Svěžími, potměšile rafinovanými hity dokázal přemostit hudební epochy od šedesátých let k dnešku a co víc - ukázal, že může existovat smír a společná radost mezi lidmi z komerčního mainstreamu i náročnější alternativy. Bacharachovým příběhem se navíc vinula česká stopa.
Řemeslo popových songů, samo o sobě mnohdy podezřelé věčným "marketingováním", má také své velmistry: osobnosti, které potkal jak úspěch, tak vysoká ocenění nezávislá na byznysu. Přesně to byl Burt Bacharach - umělec i multimilionář, člověk, se kterým se nyní loučí zpěváci Tom Jones a Adele, ale také novovlnný Elvis Costello, rocker Thurston Moore z kapely Sonic Youth či newyorský radikál John Zorn: ti všichni ho hráli a obdivovali. Jak se to mohlo stát?
Bacharach dělal od mládí zajímavá rozhodnutí. V roce 1958 se stal kapelníkem německé protiválečné hvězdy Marlene Dietrichové. Především však rychle uspěl, když jako skladatel nabízel vybíravým gramofirmám písně pro jejich zpěváky: sebedůvěru mu dodalo i kamarádské partnerství s textařem Halem Davidem. Mezi první hity patří doowopové Baby It’s You, které po dívčích vokalistkách The Shirelles převzali a nahráli Beatles. Od roku 1961 měl Bacharach šťastné období a hity jenom pršely: (They Long to Be) Close to You, Any Day Now, What the World Needs Now Is Love, Walk On By, filmové What’s New Pussycat?, This Guy’s in Love with You a další.
Zároveň si vydobyl pověst autora, jenž do písní píše krásná divná místa: ambiciózně pokoušel hranici, co pop ještě snese. Nepůsobil při tom jako umělec, ale elegantní gentleman, který se baví a je příliš na úrovni, než aby se zajímal o úzkostlivá pravidla výdělečné hudby.
Rytmus jako by se mu občas zasekl, zpěváci museli přistupovat na nezvyklé rytmy nebo harmonické přemety, vedení hlasů a souzvuky byly u Bacharacha charakteristicky "jeho". Hráči studiových orchestrů se zprvu cítili zmatení a brblali. "Když si k tomu budete zpívat text, uvidíte, že to dává smysl," říkal jim. Jeden takový charakteristický zásek v rytmu má i evergreen I Say a Little Prayer, který proslavila Aretha Franklinová a do Česka dorazil jako Proč mě nikdo nemá rád. Po verzi Heleny Vondráčkové ho v devadesátých letech nazpívala Ilona Csáková.
Bacharach neměl kořeny v rock’n’rollu, ale jazzu a klasice: koneckonců jeho profesorem byl i Bohuslav Martinů ve svém americkém období. (Jindy bral Bacharach lekce u Francouze Daria Milhauda, v New Yorku pak na koncertech i večírcích dělal společnost Johnu Cageovi.) Tím pádem jeho hudba neměla rebelského ducha beatových sixties, jako by se konzervativněji držela ducha staršího takzvaného lounge jazzu: byla koketní, vyjadřovala emoce milostných trablů i rande s hlavou v oblacích, elasticky a svůdně tančila bossa novu.
Jednalo se o čirý eskapismus, zábavu pomáhající udržet většinovou společnost dál od revolučního stavu, o kapitalistické "chléb a hry"? Právě u Bacharacha je to složitější: vyzařoval přesvědčení, že cokoli člověk dělá, má dělat pořádně a vyhnout se klišé. Nakonec to byl on, kdo přinutil průmysl, aby přistoupil na jeho pravidla. A občas, třeba v titulním songu filmu Alfie z roku 1966, s pomocí textaře Hala Davida složil silnou, nadžánrovou existenciální pecku.
Když chtěl, šel nad idylu: temné drama Denně čekám, ve skutečně skvělém podání Marty Kubišové, je Bacharachovo Anyone Who Had a Heart.
Jeho dvorní americkou zpěvačkou byla Dionne Warwicková, britskou Dusty Springfieldová. Ta dlouhá léta neveřejně patřila ke queer komunitě: Bacharach přirozeně spolupracoval také s lidmi se zkušeností menšin. V osmdesátých letech přispěl na výzkum léčby AIDS výtěžkem ze svého největšího tehdejšího songu That’s What Friends Are For, oceněného Grammy.
S netradičním filmovým pokusem o bondovskou komedii Casino Royale z roku 1967 získala nesmrtelnost napínavá The Look of Love, k jejímuž kočičímu rytmu prý skladatele inspirovalo našlapování hvězdy Ursuly Andressové.
Pro western Butch Cassidy a Sundance Kid vznikl možná největší Bacharachův hit: odzbrojující Raindrops Keep Fallin' on My Head tu doprovází pamětihodná scéna jízdy na kole. Píseň skvěle vystihla emoci krátkého bezstarostného spočinutí na cestě psanců, naději, melancholii a vědomí svobody: "Because I’m free, nothing’s worrying me…"
Příležitostně vystupoval a zpíval u klavíru: stal se výjimečným typem, skladatelem, který měl punc hvězdy, ať už ve frajerském roláku s rukou v kapse nebo ve smokingu pro hollywoodské sály.
V duetu s mladou Barbrou Streisandovou je dobře znát tehdejší typ estrády, kdy modrookého krasavce hypnotizuje zpěvačka mandlovýma očima ze vzdálenosti deseti centimetrů: vlastně je to sexuální akt ve formě uskutečněného pop songu. Není divu, že mladí lidé ze sedmdesátých let, kdy se rodil punk i disco, tuto salonní hudbu ignorovali.
Ale stala se zvláštní věc: už postpunkoví náročnější muzikanti se k Bacharachovi zase hlásili. Jeho hudba začala druhý život, v novém kontextu jeho písně snadno fungovaly uprostřed jiných trendů. Koncem devadesátých let skladatele, už sedmdesátiletého, přemluvil ke společné nahrávce Elvis Costello, další album pak vysekl postmoderní jazzman Bill Frisell. Výrazný čin provedl organizátor a hudebník John Zorn, když shromáždil plejádu amerických radikálů, aby natočili divoké coververze na desku (se zavádějícím názvem) Great Jewish Music: Burt Bacharach. Tím byly prolomeny ledy: od té doby se definitivně vědělo, že tato hudba je tu jak pro masovou zábavu, tak pro intelektuály a experimentátory. Jako by jí skladatelská sebenáročnost a nápaditost, uložené do písní, daly dobrou karmu.
Bacharachova popularita měla i lidovější vrstvy. Filmové komedie o špionu Austinu Powersovi si ho vypůjčily a nechaly jej přímo v záběru koncertovat jako všemi milované retro. Chápeme, ale v čemsi to bylo trochu nepatřičné: skladatel v té době vydával nové desky, hostoval na nich třeba raper Dr. Dre. Roku 2015 aplaudoval Bacharachovi festival v anglickém Glastonbury. Ve finále života přispěl soundtrackem do snímku Po o lidech s autismem: splácel tak cosi dceři Nikki, která trpěla nemocí i nedostatečným diagnostikováním a zemřela ve čtyřiceti.
Burt Bacharach stihl mít dvě děti ještě i ve čtvrtém manželství, do něhož vkráčel jako pětasedmdesátiletý. Šťastné role, které sehrály jeho písně, by nás skoro přesvědčily, že mainstreamový pop starých časů, kdy vládly velké firmy, byl místem zrodu skvělých věcí. Ovšem otázka je, zda suverénní skladatel i člověk silné empatie Burt Bacharach v tom systému netvořil spíše výjimku.
