesátých let.
Jistě, to všechno měl zřejmě být "umělecký koncept" celého projektu. Byrne komentuje současnou společnost už od dob nervních Talking Heads, stále víc se zajímá o globální souvislosti. A „filipínská opera" to všechno měla propojit: vtahuje do hry téma třetího světa, Imelda může být roztančeným zrcadlem absurdního konzumerismu (vznikla ještě před tím, než přišla světová krize) i podobenstvím banality západního popu.
Jenže výsledek nejvíc ze všeho připomíná argentinskou telenovelu, v níž špatné herečky předříkávají bídně napsané repliky, jež mají budit zdání něčeho dramatického. A skoro nic na tom nezmění, ani když si pár dílů pustíte v newyorském art kině.
Příliš mnoho všeho
Here Lies Love nakonec zachraňují hostující vokalistky v rolích Imeldy a Estrelly. Špatnou zprávou pro tvůrce hudby je ovšem fakt, že nejlepší písně zní jako by vypadly z nahrávek jednotlivých zpěvaček - Please Don't se Santigold by klidně mohla být na jejím eponymním debutu z roku 2008 a Roisín Murphy si podobně přivlastnila blyštivé disco Don't You Agree.
Proč dvě hlavní ženské postavy opery/písňového cyklu ale zpívá na desce dvacet dva zpěvaček? Nej odpověď zní: Byrne má takový kredit, že si je prostě mohl všechny dovolit pozvat.
Klobouk dolů; dal dohromady to nejlepší, co v současnosti kategorie zpěvaček nabízí - od písničkářských excentriček Marthy Wainwright a Nellie McKay až po soulové divy Sharon Jones a Alice Russell.
Udělat dnes desku se spoustou slavných hostů je v době internetu neuvěřitelně jednoduché a autoři nemusí zpěváky ani fyzicky potkat. Trochu horší je to s vymýšlením důvodů, proč to vlastně dělat.
Zdá se, že přeprodukovaná prázdnota tentokrát paradoxně dostihla i mistra „odpovědného popu". A se zpěvačkami na Here Lies Love je to trochu jako s těmi botami, která Marcosová skladovala ve svém paláci Malacanang. Neměla je proto, aby v nich chodila, ale aby se jimi mohla chlubit.
David Byrne & Fatboy Slim: Here Lies Love. 2CD, 90 min. Vydala firma Todomundo/Nonesuch, 2010.
